Ilona z Kirovogradu má dvě malé děti - chlapce a dívku. „Jsem s nimi téměř rok sama. Nemám pomoc manžela ani prarodičů. Často se mi stává, že nedokážu ovládat své emoce a dokážu být na děti nepříjemná, čehož pak lituji. Jsem neustále pod tlakem, psychickým i mentálním. Jsem emocionálně vyhořelá,“ přiznává.
Situaci zhoršují častá onemocnění jejich dětí. „Uvědomuji si, že veškerá zodpovědnost za dva malé lidi teď leží výhradně na mně. Samozřejmě si na to zvyknete, ale je to vysilující,“ přiblížila Ilona.
Volný čas pro sebe téměř nenachází. „Není možné si ho zorganizovat, protože děti jsou pořád se mnou. Přes den jsem vyčerpaná, a když uložím děti do postele, usínám s nimi. Opravdu chci sportovat a učit se česky. Ale já na to prostě nemám čas.“
Deník Ukrajinky: Přijeli rodiče, Rusové jim na rozloučenou poslali rakety |
Podobně mluví i Oksana ze Záporoží. „Jsem unavená. Mám dvě děti. Když jsou nemocné, a to jsou velmi často, jsem s nimi čtyřiadvacet hodin denně, po zbytek času chodí do školky a já do práce,“ uvedla Oksana.
Občas se jí zmocňuje bezmoc. „Únava z rutinních úkolů se hromadí den za dnem a mně chybí manželova podpora. Někdy na dítě zvýším hlas a pak si to vyčítám. Dítě za to nemůže, problém je v tom, že nezvládám svou únavu,“ uvedla Oksana.
„Vysvětluji pak dětem, proč jsem rozrušená a proč jsem se tak zachovala. Omluvím se a usmíříme se. Je skvělé být dobrou a laskavou mámou. Potřebuji ale i čas na sebe, na své oblíbené činnosti a na odpočinek. To však nemám,“ vysvětlila Oksana.
Zdá se to být nekonečné
Podle šéfa Krizového centra Ostrava Davida Tichého se u ukrajinských matek vypjaté situace hromadí. „Ze začátku to ty ženy zvládaly, musely se vyrovnat s nastalou krizí a navíc se to zdálo časově ohraničené, byla tam představa, že to brzy skončí. Teď jsou ale v situaci, kdy to trvá dále a je to, dá se říct, nekonečné. Tím se to celé zhoršuje,“ nastínil Tichý.
Starostí je spousta. Na děti zůstaly samy, musí řešit jejich školní docházku a prospěch, svou práci, často se potýkají s finančními potížemi, stresuje je fakt, že mají muže na frontě a kdykoliv může přijít zpráva, že padl. „Každá z těchto situací je krizová sama o sobě a ony jich řeší hned několik. Může se to projevit psychickými poruchami, problémy se spánkem. Ženy často přenášejí tyto problémy na děti, i pro ně je to velmi obtížné,“ říká Tichý.
Hledáme práci a bojíme se o naše muže, říkají Ukrajinky z hotelu v Ostravě |
Anastasija utekla z Ukrajiny s malou dcerou. „Jsem nervóznější. Zřejmě z rutiny, z toho, že každý den je podobný tomu předchozímu, trávím veškerý čas se svým dítětem. Mám malou holčičku, jsou jí teprve tři roky. V noci špatně spí, pláče, což způsobuje, že i já špatně spím,“ popisuje Anastasija.
Také jí citelně chybí prostor pro seberealizaci. „Abych byla šťastná, spokojená, energická, láskyplná, potřebuji svůj vlastní čas, ale nemám ho. Pomohlo by mi cokoli: procházka, sport, kavárna, manikúra, nákupy, posezení s kamarádkami. Někdy potřebuji, aby mě někdo zastoupil. Dříve to často dělal manžel a já si mohla udělat čas pro sebe,“ poodhalila Anastasija.
V neustálém stresu
Podobně hovoří i Hanna z Dnipra. „Mám dvě dcery. Věnuji jim veškerý svůj čas. Můj manžel je na Ukrajině, stejně jako moji příbuzní. Nemám na sebe vůbec čas a vyčerpává mě to,“ povzdechne si.
Ráda by se realizovala v řadě oblastí. „Chci se naplno naučit česky, chodit na přednášky, být blíž ostatním lidem. Chci sportovat, chodit na jógu. Chci alespoň občas zajít do kina, divadla nebo s přítelkyní do restaurace. Svým dětem věnuji naprosto veškerý svůj čas, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Pro mé děti je to velmi dobré, ale pro mě je to velmi těžké,“ konstatovala Hanna.
Psychologové uznávají, že pro ukrajinské ženy je takový život stresující. „Stav ženy, která opustila domov, je stavem neustálého stresu a velké úzkosti. Stresogenních faktorů je mnoho - velká zodpovědnost za děti, nové životní podmínky, psychická adaptace, pocit osamělosti, strach, že nezvládnou problémy, které nevyhnutelně nastanou, obavy o blízké, kteří zůstali na Ukrajině,“ míní psycholožka Elena Volkova.
Sama utekla z Kryvého Rihu. „K tomu jsou velkému stresu vystaveny děti a právě matka by jim měla být podporou. Matky musí pomáhat svým dětem, situaci nezhoršovat, ale zvládnout. Což může být těžké,“ uvedla Volkova.
Lidé v Záporoží zažívají ruský teror každou noc, píše Ukrajinka z Ostravy |
Ukrajinky popisují i ztrátu kontaktu se svými dětmi. „Přestože už máme všechno zařízené, co se týče života, práce, známostí, psychicky to je pro nás těžké. Kvůli práci teď netrávím s dětmi moc času, ztrácím kontakt s mladším dítětem,“ uvědomuje si Marina ze Žytomyrské oblasti.
„Mám dvě dcery ve věku čtyři a čtrnáct let. Já pracuji, děti chodí do školky a do školy. Někdy chci být sama a dělat něco pro sebe. Dívat se na film, číst si knihu. Veškerá péče o děti je ale na mně,“ přidává Elena z Dněpropetrovské oblasti.
„Nechodíme do divadla ani do kina, protože na to nemáme čas, ale o víkendech chodíme na procházky. Se starší dcerou však zároveň ztrácím kontakt, spíše si popovídá s kamarádkami, je jí s nimi lépe. Nevím, čím žije, co ji baví a zajímá. Myslím, že mít blízké lidi a rodinu by mi situaci usnadnilo,“ říká Elena.
Pomáhá kontakt s příbuznými i meditace
Naděždě z Kryvého Rihu pomáhají dětské kroužky. Nepřetržitě celý den je s dítětem jen o víkendech, ve všední dny pracuje. „S dítětem si poradím sama, někdy mi pomohou sousedé nebo známí, ale je to velmi zřídka, snažím se o pomoc si neříkat. Hodně mi v tom pomáhají škola, mimoškolní kroužky a volnočasové kluby. Už teď vybírám pro syna tábory na léto, takže o prázdninách nebude doma sám,“ sdělila Naděžda.
„Nemám ale moc volného času, protože jsem z práce unavená. Vždycky jsme někam jezdili jako rodina, ale teď nám chybí manžel. Zůstal na Ukrajině,“ dodala Naděžda.
Nalezení prostoru pro sebe sama radí ženám i odborníci. Matka by si měla vytvořit takový režim, aby v něm našla čas i sama na sebe. „Je důležité se o sebe starat. To není sobectví. Ženy musí pracovat na svém vlastním psychickém zdraví: věnovat si alespoň hodinu denně. Klidně večer, když uloží děti do postele. Nebo ráno, vstát dříve než děti,“ uvedla Elena Volkova.
Příběh ukrajinské prvňačky: Mami, mluvme česky, žádá někdy po vyučování |
„Dát si přes den kávu, poslechnout si oblíbenou hudbu. Nezabývat se neúspěchy a problémy, všímat si pozitivních změn v životě, více komunikovat s příbuznými, novými přáteli, obecně se i více seznamovat, je to užitečné i pro lepší začlenění do společnosti,“ potvrdila Volkova. „Pomáhají i dechová cvičení, jóga, meditace. Pravidelný kontakt s příbuznými, byť telefonický. Stejně tak udělání si plánu pro nejbližší budoucnost. Ženám dodá pocit půdy pod nohama.“
Pomoc Krizového centra v Ostravě zatím válečné uprchlice z Ukrajiny samy nevyhledaly. „Možná je to i tím, že postoj k psychické pomoci je na Ukrajině trochu jiný než u nás, že je tam větší bariéra. My sami, pokud se o nějakém takovém případu dozvíme, se snažíme aktivně zasáhnout. Často pomůže už to, když je vyslechneme, když se mohou se svými těžkostmi někomu svěřit. Proto myslím, že to lépe zvládají ženy, které jsou v nějaké komunitě, než ty, které jsou na všechno samy,“ uvedl Tichý.
