Chodí tam denně, vynechá jen výjimečně. V prosinci byl na Lysé hoře jedenasedmdesátkrát, a i když bylo deset stupňů pod nulou, měl na sobě jen krátké kalhoty. „Ty hory mě tak nakoply!“ pochvaluje si třiašedesátiletý otužilec Ján Čupa z Metylovic.
S otužováním začal asi před třemi lety. „Třiadvacet let jsem pracoval na šachtě, byl jsem horník. Do důchodu jsem odešel v osmapadesáti – unavený a vyčerpaný. Seděl jsem doma a nic nedělal, jen jsem čuměl do té bedny blbé. Manželka ze mě šílela. Jednou mi řekla, ať jdu třeba na Lysou. Tak jsem šel,“ vzpomíná Čupa.
Otužilecky na Lysou? Před třemi roky by nevěřil
Než horu vyšel, byl propocený „zetřikrát“. Nejdříve si svlékl bundu, potom svetr, a tak začal chodit v zimě po horách jen v tričku. Nakonec si svlékl i to.
„Nebylo mi zima, prostě jsem si řekl, že je mi fajn, a šlo to. I dříve jsem býval celkem otužilý, ale tohle jsem nikdy nezkoušel, a kdybyste mi řekli třeba před třemi lety, že to budu dělat, tak bych se vám vysmál,“ povídá Čupa.
I v zimě jako v létě |
Otužování se mu zalíbilo, prý mu změnilo život. „Je to úplná fantazie. Teprve v šedesáti jsem začal žít. Lidi říkají, že když jdou do důchodu, zestárnou o dvě generace, ale já jsem prakticky o dvě generace omládl,“ směje se.
Politika už ho nevytočí
„Dcera ještě studuje, ale už mě nepotřebuje, tak jsem volnější a užívám si. A co jiného by měl v zimě člověk dělat než chodit na hory? Letos jsem byl dvakrát ve Vysokých Tatrách, loni jsem tam byl šestkrát, zkusil jsem je i naboso a šlo to. Sice byla ledovka, takže jsem si nadělal puchýře, ale už se to skoro zahojilo.“
Díky pravidelnému otužování získal imunitu – neví, co je chřipka, zesílil a nic ho nebolí. „A hlavně jsem si vyčistil hlavu. Co já jsem v ní měl zbytečných věcí! Lidi se hádají kvůli politice, ale mě už to dneska nevytočí. Co já s pitomou politikou? Radši jdu na hory. Jasně, tělo musí zátěž vydržet, ale jinak je všechno hlavně o psychice. Nesmíte si připouštět, že vás něco bolí,“ říká otužilec.
Nový styl života pomohl i manželství
Přestože ho výšlapy do hor baví, začíná je pomalu omezovat. „Na zahradě je spousta práce, to zaprvé. A zadruhé, nemůžu to tělo pořád huntovat a dělat s ním samé divočiny. To víte, jak už vyjdu sedmdesátkrát za měsíc nahoru, tělo dostává slušně zabrat,“ říká Čupa.
„Nechodím pomalu, často běžím. Lidi se na mě někdy dívají hodně divně. Je pravda, že kdyby se mi tam nahoře něco stalo, tak skončím, to je jasné. Nic se nemá přehánět.“
Za to, že se má tak dobře, prý vděčí hlavně manželce. „Už je to pětadvacet let, co jsme spolu, a za poslední tři roky, co se otužuju, se i ten vztah mezi námi hodně zlepšil. Každý máme své zájmy, nesedíme si na očích. Doma udělám, co musím, a pak vypadnu. Jsem klidnější, a když žena začne vrčet, tak jí řeknu: ‚Uklidni se.‘ A je klid,“ směje se Ján Čupa, jehož manželka se stará i o jeho Facebook. On sám prý na to není.
„Jsem normální člověk, žádný frajer, úplně obyčejný, vysmátý kluk a hlavně šťastný důchodce. Z důchodu mají všichni strach, ale když si to člověk zařídí, je to super. Možná žiju na jiné planetě,“ dodává.
