Nejen ostravské návštěvníky čeká v Česko-japonském kulturním centru nabídka zajímavých setkání zaměřených na cestování, jídlo, divadlo, filmy nebo hudbu: vše ve znamení Japonska.
„Společně s našimi hosty se snažíme návštěvníkům přivézt kousek země vycházejícího slunce,“ říká vedoucí společnosti Jan Kudla.
O víkendu se centrum představí na Karnevalu chutí na Černé louce. Jejím cílem je také vytvořit u japonského národa větší povědomí o Ostravě díky sportu, kultuře nebo podobné infrastruktuře.
Máte za sebou březnové akce, jako je cestovatelský festival na Černé louce a filmovou přehlídku Eigasai v Cineportu na Dole Hlubina. Jak je hodnotíte?
Velmi pozitivně. Stále k nám proudí ohlasy, například kolegové z klubu Aikido SKP Ostrava jsou neustále pod palbou otázek vztahujících se ne ke sportu, ale k cestování. Cestovatelské fotky, kaligrafie, origami, všehochuť a také akce na pódiu i přednášky. Velký úspěch měla zejména akce o cestování do Japonska, jejímž cílem bylo vyvrátit zažitý předsudek, že Japonsko je velmi drahou zemí. Není to pravda. Také Eigasai dopadl velmi dobře. Pěkné filmy nesly podtitul Jak se smějí Japonci, tedy s humornými prvky. Návštěvnost nebyla ale tak vysoká, jak jsme čekali. Možná kvůli menší propagaci. Přesto, kdo k nám přišel, byl velmi spokojen.
Jakým způsobem se dá v této zemi levně přežít?
Musíte vědět, kde chodit, jak nakupovat a jak zařizovat. Nejdražší je letenka, cesta je dlouhá 9 000 kilometrů. Jinak Japonsko obecně není drahé, dovolená může vyjít levněji než ve Francii. Specifické je Tokio, podobně jako New York, kde je jiná mentalita než v Japonsku. Ale přenocovat se tam dá za 400 korun za noc.
To je obdivuhodné. Jak je to vůbec možné, že exotická země jako Japonsko má nálepku cenové nedostupnosti?
Natáčíme dokument o tom, že Japonsko není drahé. Měla o něj zájem média, ale produkce nám diktuje, co tam dáme a co už ne. Vynechávat některé věci není dobré, protože na základě toho vznikají mýty, a proto by se tam řada věcí, o které údajně nemá divák zájem, měla objevit. Po dohodě s japonským velvyslanectvím řešíme novou situaci a chceme dokument uveřejnit v celé délce na YouTube bez jakékoliv cenzury.
Co připravujete dalšího?
Na tento víkend se na Černé louce chystá Festival jídla. Chceme na něm připravit ukázku tradičního japonského pokrmu onigiri. Není toho sice mnoho a ne zcela podle našich představ, přesto se návštěvníci něco málo dovědí o tradiční japonské stravě.
Onigiri, a nikoliv všudypřítomné a populární sushi?
Nejběžnější jídlo, které si Japonci dávají kdykoli, je právě onigiri, zkvašená rýže uspořádaná do trojúhelníčku, ochucená mořskou řasou. Sushi, do kterého nás tlačí Češi, nepatří k typicky japonským pokrmům. Pochází původně z Koreje, v Japonsku moc sushi barů nenajdete. Jsou pro ně na úrovni sítě McDonald, navíc nejsou vždy příliš hygienické. Kdežto luxusní sushi bary jsou určeny pro turisty, kteří nejsou znalí situace. Tam se pak stane, že za jednu porci dáte v přepočtu i dva tisíce korun.
Nevíme mnoho o tradici sushi... A co třeba Japonci vědí o Ostravě?
Téměř nic. (úsměv) Přitom znají Českou republiku a mají ji velmi rádi. Muchova Epopej trhá v Japonsku návštěvnické rekordy. Překvapilo mě, že Prahu znali dokonce místní bezdomovci, se kterými jsme se dali do řeči v Tokiu. Milují české skladatele, a dokonce znají českou ligu a její fotbalové hráče. Ani já sám je neznám, a přitom se mě na ně ptají a jmenují je. Když jsme se představovali, snažili jsme se jim v angličtině vysvětlit, že pocházíme z průmyslového srdce naší republiky. To už trochu zpozorněli. My se tu absenci povědomí o Ostravě snažíme změnit, jedním z cílů centra je snaha, aby se Ostrava stala partnerským městem Ósaky. Jsou to velmi podobná města. Máme podobné univerzity, podobné sporty. Teď domlouváme přátelské utkání baseballových týmů, snad se tak povědomí o Ostravě v Japonsku změní.
Japonci jsou pověstní láskou k vážné hudbě, k evropským i českým skladatelům, určitě by mohli aspoň znát Janáčkovu filharmonii.
To je velký problém, protože filharmonie hrála v Japonsku jen jednou, navíc na festivalu, kde neměla možnost tolik vejít do povědomí japonské veřejnosti. Obecně představuje velký problém dohoda výhodných podmínek. Náš kraj na to nemá vhodné lidi, kteří by se pro tento způsob jednání hodili. Také proto vzniklo Česko-japonské kulturní centrum. Všechny kraje takovéto zastoupení mají. Přitom obě strany mají vzájemnou vůli ke koncertování.
Japonci jsou známí i obdivem k moderní architektuře, například ke stylu Brusel, vím o Japoncích, kteří přijeli obdivovat socialistické stavby do Ostravy, Karviné nebo Havířova. Vidíte v tom potenciál?
Japonci žili mnoho let v izolaci, přitom jsou velmi ovlivněni, neradi to přiznávají, ale jsou. Milují Prahu, protože každá ulička je v jiném stylu, Českou republiku vnímají jako kulturní skanzen, kde kam vstoupí, tam jako by se objevili za hranicemi jiného státu, a to oni milují, všehochuť stylů.
A co novodobá socialistická architektura ze severu Moravy a Slezska?
V našem kraji působí jediná japonská firma Shimano v Karviné. Její technický ředitel pan Watanabe miluje Karvinou. Je pro něho fascinující obdivovat nedávnou historii ve spojení s moderní architekturou. V Japonsku by něco takového ohraničili jako skanzen a jdou vedle stavět moderní budovy.
Česko-japonské kulturní centrum mimo kulturní aktivity provozuje japonskou kavárnu...
Nabízíme výhradně čaje a kávy pocházející z Japonska. V nabídce jsou i originální japonská piva nebo saké. Autenticitu podtrhuje také malá japonská zenová zahrada. Kavárna je také v budově Ostravského muzea, kde máme k dispozici stylově zařízenou místnost. Otevřeno je ve středy a pátky od 16 do 20 hodin a soboty od 10 do 20 hodin.
Jak jste se dostal k Japonsku?
Přes sport, nejdříve to bylo karate pak aikido. Jazyk přitom ovládám stroze, není to jednoduché, pro úřední překlady používáme profesionální japanology, kteří si své překlady ještě nechávají zkontrolovat rodilým mluvčím. Momentálně má naše společnost osm členů, podmínkou je zájem o Japonsko a rozvoj myšlenky našeho centra o vzájemné spolupráci.
