Jejich zbraní je slovo. Nemají uniformy, nechrání je přilba. Přitom se policisté z antikonfliktního týmu pohybují v rizikovém území mezi demonstranty nebo mezi fotbalovými fanoušky. A snaží se zdánlivě o nemožné - usměrnit dav tak, aby se nikomu nestalo nic zlého. "Možná se někdo bude divit, ale často jsme úspěšní. Záleží, jestli se v tom davu najde někdo, s kým se lze domluvit," říká koordinátorka moravskoslezského antikonfliktního týmu Gizela Chládková.
Antikonfliktní tým v Moravskoslezském kraji
|
Když jsem na posledních demonstracích viděl antikonfliktní tým v akci, tak mě několikrát napadlo, z jakých lidí se takový tým vlastně skládá?
Všichni jsme policisté, to je podmínkou. A sloužíme na různých pozicích. Člověk by měl mít nějaké zkušenosti z policejní práce, musí umět komunikovat, mít vyrovnanou povahu.
Takže žádný cholerik...
No to vůbec, to by opravdu nešlo. Já jsem v antikonfliktním týmu od jeho zrodu v roce 2006. U policie sloužím už od roku 1994 a říkala jsem si, že by to už možná chtělo nějakou změnu. A možnost pracovat v novém antikonfliktním týmu mě opravdu zaujala.
A jak se lišily představy o práci v antikonfliktním týmu a následná realita?Nikdy nezapomenu na pocity při prvním zásahu, když se z vlaku vyvalil dav fotbalových fanoušků. Pochopila jsem, že mnohé bude jinak, než jsem si představovala. Byla to docela síla. Ale zvyknete si.
U policie pracujete už takřka dvacet let, proč jste se rozhodla pro uniformu?
Rozhodl vliv rodiny a příbuzných, většina sloužila u policie nebo v armádě. Proto bylo přirozené, že jsem směřovala k policii.
Takže dívka s chlapeckými zájmy?
Asi tak. Hrála jsem i fotbal, věnovala se kung-fu. Zajímaly mě zbraně, líbila auta. Panenky mě opravdu moc nebraly.
Kde všude antikonfliktní tým zasahuje?
Na akcích, kde se očekávají problémy. Proto nejčastěji na různých demonstracích, protestech, na fotbalových utkáních, ale byli jsme i na Zlaté tretře třeba nebo na Dnech NATO.
Zlatá tretra a Dny NATO? Proč tam?
Jak před atletickým mítinkem, tak i před Dny NATO se objevily informace o možných protestech. Ale vše proběhlo bez problémů.
Od srpna se v kraji konalo pět protiromských demonstrací, do toho fotbalová utkání. To jste se opravdu nenudili…
Bylo toho docela hodně. V minulosti se takových akcí konalo rozhodně méně. Ale doufáme, že se situace zase trochu uklidní.
Gizela Chládková málokdy ztrácí dobrou náladu.
A co děláte, když nejste u žádného zásahu?
Každý má své zařazení u policie a slouží. Anfikonfliktní tým je jen další práce, či spíše koníček.
Vzpomínám si na demonstraci z konce srpna v Ostravě, kdy se asi tisícihlavý dav hnal po Sokolské ulici a jen vy jste je měli odklonit. Bylo jasné, že nemáte šanci.
Tehdy to bylo opravdu docela náročné. Většina v davu byla sice v pohodě, ale odhadem tak dvě stě lidí se chtělo poprat, což se jen o něco málo později potvrdilo. Pokud není v davu nikdo, s kým lze jednat, je to špatné. Nebo když jsou lidé opilí.
Ale zase na poslední protiromské demonstraci jste na stejném místě, byť proti méně početnému davu, uspěli a demonstranty od střetu s těžkooděnci odradili.
To byl právě příklad, kdy se se naší komunikací podařilo dav usměrnit. Nebyli tam lidé, kterým šlo jen o to se poprat. Nebo jich bylo málo.
Ukázka práce člena antikonfliktního týmu. Začátek srpna po skončení protiromské demonstrace ve Vítkově.
Na akcích nejednáte jen s demonstranty, ale také s mnoha čumily a musím připustit, že i s novináři.
Lidé, kteří se přijdou jen podívat, situaci někdy komplikují. Navíc ohrožují i sebe. Právě na demonstraci na konci srpna vyšla z domu starší žena. Přitom kolem už létaly cihly a lahve. Ženu jsme stačili schovat zpět do vchodu, ale demonstranti si toho všimli, mysleli si, že je v domě více policistů a zaútočili. Objevují se i rodiče s dětmi, což vůbec nechápu. Samostatnou kapitolou jsou pejskaři. Typický obrázek: člověk se dívá na zásah a pes chce utéct a na vodítku je skoro oběšený. Novináře a fotografy chápu, že chtějí mít co nejlepší záběry, ale musí si také uvědomovat, jakému se vystavují nebezpečí.
Jak dlouho se na zásah připravujete?
Musíme mít dostatek informací o charakteru akce, kdo ji organizuje, kolik lidí se asi zúčastní, co se může stát. S organizátory hodně komunikujeme. Ale je to případ od případu, každá akce je v něčem jiná.
Také jsem si všiml, že právě mezi těmi nejagresivnějšími jsou hodně mladí?
To máte pravdu. Často patnáctiletí i mladší. A co je novým fenoménem, i když nevím, jestli to tak lze už nazvat, je přítomnost mladých dívek. Opravdu jich razantně přibývá. Vysvětluji si to tak, že mladí se nudí, neví, co s volným časem, nemají žádné zájmy.
Liší se v antikonfliktním týmu úlohy mužů a žen?
Ne, je to podobné. Ale nemyslete si, i drobná žena může zatavit statné muže. Její vliv na chlapy je možná někdy ještě větší, než kdyby s nimi komunikoval policista.
Měla jste někdy při zásahu strach?
To víte, že ano. Nedáváme to najevo, ale bylo by nepřirozené, kdybychom se nikdy o sebe nebáli.
A co nejbližší, už si na vaši poměrně nebezpečnou práci zvykli?
Co jim zbývá? Nevolají, ví, že se po akci sama ozvu a sledují televizi, co se děje. Ale o práci se doma moc nebavím. Stačí, když řeknu, že jsme to zvládli a hlavně potřebuji vypnout. Určitě nechci opět komunikovat (smích).
