Kapela Tata Bojs patří ke stálicím české populární hudby a v Ostravě si na nepřízeň publika nikdy nemohla stěžovat. Patří k pravidelným návštěvníkům Colours of Ostrava, ale také často hraje ve zdejších klubech, za svou pestrou kariéru pamatuje Stodolní ulici, Černou louku i řadu dalších míst.
„Na Colours hrajeme od jeho prvopočátků. Se Zlatou (Holušovou, ředitelkou festivalu – pozn. red.) se známe léta. Vždy jsme tady cítili výjimečnou atmosféru, kterou si festival uchovává neustále, i když je už mamutí akcí. Na to, že je tak obrovský a dnes už i s velkým jménem ve světě, tak tu cítím pořád tu stejnou unikátní atmosféru jako v prvopočátcích. Není tolik festivalů, které by tohle mohly o sobě říct. Colours to je pro mě Ostrava a Ostrava je Colours,“ říká Milan Cais, zpívající bubeník kapely.
Vedle toho je pro Tata Bojs druhou tváří Ostravy také její klubová část. „Vždy, když máme turné k nové desce, Ostravu nevynecháme. V klubech tady hrajeme docela často. V poslední době jde hodně o akustické nebo elektroakustické koncerty, které mají trochu jiný ráz než plná palba pro velká pódia,“ líčí Cais.
„Hodně specifické pro nás bylo léto 2015, to jsme hráli na závěr Colours v neděli. Moc jsem tomu nedával, mysleli jsme si, že všichni už budou unavení nebo na cestě domů, ale stalo se něco unikátního. Jeden z těch koncertů, co se vám vryje do paměti,“ přiznává hudebník. „Na konec davu jsme nedohlédli a všichni jeli od začátku do konce. Když je vůle od pořadatelů, tak s sebou bereme i scénu, projekce i VJ Clada, který je obstarává. Což se na Colours občas daří. Na vizuální stránce nám záleží, ale ne vždy to vychází. Třeba když jsme tu hráli v roce 2013, vyšli nám velice vstříc, scénu jsme připravili den předem, celou dobu visela na motorech vytažená nahoře a večer před naším koncertem jsme ji jen spustili dolů. Zlata je zlatá,“ směje se Cais.
V Ostravě vystupoval i vystavoval
Na nedávné ostravské Pendl Night se Tata Bojs ukázali opět v trochu jiné podobě. Na bicí zaskakoval Tomáš Neuwerth a Milan Cais o to více zpíval vpředu. „Mám zanícený loket, říká se tomu tenisový loket, všechno mě bolí, špatně se mi hraje na bubny. Tomáše jsem poprosil, aby většinu koncertu hrál on. Chodím teď na léčení a doufám, že se to do léta spraví,“ věří bubeník.
Ostravu ale zná i z jiných důvodů než jen koncertních. „Jednou jsem v Ostravě vystavoval. Je mi jasné, že většina lidí mě vnímá přes hudbu, ale jsem vystudovaný sochař a hudba je vlastně můj koníček. Nedávno jsme šli kolem sochy Lukáše Rittsteina, který se mnou studoval a jsme velcí kamarádi (socha před Domem umění přezdívaná Červ – pozn. aut.). Zrovna mě napadlo, jestli by taková socha prošla v Praze, která je o poznání konzervativnější,“ přirovnává Cais.
Ovšem ještě více než Ostravu zná Kopřivnici, kam jezdil za producentem Dušanem Neuwerthem, když kapela pracovala na základech pro desku Biorytmy. „Také díky tomu mám tady dost kamarádů. Cítím, že lidé jsou tu dost v pohodě. Jste razantnější, mluvíte krátce, rychle, přímě a upřímně. Naše produkční Petra je z Hlučína a je klasickým příkladem ranařky ze severu,“ usmívá se Cais.
Milan Cais
|
Poněkud nečekaně se Ostrava díky Tata Bojs stala součástí doprovodného refrénu při písni Národní na jejich desce A/B.
„Na posledním koncertě na Colours jsme natáčeli výkřik davu lidí, který jsme pak použili na desce. Potřebovali jsme, aby tisíce lidí zařvalo: Praha ha, ha, ha – Čechy chi, chi chi. Písnička se jmenuje Národní. Byli jsme si vědomi toho, že chtít po lidech v Ostravě, aby zpívali Praha je docela troufalost, ale věděli jsme, že koncert bude nejnavštívenější za celé léto a my potřebujeme tisíce lidí,“ popisuje Cais.
„Lidem jsme vše vysvětlili a společně jsme si zařvali Ostrava, va, va, va. To je bavilo. Pak jsem jim řekl: Teď jste rozcvičení a my potřebujeme Prahu. Oni to fakt zařvali, a tak je to i na té desce. Když se řekne Ostrava, tak se mi vybaví tato situace, jak všichni řvou a z davu se line obrovská energie.“
Ostravskou aktuální hudební scénu Cais tolik nezná, ale přiznává, že má slabost pro Buty. „Vždycky jsem je měl rád, bavila mě jejich poetika, muzikantství a nadhled, i když jsme se ještě neznali.“
A nějaká oblíbená ostravská místa? „Moc míst tu neznám, je to zvláštní město, nemá takovou historii, kterou nacházíme v Praze. Když řeknu Stodolní, budu hodně trapný? Vždycky v ní skončíme. Je jasné, že nemohla zůstat stejná, ale fascinuje mě, jak to tam žije, člověk tam zažije rvačky i milé, bujaré lidi. Hodně dávno jsme na ni hráli v Boomerangu. Tenkrát to byla doba, kdy kluci z kapely Kryštof točili s Dušanem Neuwerthem svou první desku v malém kopřivnickém studiu. Richard byl tenkrát ještě normální a vzal nás do Stodolní. Pamatuju si, že jsme tam zažili společně mejdan až do rána. Tančilo se na parapetech oken, skleničky lítaly vzduchem, prostě divočina.“
