Uniformovaní příslušníci Československé obce legionářské uložili do hrobu malou bílou rakev. Její víko pokrývala rudá vlajka se žlutým srpem a kladivem, na ní ležela zelená helma. Součástí obřadu byly i modlitby pravoslavného popa, zpěv smutečních hostů z Ukrajiny, čestná salva i ruská hymna. Některým lidem se draly slzy do očí stejně, jako by muž zemřel před pár dny a ne před sedmdesáti lety.
Ruský pilot Vasilij Alexejevič Staško.
„Prožívám obrovský smutek, ale současně velké štěstí, že jsme po tolika letech našli svého příbuzného Vasilka, o kterém jsme nic nevěděli. Jsem vděčná českému národu, že vypátral jeho identitu a že tady dnes mohu být,“ přiblížila své pocity Lydie Konstantinovna Maximova, neteř pilota Rudé armády, který se nevrátil z osvobozovacích bojů na Ostravsku.
Byl skoro ještě kluk, měl 22 let, když se jeho stroj 27. dubna 1945 zřítil v Klimkovicích. Zaryl se hluboko do země. Pilot byl na místě mrtvý. Identifikační známka i zbraň se ztratily při vyprošťování a uložení jeho ostatků do země poblíž místa tragédie.
Při pozdější exhumaci a přemístění na hlučínský hřbitov nikdo nepátral po tom, kdo byl neznámý voják. Až v posledních letech s tím začal klimkovický místostarosta Jakub Unucka s ruským konzulem v Ostravě Alešem Zedníkem.
Nezapomeneme... |
První střípky poskládali pamětníci, jméno hledali i v databázi ruských padlých a nezvěstných vojáků. Jenže po zadání data úmrtí a začátečního písmene příjmení se objevilo třináct stran jmen padlých ve stejný den. Vždyť jen v Hlučíně je pohřbeno téměř 3,5 tisíce ruských vojáků.
Definitivní důkaz identity letce získali nedávno zaměstnanci Muzea městyse Suchdol nad Odrou, kteří se věnují vojenské historii. „Prozkoumali jsme místo havárie i nalezené zbytky stíhačky. Podle čísla motoru jsme prokázali, že se jednalo o poručíka Staška,“ říká Petr Bartošík s tím, že za tři roky ztotožnili šest vojáků pohřbených v Hlučíně. „Tohle byl poslední z bezejmenných, kteří mají vlastní náhrobek,“ dodává starosta Hlučína Pavel Paschek.
