„Řešil jsem, jestli se schovat, nebo utéct. Na to ale nebyl čas. Jen jsem se sehnul, zašprajcoval, zatáhl za rychlobrzdu a zahoukal,“ popsal Bařina okamžik před srážkou.
Kdy jste si všiml, že kamion vjíždí na přejezd?
Viděl jsem, že něco přijíždí, ale nečekal jsem, že vjede na přejezd. Spousta řidičů totiž brzdí a zastavuje až na poslední chvíli. Proto mě nenapadlo, že kamion vjede na koleje. Na přejezdu jsem ho viděl až ve chvíli, kdy jsem od něj byl asi deset metrů. Ještě jsem stihl zatáhnout za rychlobrzdu. Jinak by vlak jel až do Lískovce.
Co se vám honilo hlavou bezprostředně po srážce?
Byl jsem šťastný, že žiju. Hned jsem se podíval z okna, jak to vypadá venku. Kde je kabina se šoférem a jestli jsou cestující v pořádku. Poté jsem vyběhl ven a volal 112.
Mluvil jste s někým?
Byl jsem rád, když za mnou přišel polský šofér a řekl, že je v pořádku. Pak jsem mluvil i s vlakvedoucím, který mi řekl, že nikomu z cestujících se nic vážného nestalo.
Prožil jste už něco podobného?
Srážku s autem jsem zažil poprvé. Někdy zažívám šoky z toho, že řidiči zastavují až těsně u přejezdu.
V létě se stalo podobné neštěstí, ale s fatálními následky ve Studénce. Jsou lidé nepoučitelní?
Faktem je, že hlavně na nechráněných přejezdech lidé dost riskují. Mnohdy přejíždějí auty či na kolech na poslední chvíli. To samé platí o chodcích. Člověk na ně může troubit, ale nepomáhá to.
Poznamená vás nějak taková nehoda? Budete jezdit dál?
Určitě to nějaké stopy na člověku zanechá, to je jasné. Každopádně jezdit určitě nepřestanu. Máme to už v rodině. Strojvedoucího dělal i můj otec i děda. Dá se říct, že toto povolání se u nás dědí z generace na generaci.
Dá se podle vás neukázněné řidiče nějak vychovat? Co by mohlo pomoct?
To netuším. Přijde mi, že k takovým nehodám dochází, protože lidé jsou nějak zamyšlení. Možná až příliš spěchají. Navíc dneska je o mnoho větší provoz než dříve.
