Bylo jasno, svítilo slunce, ale na vrcholu Lysé hory nepříjemně foukalo. Rtuť teploměru ukazovala -12 stupňů, ale pocitově bylo mnohem chladněji. Účastníci extrémního vytrvalostního závodu 24 hodin na Lysé hoře tak museli pořádně zvážit, jak teple se oblečou.
Nejsnazší rozhodování měl Ján Čupa, který je pověstný tím, že chodí po horách svlečený do půl těla. A výjimku neudělal ani pro tento závod.
„S otužováním jsem začal před třemi lety. Spousta lidí už mě zná, takže je to nepřekvapilo. Na druhou stranu ale musím říct, že někteří diváci se hodně divili, když si všimli, že jsem jako jediný bez dresu, mikiny nebo bundy,“ popsal Ján Čupa, který při jednom z nejnáročnějších zimních závodů v Česku a celé střední Evropě zároveň oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.
„Šel jsem na pohodu, a abych pobavil ostatní. Rozhodně jsem se nehnal za co nejlepším výsledkem. Chtěl jsem zvládnout sedm okruhů.“
To se vám ale nepovedlo. Skončil jste po pěti kolech. Proč?
Když jsem dokončil páté kolo, byl jsem v pohodě. Jenže po svačině na občerstvovačce mě začala trápit hornická kolena a uvědomil jsem si, že to dále nepůjde. Zdraví je přednější. Navíc 27. ledna se chystám do Tater, takže jsem se nechtěl za každou cenu zničit.
Bez trička, jak je vaším zvykem, jste šel ale jen dvě kola. To jste původně neměl v plánu nebo ano?
Neměl, ale nikdy na nic netlačím. Nahoře totiž nepříjemně foukalo, takže pocitová teplota mohla být kolem dvaceti stupňů pod nulou. Proto jsem se po dvou kolech oblékl. Vždycky jsem však šel maximálně s dvěma tenkými vrstvami. Jednou jsem měl tričko a na něm cyklistický dres, v jednom případě jsem použil lehkou mikinu, ale nic víc.
Byl jste zklamaný, že jste svlečený nevydržel déle?
Rozhodně ne. Nebylo to tak, že bych si měl něco dokazovat. Kdyby bylo do osmi pod nulou a nefoukal vítr, troufám si říct, že bych takto vydržel chodit celých čtyřiadvacet hodin. Podmínky však byly jiné, takže se nedalo nic dělat.
Mnoho lidí už vás takto zná, ale co říkali ti, kteří vás viděli poprvé? Vždyť na závodě startovali závodníci z celé republiky.
Nikdo z nich si mě nijak zvlášť nevšímal. Když už jsem se s někým dal do řeči, tak se ptali, jak jsem na tom a kolikáté kolo jdu. Paradoxní ale bylo, že mě někteří nepoznali, když jsem se oblékl. Když jsem šel čtvrté kolo v tričku, tak jsem dokonce zaslechl jednu partnerskou dvojici, jak se baví o tom, že jsem už musel odpadnout, že mě už delší dobu nikde neviděli. Přitom jsem procházel kousek kolem nich.
Po horách takto chodíte vždycky, ale dlouhý vytrvalostní závod je něco úplně jiného. Měl jste už podobnou zkušenost z nějaké podobné akce.
Neměl. Závod tohoto druhu jsem šel poprvé, ale loni v únoru jsem dokázal bez trička chodit na Lysou horu a dolů asi šestnáct nebo sedmnáct hodin. Nikam jsem ale nespěchal. Tehdy jsem zvládl šest výstupů. Nešlo ale o žádný závod, byla to moje vlastní iniciativa.
Ředitel závodu Libor Uher varoval, že takový extrém je hlavně o hlavě. Jak jste na tom byl po psychické stránce?
Úplně v pohodě. I známá, která mi dělala doprovod u občerstvení, říkala, že málokdo na tom byl tak dobře jako já. Nic to se mnou neudělalo. Je fakt, že spousta jiných účastníků měla v uších sluchátka a nevnímala, co se děje kolem nich. Já si s ostatními klidně povídal, když chtěli.
Zmínil jste, že kdyby bylo o něco tepleji, vydržel byste bez trička déle. V jakém počasí jste schopný chodit svlečený do půl těla?
Pokud vyloženě nefouká, může být klidně i deset nebo patnáct stupňů pod nulou. Je to lepší, než když je kolem nuly, ale je vysoká vlhkost. Když při závodě začalo hustě sněžit, tak mi to vůbec nevadilo. V Tatrách jsem už zažil mnohem horší podmínky. V zimě jsem se ale nikdy nemusel vracet zpátky, že bych nemohl dál.
Co je pro vás nejhorší? Co vám dělá největší problémy?
Když je venku pocitově kolem dvaceti pod nulou a vejdu do chaty do tepla. Pro tělo je to ohromný šok. Přirovnal bych to k tomu, když má někdo omrzlé prsty a strčí je do teplé vody. Začnu se klepat zimou, mívám pocit velkého chladu. Když ale vyjdu zpátky ven, stačí, abych se proběhl pár metrů a můžu zase pokračovat dál.
Musíte se něčím mazat, abyste vydržel svlečený i v takové zimě?Nepoužívám žádné ochranné krémy. V zimě, ani v létě. Moje tělo je odolné vůči všemu kromě ohně.
Když lidé chodí na hory, většinou si v batohu nosí náhradní mikinu nebo bundu pro případ, že by se ochladilo. Nosíte si alespoň nějaké oblečení v batohu?
Vždycky s sebou mívám jen nějaké jídlo v ledvince a trochu pití. To si vždycky doplňuju v chatách, ve kterých mě už znají. Ani členové Horské služby mi neříkají, že se nemám tak chovat, protože ví, že jsem zvyklý se otužovat. Tričko si oblékám jen v Tatrách, když jedu tamní električkou.
Nepodceňujete tak hory, které někdy bývají zrádné? Počasí se na nich mnohdy mění hodně rychle.
Dobře vím, že se musím chovat s respektem. Kdo ho nemá, toho mohou hory pořádně vytrestat. Klidně i na životě. Proto za nepříznivého počasí chodím jen tam, kde to dobře znám. Kupříkladu když je v Tatrách mlha, tak se člověk může nejen ztratit, ale musí myslet i na to, že si nezavolá pomoc, protože tam není signál. A v takových příkladech dotyčného nenajde ani vrtulník.
Dostal jste se někdy do situace, kdy vám bylo úzko?
To ne. Vždycky se snažím všechno řešit s klidnou hlavou. V momentě, kdy člověk začne panikařit, tak je zle. Panika je polovinou neúspěchu.