Jedním z nich je i David Ševčík z Raškovic, který se této činnosti věnuje už osm let.
Jak jste se k této práci dostal?
Byl jsem dlouho ve skautu a bavila mne práce s dětmi, takže mě to po střední škole nasměrovalo na pedagogickou školu. Tam jsem se seznámil s Lenkou, mou současnou ženou, která mne přivedla k divadlu a dramatickému umění. V divadle jsem se našel, a když jsem pak někde viděl plakát na konkurz na zdravotní klauny, neváhal jsem a poslal jsem tam životopis. Konkurzem jsem prošel, byl to pro mne úžasný zážitek, a od té doby jsem zdravotním klaunem.
Musí člověk nejprve projít nějakým školením, aby tuto práci mohl dělat?
Po konkurzu, který byl sám o sobě velmi náročný, přišlo nás asi třicet a brali jen čtyři, probíhá tříměsíční příprava formou víkendových workshopů. Tam se člověk naučí všechny potřebné věci a postupně se ponoří do práce zdravotního klauna. A předtím, než se může pustit do práce, tak ho čekají ještě tři návštěvy nemocnice, aby viděl, jak to chodí, a pak tři návštěvy v roli třetího klauna. Teprve pak může pracovat ve dvojici.
Chodíte tedy ve dvou?
Ano, základem je klaunská dvojice, která funguje na principu jedničky a dvojky. Jeden je chytrý, druhý je hloupý, je to popleta, který tomu prvnímu všechno kazí. Něco jako Laurel a Hardy. Takže jednička je pan doktor, který jde udělat vyšetření nebo vizitu, a chce to udělat co nejlépe. Ten druhý mu do toho šťourá, leze a komplikuje to.
A každý má svou stálou postavu?
Postava je stálá, ale může se měnit právě její vztah k druhému klaunu. Můžete být jednička nebo dvojka. Já osobně bývám většinou dvojka. To je mi bližší.
V tom případě ale sklízí dvojka veškerý smích...
Ano, to je úděl té jedničky, že všechno pozlátko smlsne ta dvojka.
Jaká je tedy tvoje postava?
Má postava se jmenuje doktor Alois Vemeno, je to takový baron Prášil, který si toho vždycky spoustu navymýšlí. Jednou je v důchodovém věku, jednou pubescent. Snažím se přizpůsobit situaci, takže pokaždé je to trochu jinak. Odlišné je to u klauniád pro seniory, což je drobná část naší práce, kdy chodíme i do geriatrických zařízení. A tam, když se potkáváme se stejnými klienty, tak si nás pamatují a pamatují si také to, o čem jsme si s nimi povídali a co jsme jim všechno navykládali. Tady je důležité mít jednu postavu a mít stálou historii. U dětí se sice na těžších odděleních, na onkologii nebo na hematologii, setkáváme se stejnými pacienty, ale není tam nutné mít postavu blíže specifikovanou. Bývá to tam tak improvizované, že to není potřeba.
Když přijdete do nemocnice na dětské oddělení, dozvíte se předem, jakého pacienta jdete navštívit, co s ním je?
Když přijdeme na oddělení, jdeme nejprve na sesternu, kde nám řeknou, kde jsou jaká hygienická omezení, kam musíme s rouškou, kam nemůžeme vůbec, kde je třeba mentální hendikep, čemu se vyhnout, na co si dát pozor. Ale anamnézu neznáme, nevíme, co tomu dítěti je, ani jak je staré. Co nás čeká, se dozvíme až ve chvíli, kdy vezmeme za kliku.
Podle toho, kdo tam je, pak sehrajete svou klauniádu?
Ano, s každým pacientem pracujeme zvlášť. Jsou to takové drobné etudy, skeče, klauniády, z větší části improvizované. Vždy se musíme přizpůsobit situaci a věku dítěte. Navíc musí být oba klauni na sebe napojeni, aby byli schopni na sebe reagovat, jinak ta improvizace nefunguje. Je to také o momentu překvapení, nikdy nevíme, kdo nás čeká. Výjimkou jsou těžší oddělení, kde jsou děti měsíce a roky, tam se potkáváme častěji. Musíme si třeba s kolegy předávat informace o tom, co tam dělali předtím, abychom se neopakovali.
V nemocnicích se tedy střídáte?
V celém kraji je nás deset, návštěv máme za měsíc zhruba čtyřicet. Tím, že chodíme ve dvou, je to na osobu osm až deset klauniád za měsíc. Většinou má každý ještě nějakou jinou práci, takže si předem plánujeme následující měsíc podle toho, kdy má kdo čas.
Je ze strany nemocnic o služby zdravotních klaunů zájem?
Zájem je poměrně velký, ale v současné době se dá říct, že tady v kraji je poptávka téměř zcela pokrytá. Chodíme do všech větších nemocnic, v některých malých jsme měli jednorázové návštěvy a v budoucnu se tam možná dostaneme znovu.
Daří se vám děti vždy rozesmát?
Nepodaří se to vždy, a ani bychom se za tím neměli pachtit. Je to sice náš cíl, ale neměli bychom se jím svazovat, protože nevíme, v jaké fázi zrovna dítě je. Jestli je třeba po operaci, nebo mu není dobře... Ale stačí, že tam jsme, že se tam něco stane, a změní se energie a děti mohou myslet na něco jiného. Vytrháváme je ze stereotypu.
Jak dlouho na pokoji býváte?
Je to různé, někdy to může být minuta, někdy patnáct minut. Je to tím, že je to čistě improvizace. A je důležité odejít v tom nejlepším, kdy je situace na vrcholu, ať ji pak zbytečně nerozmazáváme do ztracena. Odhadnout konec a důvod k odchodu je také složité. Důležité je i to, kolik dětí je na oddělení. Průměrně tam trávíme tři hodiny, musíme tedy rozvrhnout čas, abychom se stihli věnovat všem.
Slyšel jsem, že kromě dětí a seniorů chodíte navštěvovat i hospice...
Ano, chodíme do hospicu v Čerčanech, ale tam jsem nikdy nebyl. Podobně cílený je i projekt Přezůvky máme. To jsou návštěvy doma u dětí v paliativní péči. Jsou to děti, kdy léčba nezabírá a jsou propuštěny domů ke své rodině, a ta jejich prognóza není pozitivní. Spolupracujeme s mobilním hospicem Ondrášek, který svým klientům nabízí naše služby. Je to náročné psychicky, ale to dítě, i když je na smrtelné posteli, pořád zůstává dítětem. Chce se bavit a chce řádit v rámci svých možností.
