„Využití této technologické nástavby umožňuje nabídnout návštěvníkovi daleko více, než se vejde do expozičních prostor,“ říká Zdeněk Miček z ostravské firmy Profure Technologies, která rozšířenou realitu pro muzeum zpracovává.
Rozšířená realita, označovaná také zkratkou AR podle anglického augmented reality, je poměrně novou technologií. Jak jste se k ní dostali vy?
Celé to vzniklo ze stavařiny, protože hlavní náplní naší práce je architektonické studio a projekční kancelář. Kdysi dávno jsem začínal s bratrem se stavební firmou a náš tehdejší elektrikář Michael Picka se těmito věcmi zabýval už někdy v roce 2015. Vykládal nám o rozšířené a virtuální realitě, například o tom, že byty se v budoucnu budou navrhovat tak, že se v nich člověk bude moci předtím virtuálně projít, než se začne stavět.
Takže on byl tím prvotním hybatelem?
Ano. Potom pro nás ale přestal pracovat a dlouhou dobu jsme o něm nevěděli. Po dvou letech jsem se s ním náhodně potkal v kavárně na Václavském náměstí, kde jsem měl pracovní jednání kolem stavařiny, a on tam měl také schůzku, a to s pražským primátorem, kdy řešili projekt Czech Innovation Expo. Byla to docela úspěšná výstava, která tehdy u nás v rámci rozšířené reality vznikala, a Michael se na ní podílel. Pak jsme se sešli, vyprávěl nám, jak ta výstava vzniká, bavili jsme se o využití rozšířené reality a mne, protože jsem potřeboval v rámci činnosti projekční kanceláře nějakou konkurenční výhodu, napadlo, jestli by dokázal využít rozšířenou realitu pro čtení projektové dokumentace.
V Kopřivnici se otevírá nové muzeum tatrovek, nabídne rozšířenou realitu |
Jakou jste měl představu?
Klient by namířil na projekt chytrým telefonem a na obrazovce by se mu vše ukázalo v trojrozměrné podobě a mohl by si to celé procházet. Celkem rychle se nám to povedlo vytvořit, viděli jsme, že to funguje, a začali jsme vše rozvíjet. S Michaelem Pickou jsme to dali opět dohromady a vznikl nový projekt, který se zabývá rozšířenou realitou v projektantské činnosti.
 |
Odtud je ale k muzejnictví poměrně daleko. Jak jste se k němu nakonec dopracovali?
Nejprve jsme pokračovali ve stavařině, ale pak jsme se začali zabývat i dalšími možnostmi rozšířené reality. Nejvíce nám to ale pořád fungovalo v projekční činnosti, kde dokážeme nabídnout klientům více než ostatní projekční kanceláře, které s tím teprve nyní začínají. Pak jsme zjistili, že jsme dobří také v oblasti veletržních věcí. V rámci stavařiny jsme totiž dělali showroomy pro veletrhy a do toho jsme zahrnuli i rozšířenou realitu. A to byl první milník, kdy si nás lidé začali více všímat. Velmi úspěšná byla expozice pro Moravskoslezský kraj pro veletrh Urbis v roce 2019, která byla postavená na rozšířené realitě. Pak jsme dělali další veletrhy, například také pro ministerstvo průmyslu a obchodu, kde si nás přizvali v rámci konceptu Czech Republic – Country For The Future. Potom však přišel covid, a ten nás vrátil na začátek. Přemýšleli jsme, co dále, jestli zůstat jen v rámci stavařiny, nebo zkoušet to nabízet dále a hledat nové cesty.
A to byla cesta ke změně?
Rok 2019 jsme měli sice účetně skvělý, ale v roce 2020 nás to pořádně vykoupalo. Kdybychom neměli zázemí v rámci projekční kanceláře, tak bychom asi nepřežili. Na druhou stranu tím, že jsme měli dost času, jsme vymysleli spojení toho našeho projektu se zaměřením na muzejnictví a artové styly.
Bylo náročné s takovou prakticky nepříliš známou věcí prorazit?
Muzejnictví je jeden velký pravěk a my se snažíme ukázat, že se to dá dělat i jinak. Rozšířená realita jde využít u starých expozic i u nových expozic. Ale zlomová byla ta doba předtím, kdy jsme museli dokazovat, že to funguje. Spousta lidí na to totiž reaguje trochu nevěřícně. Jsou nějaké reference? Funguje to? Jaká je účelnost pro uživatele? Je to jednorázové, nebo se s tím dá pracovat i dále? Byly to hodiny a hodiny jednání, kdy jsme ukazovali naše studie, jak to může fungovat. Aby lidé viděli, co dostanou.
Tatrovácké muzeum je první vaší expozicí?
Už předtím jsme pro Moravskoslezský kraj pracovali na expozici lesnictví na bruntálském zámku, která se shodou okolností otvírala čtrnáct dní před Tatrou. U kopřivnického muzea ale pro nás bylo výhodou, že jsme na něm dělali už od prvopočátku, je to lepší než připravovat pro již existující expozici technologickou nástavbu. Celé Muzeum nákladních automobilů Tatra má jedno velké kouzlo v tom, že jsme byli už u zrodu jeho studie, takže jsme si mohli navrhnout i kompletní design. Po vysoutěžení expozice jsme tedy mohli navázat na náš grafický styl a v podstatě jsme u každého prvku v expozici mohli využít rozšířenou realitu.
Takže pro vás je kopřivnické muzeum takovou vlajkovou lodí?
Muzeum Tatry je skvělé v tom, že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, mají krásný příklad, jak to funguje. Aby viděli, jaké je to pohodlí, projít si muzeum s naší aplikací, která navíc nabízí i vícejazyčný výklad. A hlavně, expozice nejsou nafukovací, aby pojaly tolik informací, takže rozšířená realita nabízí mnohonásobně větší obsah. Kromě toho lze v aplikaci rozdělit náročnost: pro děti, pro středoškoláky, pro vysokoškoláky i dospělé. A to Tatra ještě není dokončená, do února nás čeká ještě dost práce, zatím je to hotové asi z padesáti procent.
V Tatře mne zaujala mnohostrannost a hloubka informací, kterou zde rozšířená realita nabízí. Jaký byl proces jejího vzniku, spolupracovali jste i s lidmi z muzea?
Ano, ale zastáváme to, že v začátku nepouštíme toho člověka, aby mohl cokoliv měnit. Snažíme se nejprve ukázat, co dokážeme s našimi nápady a technologiemi udělat my. On si tu představu nějak vykreslí, ale tam skončí. A my mu ukážeme, co vše se s tím dá udělat, a teprve pak může mít připomínky k faktickému obsahu. Takže zadavatel nás seznámí s projektem, my ho musíme kompletně nastudovat, o tom by vám mohl vyprávět náš grafik Lukáš Adamík, který se při tvorbě všech grafických prvků musel spojit s technickým ředitelem Tatry Radomírem Smolkou a musel od něj dostat veškeré informace, jak kreslit ty unikátní ilustrace jednotlivých tatrovek, které v expozici jsou. Jestli přesně splňují všechny parametry. Veškeré texty, které nám dodávali, jsme museli krátit, aby se vešly na plachtu, a zároveň vysvětlovat, že je to proto, že další informace se vejdou do rozšířené reality. Protože oni chtěli, aby ty texty a fotky lidé viděli hned. A přitom to nebylo třeba.
Jaké jsou vaše další plány?
Chceme, aby Tatra byla v podstatě začátkem něčeho, co se bude dále dít v expozičním světě. A chceme, aby to fungovalo běžně, aby každé muzeum bylo nějak virtuálně rozšířené. A když se vrátím k Tatře. Velkou přidanou hodnotou je, že když běžným muzeem projde kolečko návštěvníků, tak už jim pak nemá co nového nabídnout. My jsme schopni díky téhle technologické nástavbě přilákat návštěvníky další rok na úplně jiný obsah. Takže nikdo nemůže říct, já už jsem to viděl. Padesát procent obsahu můžeme každý rok měnit. Kdykoliv se objeví nějaké nové informace, dokážeme je implementovat tak, aby se je návštěvník dozvěděl.
Máte z Kopřivnice nějakou zpětnou vazbu od návštěvníků?
Pozitivních ohlasů je určitě mnohem více než těch negativních. A ty negativní, kterých je jen pár, se týkají nedopracovanosti. Je to tím, že kompletní rozšířený obsah bude hotový až začátkem příštího roku. Takže pro ty, kteří nějaké výtky mají, říkám, ať se zkusí přijít podívat v únoru, kdy už bude všechno dokončené. My ty chyby taky vidíme, při slavnostním otevření jsme měli v muzeu své lidi, kteří se snažili načerpat ohlasy, abychom věděli, co dále vylepšit, čeho se vyvarovat, co doplnit. Tak aby v únoru dostal návštěvník vyladěnou věc, o které by si řekl, tohle by bylo super mít i v jiném muzeu. Pracujeme teď na dalším konceptu, který nechci prozrazovat, ale díky kterému bychom zase byli o krok před naší konkurencí.
16. listopadu 2021 |
