V její rodině pracovalo na šachtě hned několik generací. Nakonec v OKD skončila i ona. Radka Naňáková působí na postu personální ředitelky a podle vlastních slov se teprve nyní pořádně dozvídá, kdo všechno z její rodiny na šachtě fáral.
V kolika firmách jste pracovala, než jste přišla do OKD?
Ve čtyřech.
A byla to velká změna? Přijít do firmy, která je již svým založením hlavně „mužskou“ záležitostí?
To se tak nedá říct. Pro mě to žádný šok nebyl, ani jsem o tom takovým způsobem nikdy nepřemýšlela. Navíc má téměř každá firma průmyslového charakteru ve vedoucích pozicích převážně muže.
A je tedy práce v OKD oproti jiným firmám jiná?
Je tady specifická kultura, ale není to něco ve stylu ženy versus muži. Je specifická něčím jiným. Jak to tady funguje, jaká je mentalita, jaký typ problémů se řeší.
A jak to tedy v OKD funguje? Jsou zde nějaké jiné postupy?
To záleží na tom, co se řeší. Hornické záležitosti se někdy řeší jinak, ale finanční věci se řeší jako finanční, tak jako v jiných firmách. Personalistika je přizpůsobena danému prostředí, je samozřejmě jiná, než třeba ve firmě, která nabízí služby. V tom je obrovský rozdíl. Horníci jsou zcela odlišný typ klientů než lidé pracující ve službách.
V čem je to jiné?
Například v personálním útvaru pracuje více mužů než v jiných firmách. Většina z nich se navíc propracovala na své pozice zdola, zevnitř společnosti, což je pro ně výhoda, protože šachtu výborně znají.
Zkoušeli si vás, když jste přišla? Posílali vás, jak se říká, do výdejny pro bublinky do vodní váhy?
Zkoušeli, ale až tak, že by mě posílali pro ty bublinky, to ne.
Co na vás zkoušeli?
Já měla výhodu, že jsem sem nejprve přišla jako vedoucí jednoho externího personalistického projektu, nebyla jsem zaměstnanec. A díky tomu mě, když už jsem nastoupila, znali. A taky už mě znali jako člověka, brali mě asi jinak, než kdybych nastupovala jako úplný nováček.
Věděla jste, do čeho jdete, když jste sem přicházela poprvé, v rámci toho projektu?
Některé věci mě překvapily, ale to je vždy, když přicházíte do nové firmy. Ale nešla jsem do úplně neznámého prostředí. Pocházím z Havířova a tady každý nějakým způsobem do kontaktu s hornictvím přišel. Na šachtě pracovalo docela hodně lidí z naší rodiny. V podstatě všichni. Ale protože jsem vlastně od osmnácti let nežila doma, tak to pořádně zjišťuji teprve nyní. Dnes se dozvídám, že fáral ten a ten, ten má rentu, ten má to a ten zas to. Fáral minimálně už můj praděda.
Co vás na šachtě nejvíce překvapilo?
Nejvíce asi to, jak mě kolegové z personálního útvaru, na to, jak se tady nováčci těžko prosazují a jak velkou váhu tady má zkušenost s těžbou a podobně, vzali mezi sebe. Nebylo to samozřejmě ze dne na den.
Jak jste se dostala k personalistice? To asi nebývá obor, o kterém by člověk snil v patnácti letech.
Vystudovala jsem elektroprůmyslovku, pak jsem šla do Zlína na technologickou fakultu. Celou dobu jsem se pohybovala spíše v technicky zaměřeném prostředí. Ve dvaceti letech, na vysoké škole, se mi ale narodila dcera a v tom momentu jsem musela začít přemýšlet, co dělat, jak se budu živit. Už to nebylo takové to úplně lehké mládí. A v té době jsme si právě vybírali obor na fakultě a já si vybrala obor technologie-management. A od té doby v tom oboru funguju.
S jakými představami jste na ten obor šla?
Měla jsem vidinu, jak se budu věnovat marketingu, což byl můj sen. Povahově mi ten obor byl blízký. Ale poté, co jsem se po škole vrátila do Havířova, musela jsem hledat něco jiného. Čirý marketing se dá dělat asi jen v Praze.
A co jste hledala?
Vlastně cokoliv. Kvůli dceři jsem brala, co se dalo, po dvou letech jsem se dostala k personalistice.
Vrátím se ještě o pár let zpátky. Jak se studuje vysoká škola s malým dítětem?
Těžce. Od té doby jsem ale zvyklá extrémně pracovat. To je také můj kámen úrazu. Neumím odpočívat a ani nemám moc koníčků. Dcera už je velká a já přemýšlím, co dělat. Hledám nový restart, ale s hrůzou zjišťuji, že umím jen pracovat.
To je na šachtě optimální, ne?
To ano (směje se). Pro práci je takový stav ideální. Přináší mi to klid. Čím víc mám práce, tím lépe. Odvádí mě to od chmurných myšlenek.
Vy máte chmurné myšlenky?
Ty má přece občas každý. A práce mi na ně pomáhá zapomenout.
Týkají se vaše chmurné myšlenky i stavu OKD?
Nejde říct, že je mi to všechno jedno. Snažím se ale v sobě nastavit mantinely, do jaké míry se mě to všechno může týkat. Ale samozřejmě není snadné na to nemyslet. V tu chvíli zapojuji rozum a říkám si: už dost, už konec, už na to nemysli.
To umíte takto vypnout? To vám závidím.
Já bych si strašně přála, aby to jak pro horníky, tak i pro firmu dopadlo dobře. Byla by to pro mne velká úleva.
Jak se vlastně cítíte mezi tolika muži?
Mezi tolika chlapy jsem jako v ráji (směje se).
Mluví před vámi sprostě? V hornickém prostředí se pro některá slova nechodí moc daleko.
Ne. Tady muži před ženami vůbec nemluví sprostě. A když někomu něco přece jen ujede, ještě třikrát se vám pak omluví. Prostě když někdo něco řekne, následuje řetězec omluv. I díky tomu jsem se naučila mluvit hodně slušně (směje se).
Čili se musíte před horníky brzdit, protože před vámi mluví superslušně
Řeknu to takto: Navzájem se ovlivňujeme. Vycházíme si vstříc. A mně se jejich chování hodně líbí.
Možná budete muset kvůli krizi ve firmě vybírat lidi, kteří půjdou pryč. Máte už nastavený nějaký systém, jak budete řešit případné propouštění?
V současnosti je předčasné hovořit o tom, co by bylo, kdyby bylo. Situace se neustále vyvíjí. Nebylo by dobré předjímat. Ale obecně, pokud by tato situace nastala, personalista nerozhoduje ve stylu „ty tak, ty tak, ty půjdeš, ty ne“, ale „je tady taková a taková možnost, dá se to udělat tak a tak“. Naším cílem je každopádně co největší zaměstnanost našich lidí. Proto se vždy nejdříve ptáme, kdo chce jít kam, kdo chce být převeden, svou roli hraje i zdraví.
Jak moc ovlivňuje váš post váš osobní život? Baví se s vámi o OKD lidé všude, kam přijdete, nebo se tomu vyhýbají?
Pokud se zajímají, tak mám štěstí, že se se mnou vždy baví s určitou mírou objektivity. Nejsou útoční, chtějí vědět, jak to je. Pokud je to tak, pak se s tím člověkem ráda pobavím, snažím se tu situaci vysvětlit. Ale je tady stále velká míra nedorozumění, zvláště pak při vidění zvenku. Nestalo se ale, že by na mne někdo extrémně negativně útočil. Na druhou stranu zatím ani není proč, společnost dodržuje své závazky, vyplácí mzdy. Nemám problém to vysvětlovat, nemám ale ani problém debatu, pokud by byla útočná, ukončit.
Co vlastně můžete ze svého postu ovlivnit?
Moje hlavní úloha je regulérnost celého procesu. Aby vše probíhalo podle zákona.
To, jak to vypadá, hlídají spíše odboráři.
Možná ano, na to musí odpovědět oni. Ale za společnost, aby bylo vzhledem k lidem i ke společnosti a státu vše v pořádku, za to zodpovídám já.
