„Její existence skončila v prosinci roku 1918 vstupem československé armády,“ popisuje historik Ondřej Kolář ze Slezského zemského muzea v Opavě.
Jak vypadalo národnostní složení obyvatel severní Moravy na konci existence Rakouska-Uherska?
Byly tady oblasti čistě německé nebo z 99 procent německé, jako Bruntálsko a Krnovsko, tedy západní část opavského Slezska. Blíže k Opavě měly německou většinu centra jako Opava a Bílovec, venkov pak byl daleko více český. Na Vítkovsku byl také velký podíl německého osídlení, ale ne tak dominantní jako na Bruntálsku.
Co vzájemné vztahy Čechů a Němců, jak se vyvíjely?
Německá kolonizace oblasti se datuje do vrcholného středověku. Ale až během 18. a zejména pak 19. století postupně rostl společenský tlak na to, aby se lidé hlásili k některému z národnostních táborů. Přitom až do třetí čtvrtiny 19. století bylo velké množství obyvatel bilingvních, hovořili nějakým nářečím a národnostní příslušnost zase tak neřešili, důležitější pro ně byla příslušnost regionální nebo zemská, to znamená třeba: my jsme Opaváci, my jsme Slezané, my jsme poddaní rakousko-uherského císaře, a jestli jsme Češi, nebo Němci, není důležité. Až ve druhé polovině 19. století se vytváří úzus, že je nutné jednoznačně se přihlásit k nějaké národnosti. Od té doby je také možno pozorovat vyhrocování různých třenic, patrné v různých oblastech života.
Ve kterých například?
Projevovalo se to například ve školství, kdy rostl tlak českých spolků Matice slezské a dalších, aby byly i české střední školy. Dlouho bylo jediné české gymnázium ve Slezsku tady v Opavě, pak až v roce 1909 v Orlové, pak dívčí lyceum v roce 1911 ve Slezské Ostravě. Silně se to projevovalo také v komunální politice, kde se lidé stále více zajímali o to, kdo je Čech, kdo Němec, v které obci je německá či česká radnice. Třetí velké téma bylo samozřejmě zaměstnání, což se týkalo zejména velkých podniků.
I tam se projevovaly národnostní třenice?
Tady v Opavě byly Weisshuhnovy papírny, Janotové, na Ostravsku to byly všechny ty známé podnikatelské uhlobaronské rody: Rothschildové, Guttmanni, Larischové, ti všichni byli svými ekonomickými vazbami orientováni spíše na německé prostředí. A byly tlaky, aby zaměstnanci byli posíláni do německých škol, německých spolků, aby se hlásili k německé obcovací řeči. Protože dřívější sčítání lidu neevidovalo národnost, ale takzvanou obcovací řeč.
Jak reagovali na vyhlášení samostatnosti zdejší Němci?
Když bylo v říjnu 1918 vyhlášeno Československo, němečtí předáci v pohraničí reagovali vyhlášením provincií, z nichž jedna – Sudetenland – měla sídlo tady v Opavě. Vznikla 30. října, měla i zemskou vládu, která udělala jedinou věc, která jí asi zbývala. Uznala Československo, ale sama chtěla být uznána jako součást republiky Německé Rakousko, jak se tehdy říkalo Rakousku po abdikaci císaře.
Jaké území provincii tvořilo?
Začínala tady u Opavy, což bylo dost nestrategické, protože hlavní město leželo hned u jejích hranic. Potom také bylo v prosinci poměrně rychle obsazeno československou armádou. Patřila k ní velká část západního Slezska, tedy Bruntálsko, Jesenicko a Javornicko, a končila ve východních Čechách na Lanškrounsku a Kralicku. Nerespektovala tedy staré zemské hranice a zabírala část severní Moravy a východních Čech.
Co následovalo?
Hlavním problémem provincie byla její poloha, protože nesousedila s Rakouskem. Její vláda jednala s Československem, a dokonce nechala z Opavy pracovat několik státních úředníků, čímž novému státu vyšla vstříc. Problémem bylo, že 1.světová válka skončila příměřím a mírové smlouvy s Německem a Rakouskem se podepisovaly až během následujícího roku. Do té doby nebyly státní hranice přesně určeny. Češi argumentovali tím, že tady byla historická hranice jejich území, Němci zase právem na sebeurčení, což byl jeden z principů mírové konference. Takže Československo nevědělo, jak z toho. Kdyby sem přišla armáda a vypuklo zde nějaké povstání, mladá republika by si tím ve světě neudělala dobré jméno.
Přesto československá vláda musela reagovat...
V prosinci začala československá armáda postupně tato území obsazovat, a to s tichou podporou Francie, která přislíbila, že podpoří historické hranice českých zemí. Navíc státy Dohody, ke kterým se Československo díky svým legiím bojujícím na jejich straně řadilo, měly nárok zabrat území, které považovaly za nutné pro své ekonomické zájmy. Československo toho využilo, označilo tato místa za svá strategická území a začalo je obsazovat a provincie likvidovat.
Jak tomu bylo v Opavě?
Do Opavy vstoupila armáda 18. prosince a město bylo obsazeno víceméně bez boje. Obsazování proběhlo poměrně poklidně, místní úřady podaly formální protest, ale nesnažily se klást ozbrojený odpor. Jedním z důvodů bylo, že neměly zcela spolehlivé ozbrojené jednotky. Sice zde byly vytvořeny gardy navrátilců z fronty, ale jsou záznamy, že jim vrchní orgány příliš nevěřily. Velká část veteránů zažila v Rusku revoluci, takže mezi nimi často panovaly radikální levicové nálady. Místní živnostníci se jich spíše báli a byli nakonec rádi, když přišla standardní československá armáda, která nerabovala a chovala se korektně.
Bohoslužba pro raněné rakouské vojáky v Opavě.
Takže žádné excesy?
Přesně tak, tady to skončilo počátkem ledna 1919 v odlehlejších oblastech Jesenicka. Co týče bezpečnostní situace, obsazením to neskončilo, protože stále nebyly podepsány mírové smlouvy. Mírová smlouva s Německem byla podepsána až koncem června 1919 a s Rakouskem, která byla nejdůležitější, až 10. září 1919. V březnu 1919 došlo k demonstracím, protože zdejším obyvatelům nebylo umožněno zúčastnit se voleb do rakouského parlamentu, sami se totiž stále považovali za občany rakouského státu. Při těch nepokojích bylo v celém pohraničí asi padesát obětí na životech. Tady v regionu to opět nebylo tak divoké, asi jen dva mrtví v Bruntále. Další věc byla, že na území Německa v okolí Glucholaz se začaly formovat dobrovolnické jednotky připravené na to, že by v případě konfliktu začaly toto území obsazovat. Ty byly poměrně rychle rozpuštěny po podepsání Versailleské mírové smlouvy.
Tím vše skončilo?
Situace zůstala i nadále napjatá, ukázalo se to například při odvodech do československé armády v roce 1920, kdy řada německých obyvatel odmítla narukovat. V některých obcích vypukla i otevřená revolta, která se například ve Zlatých Horách neobešla bez obětí na životech. Projevilo se to také v roce 1921, kdy se Karel I. pokusil o návrat na trůn v Maďarsku a Československo preventivně mobilizovalo, protože se obávalo případných problémů. Tehdy Němci také odmítli narukovat proti Maďarsku.
A kdy došlo ke zlepšení situace?
Stav se uklidnil až s generační obměnou na vyšších postech, kdy lidé, kteří si pamatovali „zlaté časy“ Rakouska-Uherska, postupně odcházeli do penze. Také lidé postupem času zjišťovali, že v Československu se dá žít a že se jim tady nic hrozného neděje. Německé politické strany se také dostávaly ke slovu v celostátní politice a měly i zastoupení ve vládě, takže když němečtí voliči viděli, že mají v Praze lidi, kteří za ně mluví, tak to také otupovalo hrany.
