Sobota 19. června 2021, svátek má Leoš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 19. června 2021 Leoš

Nejméně ateistů je v zákopech, tam se modlí každý, říká vojenský kaplan

  17:30
Kněz i voják, tato dvě poslání v sobě spojuje funkce vojenského kaplana. Jedním z nich je Kamil Vícha, který působí u 53. pluku průzkumu a elektronického boje v Opavě. Původně působil ve farnostech na Odersku a Bílovecku, před čtrnácti lety však vstoupil do armády.

Vojenský kaplan Kamil Vícha se rovněž účastní výcviků, chodí na střelby, na pochody i na velká cvičení. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ve funkci vojenského kaplana prožil například i tři mise v Afghánistánu, po jedné pak v Kosovu a v Mali.

„S vojáky jezdím na výcvik, spím ve stanech, v Afghánistánu jsem s nimi jezdil na patroly, zažil jsem i chvíle, kdy mi kolem hlavy létaly rakety,“ říká v rozhovoru pro MF DNES.

Co přivede člověka k práci vojenského kaplana?
V mém případě to bylo tak, že můj kolega vojenský kaplan po šesti letech končil a oslovil mne, jestli bych nešel do armády. A já mu odpověděl, že jestli mne biskup pošle, tak neřeknu ne. Ale předcházelo tomu období, kdy jsem pracoval se skauty, s mládeží, chodili jsme na túry a trampovat.

Předtím jste dlouhou dobu vykonával běžnou kněžskou práci na farnosti, byla to velká změna?
Změnil se především styl práce, kdy na farnosti se toho nejvíce děje od pátku do neděle, protože mše svaté, křty, svatby, prostě vše, se točí kolem víkendu, kdežto tady to připomíná civilnější život, protože práci vykonávám od pondělí do pátku. Víkendy pak mám víceméně volné. Co se týká lidí, taková změna to nebyla. Bral jsem to jako výzvu schopnosti fungovat mezi těmi, kteří nejsou primárně věřící a nechodí do kostela. Ale s těmito lidmi jsem se snažil obecně komunikovat i během své pastorace. Takže byla to trochu změna, ale ne radikální.

Co je vlastně náplní práce vojenského kaplana? Většina lidí bohužel zná jen postavu feldkuráta Katze ze Švejka. Jak to ale ve skutečnosti je?
Pít dobré víno, jíst dobré jídlo, chodit po oslavách, to samozřejmě taky. (směje se) Ale ne, ve skutečnosti jde o to, sdílet radosti a strasti vojenského života. Být co nejvíc s vojáky, naslouchat jim, být jim poblíž při výcviku i různých zaměstnáních, aby tam vznikla nějaká vazba, aby potom, když mají nějaké těžkosti, měli důvěru se svěřit nebo jistotu, že až bude potřeba, že tu je někdo, kdo jim bude naslouchat.

Účastníte se tedy i běžného vojenského života?
Ano, účastním se výcviků, chodím na střelby, na pochody i na velká cvičení. Tam třeba vypomáhám tiskovému mluvčímu s focením, do toho připravuji bohoslužby.

Trvalo vám dlouho najít si k vojákům cestu? Nebo už byli zvyklí?
Hodně záleží na tom, z jakého prostředí vojáci pocházejí. Pokud jsou z věřícího prostředí a nastoupí do armády, a je jedno, jestli je to katolík, protestant, nebo někdo jiný, přičemž je zvyklý běžně komunikovat s knězem či pastorem, tak na to automaticky naskočí i v armádě. A pokud je někdo církví nebo náboženstvím nepolíben, tak se jedná o takzvanou preevangelizaci. Člověk teprve zjišťuje, kdo to je farář a kdo to je Pán Bůh, je to i o oťukávání, co farář snese či nesnese, kam až lze zajít v různých fórcích.

Daří se vám tedy najít cestu i k těm „nevěřícím“? Zvláště, když se o Česku traduje, že je to spíše ateistická země…
Mám takový zážitek z Afghánistánu, kde mi kluci sami říkali: „Padre, víte, kde je nejméně ateistů? V zákopech, tam se všichni modlí.“ A to byli kluci z Čech, protože v tomto směru je mezi Moravou a Čechami velký rozdíl. Na Moravě je totiž mnohem větší šance, že se lidé potkali s farářem a církví, zatímco Čechy jsou země nepolíbená. I ti lidé si sami uvědomují, že v těžkých situacích člověk hledá vyšší smysl života nebo bytí. Nemusí to být jen chvíle, kdy kolem vás létají rakety nebo bomby či po vás někdo střílí, ale i situace, kdy vám třeba onemocní dítě, partnerka se s vámi chce rozejít nebo vám manželka do Afghánistánu zavolá, že se s vámi rozvede. A ti lidé se pak ptají, jaký je smysl toho všeho, mé práce, mého snažení, když se všechno sype. Ale když se vrátíme k otázce navazování vztahu s těmi nevěřícími. Normálně se bavíme o počasí, o fotbale, o pivu nebo i o ženských. A někdy se třeba dostaneme k nějakému hlubšímu tématu. Ale je to o čekání na to, jestli oni sami začnou.

Říkáte, že se účastníte i výcviku. Musí mít kaplan odpovídající fyzičku? Musí jeho výkony odpovídat výkonům vojáků?
Měli bychom to stíhat. Je to o osobní výzvě udržet si fyzičku, chodit cvičit a běhat. Třeba kolegové, kteří jsou u výsadkového nebo průzkumného praporu, chodí s vojáky makat a snaží se s nimi držet krok. Takže vždy je to tak, že bychom měli zvládat, ať s vojáky zažíváme i ty strasti. Jezdíme na výcvik, spíme ve stanech, jíme z ešusů.

Nosí vojenský kaplan zbraň?
To zatím není úplně ujasněné. U některých armád kaplan zbraň striktně nemá, řeší se to třeba tím, že má svého bodyguarda. Někde nemají ani zbraň, ani bodyguarda, jinde má kaplan status zdravotníka, což mu podle Ženevských konvencí zajišťuje ochranu. A někde kaplani zbraň mají. Když jsem byl v Afghánistánu, a to celkem třikrát, tak při poslední misi jsem měl jen krátkou zbraň. Při předchozích misích jsem však absolvoval výcvik s krátkou i dlouhou zbraní, a když jsem jezdil s vojáky na patroly, používal jsem krátkou i dlouhou.

Vy jste jezdil i na patroly?
Občas ano. Někdy je dobré s těmi kluky vyjet ven, aby člověk zažil to, co oni zažívají venku. Protože to je to, o čem se pak můžeme spolu bavit, protože jsme to zažili společně. Ale taky mi kluci říkali, abych s nimi nejezdil, že potřebují, abych tady byl, když se jim něco stane, abych se o ně postaral. Někdo to vítal, někdo řekl ne. Záleželo vždy na rozhodnutí velitele.

Teď tady sedíme v bezpečném prostoru uprostřed Opavy, na misi ale je to úplně jiné. Jak se mění pocit bezpečí či nebezpečí? Začínal jste v Kosovu, tam to asi tak hrozné nebylo…
Za mého působení bylo Kosovo výborný adaptační program, stejně tak i pro spoustu dalších vojáků. Vyzkoušeli si, jaké je to, být půl roku od rodiny. To bylo v roce 2008, kdy komunikace s bližními nebyla tak snadná jako dnes. To bylo tak dvacet minut telefonátu, dnes máte internet všude, možnosti videohovorů. A co se týká bezpečí? Vždy říkám, že chlapi tam to mají jednodušší než jejich ženy doma. Protože ty ženy to vnímají podle toho, co o situaci říkají média, a ta hledají hlavně senzaci. Ti chlapi však jsou v dané situaci, vědí, jaká je, dost často to mají pod kontrolou, takže jsou více v klidu. Ale jsou samozřejmě i situace, kdy kolem vás létají rakety a vy si říkáte: Do prdele, proč jsem zrovna tady. Jaký to má smysl? Ale i na to si člověk zvykne, což je však nejhorší.

Proč?
Protože si člověk na ten neustálý adrenalin zvykne. A pak přijedete odněkud, kde každý den řešíte otázky života a smrti, domů, kde najednou musíte řešit, jestli je vyklepaná rohožka, nebo jestli je hrníček na správném místě.

Kde byl ten pocit ohrožení největší?
Těžko říct. Párkrát jsem se naboural autem, to jsou zážitky, které vám ty hranice posunují, ale že by mi někdo umřel v rukách nebo jsem musel někoho vyprovázet, to se mi naštěstí vyhýbalo. Ale třeba na první afghánské misi bylo běžné, že jsem šel spát a nevěděl jsem, kolikrát za noc budu muset vstát a utíkat kvůli raketám do bunkru. Pak si člověk zvykne, dokáže rozeznat zvuky, takže sedíte na valu a víte, že raketa míří jinam, třeba na letiště. Horší je to s minomety, to nikdy nevíte, kam to dopadne, to podle zvuku neodhadnete. Na misích, kde jsem byl, jsme měli zatím štěstí. Když to třeba rozstřelilo jednu obytnou buňku, tak chlapi byli zrovna na obědě. Ale ne všichni takové štěstí mají. To, že jste dva metry od bunkru, nikdy nemusí znamenat, že tam doběhnete.

V Afghánistánu už zemřela řada českých vojáků. Vy jste tedy měl na misích štěstí, že jste takové případy nemusel řešit?
Nevím, komu za to vděčím, ale mně se to naštěstí vyhnulo. Podruhé jsem byl v Afghánistánu, když jsme stavěli rotu BAF v Bagramu. V dubnu jsem se vrátil domů a říkal jsem, že je to tam všechno v klidu. A pak najednou v červenci tam umřelo pět našich kluků. Nebezpečí vždy srovnávám s dálnicí D1, tam taky hrozí, že vás někdo sestřelí autem. Riziko v Afghánistánu je specifické. Přišli tam jednou za mnou kluci, a jeden, který vždy prohodil maximálně pár slov, tak dvě hodiny mluvil a říká: „Padre, oni mne chtěli opravdu zabít. Běžel jsem se schovat za šutr a slyšel jsem, jak za mnou cinkají kulky.“ Pak člověku dochází, že to není jen výcvik, ale že už je to na život a na smrt.

Padre je oficiální oslovení vojenských kaplanů?
Je to taková oficiální přezdívka, většinou se používá na misích.

Jak ve srovnání s Kosovem a Afghánistánem vycházela mise v africkém Mali?
V Mali jsme byli v Bamaku, které je od míst bojů daleko, takže je tam prakticky klid. Takže Afrika byla úplně jiná, tam bylo pár lidí na malém prostoru uprostřed města, takže se řešila spíše hrozba ponorkové nemoci.

Zmínil jste ponorkovou nemoc. Takže je na misi lepší, když se pořád něco děje?
Určitě. V Mali byla tři družstva. Jedno drželo službu na bráně, druhé mělo hotovost a třetí volno. A to se stále střídalo. Ale pořád jste potkával stejné lidi. Navíc hrál roli i malý prostor: když jste se šel projít, tak okruh byl asi 400 metrů. Ale to jsou věci, s nimiž lidé, kteří tam jedou, musí počítat. Takže je to hodně o vyvážení, aby se lidé nenudili a nevymýšleli kraviny, na druhou stranu aby nebyli přetížení, protože pak dělají chyby.

  • Nejčtenější

Žhář z kostela v Gutech náhle zemřel. Je to bolest, cítil vinu, říká farář

Mladík, který v srpnu 2017 zapálil kostelík v Gutech na Frýdecko-Místecku, náhle zemřel. Už byl na svobodě a před...

Halas dětí v ostravské zoo vydráždil samce lva k útoku. Zranil se o pletivo

Premium Ačkoli nový samec lva indického přicestoval do Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava už téměř před měsícem,...

Sousedskou při odnesla návštěva, donutili ji svléknout se a uklidit sklep

Bizarním způsobem vyvrcholilo loupežné přepadení na chodbě jednoho z domů v Ostravě. Bratrská dvojice vyhlédnutou oběť...

Pes pokousal malou holčičku, majitelka zvířete měla téměř dvě promile

Na restaurační zahrádce v Ostravě pes pokousal dvouletou holčičku. Zranění v tváři byla tak vážná, že dívenka musela...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena v Ostravě spálila jídlo a nadýchala se zplodin, na místě zemřela

Devadesátiletá žena zemřela v sobotu v Ostravě-Porubě, poté co se pravděpodobně nadýchala zplodin, když se jí v bytě v...

Feri odešel s kryptoměnou za 3 miliony. Za peníze z mandátu, tvrdí

Premium Bývalý poslanec Dominik Feri stihl od začátku letošního roku do konce květnu nakoupit kryptoměnu v hodnotě přes 3...

Sledujeme začátek rituální sebevraždy lidstva, říká Čech s IQ 206

Premium Je jedním z nejchytřejších Čechů, ale jako robot nepůsobí. Při osobním setkání je Karel Kostka, vzděláním učitel,...

Z dětství jsem si nesla zranění, rodinu chceme, říká Gregor Brzobohatá

Premium Vítězka Miss World, topmodelka, zakladatelka nadace a influencerka Taťána Gregor Brzobohatá přijala další výzvu: právě...

  • Další z rubriky

Kamion při zatáčení ztratil návěs, ucpal frekventovanou silnici u Třince

Kuriózní nehoda se stala ráno u Třince. Kamionu se tam při odbočování odpojil návěs a zablokoval v jednom směru na celé...

S čerstvým řidičákem se řítil obcí 186 km/h. Jedu pro tátu, řekl hlídce

Obvinění z obecného ohrožení si vyslechl devatenáctiletý řidič z Bruntálska, který se prohnal v obci kolem policejní...

Žhář z kostela v Gutech náhle zemřel. Je to bolest, cítil vinu, říká farář

Mladík, který v srpnu 2017 zapálil kostelík v Gutech na Frýdecko-Místecku, náhle zemřel. Už byl na svobodě a před...

Příprava nové zóny u mošnovského letiště pokračuje, firma žádá o EIA

Do další etapy postoupila příprava nové průmyslové zóny, kterou v Mošnově u letiště chystá společnost Panattoni. V...

Sledujeme začátek rituální sebevraždy lidstva, říká Čech s IQ 206

Premium Je jedním z nejchytřejších Čechů, ale jako robot nepůsobí. Při osobním setkání je Karel Kostka, vzděláním učitel,...

Primark v Praze otevřel: fronta až od koně, hasiči lidi ve vedru kropili

S ročním zpožděním způsobeným koronavirovými restrikcemi se na Václavském náměstí otevřela pobočka irského řetězce s...

Dojemné parte Šafránkové. Nikde mě nehledejte, jsem všude, také tedy ve vás

Pozůstalí po herečce Libuši Šafránkové ve čtvrtek zveřejnili netradiční smuteční oznámení. Dominuje mu černobílá...

Nevěřím, že někdo dokáže být roky věrný, přiznává polyamorii Frühlingová

Iva Frühlingová (39) vydala novou píseň Moralisté, ve které se nepřímo přiznává k paralelním mileneckým vztahům....

Žena dala za dárce spermatu své úspory, teď vychovává postiženého syna

Nyní třiačtyřicetiletá Michele Elizaga z Arizony dlouhá léta čekala na pravého muže, se kterým by založila rodinu....