Hudebník, člen skupiny Synkopa a ostravského Flaminga, ale i dvorní textař Marie Rottrové. Písničkář Jaroslav Wykrent se i po sérii mozkových mrtvic byl schopen znovu vrátit na jeviště i k muzikantské práci. V roce 2014 vydal prozatím poslední album Už to prostě není ono. Sám ale říká, že teď mu jde psaní písní tak dobře jako nikdy předtím.
Váš profesní život je hodně spjat s Ostravou. Kdy jste se tu ocitl?
Vystudoval jsem strojní průmyslovku a tehdy se po absolvování rozdávaly takzvané umístěnky. Já jsem dostal Ostravu a byl jsem rád. Nechtěl jsem zůstat v Přerově. Měl jsem pocit, že bych měl být revolucionář, odmítl jsem nabídku otce, který mě lákal do kovošrotu, jehož byl vedoucí. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. Takže jsem přišel do ostravských Vítkovic a pracoval na generálních opravách a konstrukcích. Dostal jsem se tak pod vysoké pece, kde jsme byli na první školní exkurzi.
Jaroslav WykrentProfil  Narodil se v Přerově 10. září 1943. Textař a hudebník byl v šedesátých letech členem skupiny Synkopa. Díky hitu Agnes začal spolupracovat se skupinou Flamingo. Stal se dvorním textařem Marie Rottrové. Na kontě má hity jako Řeka lásky nebo Skořápky ořechů. V roce 1999 ho skolila série mozkových příhod. V roce 2014 vydal zatím poslední desku Už to prostě není ono. |
Vy jste ale hrál i za Baník.
No, tak hrál. Pár utkání jsem absolvoval v dorostu. Tehdy ještě za starého trenéra Jiřího Křižáka. Mohl jsem být zatracený, protože jsem na jednom tréninku zmrzačil Tomáše Pospíchala, pozdějšího slavného trenéra. Kdyby se tehdy nevzpamatoval, tak bych tehdy hodně špatně ovlivnil budoucnost kopané.
Kdy jste začal poprvé skládat a vystupovat?
Na vojně. Každý správný voják se hledí co nejvíce ulít. V Přerově jsem chodil na hodiny piana do lidové školy umění a na průmyslovce jsem začal s kytarou. Pak jsem se dostal na vojnu do Ořechova u Brna, kde dva kluci hráli na kytaru a vystupovali. Abych se mazákům zavděčil, začal jsem psát písničky.
Pak ale přišel úraz. Na jak dlouho vás omezil?
Šestitunový vlek mi přejel přes nohy. Konkrétně šlo o takzvaný rušič bombardovacích zaměřovačů. Po několikanásobné zlomenině a operacích bylo jasné, že k fotbalu se už nevrátím. Což tehdy osud vlastně dobře zařídil.
Začal jste se naplno věnovat hudbě. Kam jste po vojně zamířil?
Mezitím v Přerově vznikla kapela, ke které jsem se přidal. Byla to Synkopa, kde zpíval Pavel Novák. Tam jsem začal opravdu pravidelně hudebně psát. Říkali, že jsme průkopníci „bigbítu“. Myslím, že to ale bylo jen proto, že jsme dělali aranže zahraničních písní. Měli jsme totiž heslo: Než zpívat blbě anglicky, tak to radši blbě česky.
Pak ale Pavel Novák ze skupiny odešel. Bylo těžké se bez něj prosadit?
Vždycky vše zařídí náhoda. Chtěli jsme se dostat zpět na natáčení, tehdy se nahrávalo jen v rozhlase. Ale sám jsem nebyl dostatečně drzý. Tak jsem aspoň nabídl své volné texty ke zhudebnění, abych na nás upozornil. I když melodii jsem k nim už měl. Jednalo se o písně U dveří se platí a Ročník 26.
Kdo se jich chopil?
Ročník 26 zhudebnil Drahoslav Volejníček a přejmenoval ji na Agnes. Smál jsem se, když mi nabídl, ať ji nazpívám. Hrál jsem jen po klubech a nahrát píseň s orchestrem rozhlasu to bylo něco. Bál jsem se, ale žena tehdy řekla: Víc než vyhodit, tě nemůžou. A vznikl obrovský šlágr, díky kterému si mě přizvalo Flamingo s Marií Rottrovou. Bez tohoto hitu by můj život vypadal úplně jinak.
Máte Agnes rád i po letech? Lidé ji po vás chtějí na každém koncertě.
Popravdě se bráním hrát ji na koncertech, ale často se neubráním. Ale za nic se nestydím. Složil jsem ji ve 22 letech a mám ji rád.
Byl to zvláštní pocit, když jste se mohl hudbou začít živit?
Moc zvláštní. Nevěřil jsem, že se mi to povede. Po celou dobu v Synkopě jsem pracoval v přerovských strojírnách. Profesionál jsem byl až ve Flamingu. A to ne hned. Pamatuji se, že na první zájezd do Sovětského svazu jsem si vybral všechnu dovolenou a ještě jsem si musel dva týdny napracovávat.
Proslavil jste se ale především jako textař Marie Rottrové. Inspirovala vás?
Samozřejmě. První byla píseň Lásko a pak už přišly ty největší hity jako Řeka lásky, Střapatá nohatá nebo Skořápky ořechů. Psal jsem vše Marii přímo na tělo, věděl jsem, jak slova procítí. Dodnes si myslím, že je nejlepší šansoniérka, kterou jsme měli a máme. I když ona se tomu pořád brání. Je to ale i velká kamarádka. Moc mi pomohla po mozkových mrtvicích.
Ty přišly kdy?
Před sedmnácti lety. Málem mě to porazilo.
Co jste se musel znovu učit?
Všechno. Jíst, chodit, mluvit. Bylo to strašné, nikomu bych to nepřál. Zpětně nevím, jak jsem to vydržel. Chtěl jsem končit, věděl jsem, že už nevezmu kytaru do ruky. Tehdy mě ale Marie hned na Vánoce 2000 vytáhla na koncert. Bylo to šílené, všechno mě bolelo, ale vydržel jsem. Pak jsem jí poděkoval.
Začal jste ale pracovat i pro rozhlas.
Nechali mě tehdy namlouvat průvodní slovo. Byla to ta nejlepší logopedie. Nahrával jsem to doma, ať nezdržuji techniky, protože třeba osm minut slova jsem točil i osm hodin.
Máte problémy i po letech?
Těch už se nezbavím. Zůstalo mi spazma, takže nemůžu hýbat rukou. Někdy po probuzení zjistím, že zase blbě artikuluju, tak se rozmlouvám. Nervy jsou poškozené, takže se mi třeba roztřese noha jako šicí stroj a nic s tím nesvedu. Ještě dneska mi občas organizátoři na koncertech chtějí volat záchranku, já je ale vždy uklidňuji, že to přejde.
Spolupracujete pořád s divadly?
Naposledy jsem psal pro brněnskou dětskou scénu Radost. Pracoval jsem na Broučcích. Jednoduchá, ale moc pěkná věc. Práce pro divadlo mě moc baví.
Teď koncertujete se skupinou In Blue. Kdy jste začali spolupracovat?
Kluci mě oslovili v roce 2011. Sedli jsme si. V takových chvílích děkuju Bohu. Když vidíte, že jste potkal lidi, s nimiž stejně cítíte a rozumíte si beze slov. Začal jsem zase psát písničky a v roce 2014 jsme vydali desku.
Jaroslav Wykrent před čtyřmi roky na svém koncertu v ostravském klubu Parník.
Jaroslav Wykrent složil pro Marii Rottrovou mnoho písní. Vzpomínáte? Večerem zhýčkaná, Střapatá nohatá či Skořápky ořechů.
Jaroslav Wykrent v dobách největší slávy.
Máte z práce pořád radost?
To je to jediné, co mě u ní drží, je to skvělé. Miluji ten autorský souboj s publikem. Kdy si člověk říká, že napsal geniální věc, zahraje to... a nic. To mě hned napadá, tak buď jsem blbý já, nebo ti lidi. A většinou přijdu na to, že opravdu já. Že jsem něco vynechal, uspěchal, blbě vyslovil. O to větší zážitek je, když to vyjde a lidi člověku rozumí.
Vznikala poslední deska jinak než ty předešlé?
Byl jsem víc nervózní. Jednak jsem měl nové zuby a bál se, že to bude na desce slyšet, ale hlavně jsem měl respekt. Jsem ale rád, že se mi na desku podařilo dostat třeba baladu Blýskalo se, lilo, kterou jsem nosil v hlavě pět let. Muselo to uzrát.
Zatím poslední koncert jste měl v Heligonce s Jarkem Nohavicou. Jak se vám hrálo?
Heligonka je krásný prostor. Je lepší pocit, když hrajete v sále pro 100 lidí a je jich tam narvaných 120, než když koncertujete pro 800 diváků v sále pro 1 000. Navíc s Jarkem jsem na jevišti rád. Je to profesionál. On byl vždycky dobrý. I když ještě chlastal a lidi za něj půlku koncertu odzpívali, tak to byla síla. Teď je to ale neuvěřitelný profesionál, který hraje s lehkostí. A to je ten největší kumšt.
Potěšilo vás, že si na tomto koncertě lidé zpívali i vaše písně z posledního alba?
Když si lidi broukají vaše nové písničky, je to nádherný pocit. Nostalgie je svině a umí toho spoustu zabít. Jsem rád, že nežiju jen z nostalgie a z podstaty, ale že dělám nové věci. Dokonce mám paradoxně pocit, že mi to píše nejlíp, jak mi to kdy psalo, ale taky je mi to nejvíc hovno platné. To je na tom osudu krásné. Věc dostanete, až když po ní přestanete toužit.
