Studio totiž oznámilo, že nejočekávanější snímky roku uvede současně s kinopremiérou i na internetových streamovacích službách.
„A když jsou filmy dostupné online, nelze čekat, že by návštěvnost v kinech trhala rekordy,“ říká Radana Korená ze Štramberku, která se v oblasti audiovize pohybuje profesionálně už řadu let. Je šéfkou České asociace filmových klubů a festivalu Letní filmová škola.
Jak změnil uplynulý koronavirový rok život kin?
Pojala bych to komplexně, protože nejde jen o oblast kin, ale i distribuce, výroby nových filmů; celý ten řetězec je hodně narušený. Mrzí mne, že pro politiky to je stále na okraji zájmu, přitom audiovizuální průmysl je velký byznys, který se ale teď kvůli všem zákazům a omezením hodně kymácí. Je třeba si uvědomit i to, že tato oblast není závislá jen na české tvorbě, ale na světové, zejména americké, což znamená, že cokoliv se projeví na americkém trhu, má velké důsledky pro trh evropský i ten náš český.
Míníte tím i nedávnou zprávu od studia Warner Bros, které chce na jaře pustit největší trháky zároveň do kin a také do online služeb?
To je věc, o níž jsme už tušili, že se blíží, a bohužel k tomu zřejmě přistoupí i další studia. Není to dobrá zpráva, protože už po první vlně se do kin vrátilo jen velmi málo diváků. Jak jsou lidé vyplašení a bojí se nákazy, velká většina z nich do míst, kde by mohli někoho potkat, raději nejde. A ten letní propad byl ve srovnání se stejnými měsíci v předcházejících letech obrovský.
A tato situace byla jen u nás, nebo i jinde?
Je to bohužel celosvětový trend. Strach, který vstoupil do celosvětové populace, je obrovský. Naše generace nezažila žádnou velkou krizi, to je první, kterou zažíváme. Část kin provozují města, což je teď výhoda, protože příspěvkové organizace mají šanci, že je města podrží. Ale velkou část kin, včetně multiplexů, mají soukromí podnikatelé, a ti byli tu jarní vlnu ještě schopni nějak dát, ale pak přišla rána v tom, že se lidé nevrátili do kin, kvůli tomu pak studia nepustila do kin velké letošní hity, na něž se čekalo.
Co je k tomu vedlo?
Je to zase tím, že je to globální věc, takže když u nás už to bylo uvolněnější, tak v Americe to bylo zase přísnější. Nebylo pořádně co hrát, nebyl kvalitní obsah, který by lidi přitáhl více do kin, snad kromě českého Šarlatána, který chviličku nějaké tržby udělal. Přes léto to tedy byla bída, a když se na podzim začalo konečně něco hrát a vysvitla šance, přišla druhá vlna, která zasadila druhý úder. O to horší, že většina provozovatelů kin už neměla žádné rezervy. A nejsou v tom jen kina.
Kdo další?
Týká se to samozřejmě i distribuce, protože distributoři mají vložené své peníze do filmů, které nemohli uvést. Ty filmy stárnou, a jakmile je uvedete do online platformy, což už některá studia dělají, tak i když jsou placené, tak ani zdaleka to neudělá takové tržby jako z kin. Celý rok 2020 je pro filmový průmysl obrovský prodělek.
A podpora státu u nás? Dostalo se vám nějaké?
Když se řešil program Covid kultura, audiovize z toho v první fázi úplně vypadla, až na nátlak kolegů se to začalo znovu řešit. Ale i tak jsou to úplně malé částky, které jsou navíc napasované na inovace, což je v současné situaci nesmysl. A kina pořád zůstávají zavřená. Přitom se za celou dobu po otevření nestala kina ohniskem nákazy. My jsme třeba v srpnu dělali v Uherském Hradišti Letní filmovou školu, což byla jedna z mála filmových přehlídek, které se letos uskutečnily. Měli jsme tam pět šest tisíc lidí, bylo to za dodržení všech hygienických podmínek a ze všech těch lidí jsme měli podle hygieniků jen tři lidi s koronavirem, a to ještě nebylo jisté, jestli se nakazili na festivalu.
Mluví se o tom, že kina nejsou nebezpečná, protože se to dá dobře uhlídat. Lidé tam sedí, nemluví, neprskají na sebe, mají roušky, všechno se pořád dezinfikuje, takže nechápu, proč by nemohla být otevřená.
Takže kultura zůstává takovým otloukánkem?
Jsou to věci, které ukazují, jak je kultura vnímána našimi politiky. Pro ně je to věc zbytná, ale nikdo si neuvědomuje, jaké dalekosáhlé důsledky bude omezování kulturních akcí mít. Protože ti lidé potřebují z něčeho žít. A pořád si myslím, že vývojový stupeň každého národa ukazuje i to, jakou má kulturu, jak si ji hýčká, jak pečuje o své kořeny. Je důležité řešit ekonomické a hmotné věci, ale je také třeba si uvědomit, jaké má kultura přesahy, společenské i ekonomické. To jsou věci, které teď vycházejí na povrch. Ministr Zaorálek o tom ví, snaží se něco dělat, to mu nechci upírat, ale je v tom sám.
Jak je na tom Česká asociace filmových klubů?
Jednou z oblastí, kterou se zabýváme, je distribuce. Máme koupené filmy, měli jsme domluvené premiéry, ale když třeba Francouzi či Španělé posunou kvůli covidu premiéru, my musíme taky. A když jsou v daný termín zavřená kina, musíme premiéru odložit znovu. Jsou tedy věci, které máme nakoupené, ale nemůžeme je pustit ven. A nové nakupovat nemůžeme, protože nemáme odpovídající příjmy. Stejně na tom budou i jiní distributoři, takže hrozí, že se začne hroutit trh, a následně rovněž to, že si filmaři nevydělají na to, aby mohli točit nové věci.
Letošním nejsilnějším klubovým filmem měl být polský snímek Corpus Christi. Jak dopadl?
Pro nás to byl po dlouhé době film, na který jsme sázeli, že by mohl být hodně divácký, hodně zajímavý, protože se nezabýval jen katolickou církví, ale je v něm spousta dalších zajímavých témat, která jsou důležitá, aby se ve společnosti zvedla. Hodně jsme se na něj těšili, dvakrát jsme na jaře přeložili premiéru, a když bylo všechno konečně nachystané, přišla korona. Měl jít ven v rámci Febiofestu, ten byl ale zrušený, takže nakonec se promítal na podzimním Febiofestu, ale tam už bylo vidět, že se lidé bojí, kina byla prázdná, některé projekce se musely úplně zrušit.
Pustili jsme tedy film do kin, týden měl poměrně dobrou návštěvnost a pak se to zase zavřelo. A co teď s tím? Je to snímek, který nás stál spoustu peněz, do propagace jsme dávali peníze dokonce dvakrát, na jaře a na podzim, a teď to přišlo všechno vniveč. Tak jsme ho aspoň dali na platformu Moje kino LIVE, protože tam jde alespoň část peněz kinům, která jsou do projektu zapojena. Sama ale vím, že na filmy, které jsou k dispozici online, a já je dám do filmového klubu u nás v kině, přijde jen minimum lidí.
Kina jsou na třetině příjmů, do jara nám hrozí krach, líčí šéf Cinestaru |
Co vás čeká dále?
Nemáme odpovídající příjmy, takže i když hledáme filmy, co bychom mohli vzít na jaro, pokud už budou otevřená kina, nemáme je pořádně za co nakoupit. A jestli se všechno na jaře otevře, dá se předpokládat, že lidé, kteří byli dlouho zavření doma, budou chtít jít někam ven, a ne do kin. To už známe, nejvíce se chodí od října do března, kdy mají kinaři žně, na jaře a přes léto je to horší. Největší topky se proto nasazují od října do Vánoc, pak ještě od ledna do března. To je období, kdy kinaři a distributoři vydělávají nejvíce.
A jaká je budoucnost filmových klubů?
Tam se po první vlně ukázalo, že je to trošku jiné. Díky tomu, že kluby více pracují s komunitami a že lidé tam chodí i proto, aby se potkali s ostatními, je jejich situace o něco lepší. Když jsme v červnu znovu promítali v klubu v Kopřivnici, stabilně nám chodilo hodně lidí. Paní uvaděčka nám říkala, že to v té době byly nejvyšší návštěvnosti vůbec. A vím, že to tak bylo i jinde, co mám zprávy z dalších filmových klubů. Tady nemám strach, že by se lidé nevrátili. Obavy mám spíše o to, jestli bude co hrát.
Co to znamená? Zastavila se i výroba filmů?
Samozřejmě že ano. Je to logické, protože to jsou velké peníze. A většina produkcí má na filmy úvěry a půjčky, takže když film bude natočený a bude někde ležet, ty peníze nebudou moci splácet. Je to normální byznys, klasické průmyslové odvětví, na které je navázané velké množství lidí. A na ty teď nikdo nemyslí. Na kulturní sektor se nevztahuje téměř žádná podpora.
To nejsou moc pozitivní zprávy. Vidíte i nějakou naději?
Jedna z věcí, která by se měla změnit, je vnímání kultury. Za to bychom se ale měli postavit hlavně my, kteří v kultuře pracujeme. My sami si tu cenu musíme dát, musíme se za sebe postavit, že to, co děláme, je důležité, že to není naše volnočasová aktivita, ale že je to něco, co má velký přesah pro danou komunitu i místo. Aby si lidé uvědomili, co jim to přináší, když třeba vidí nějaký úžasný koncert, který jimi rezonuje, který je otevře. Nebo když se podívají na film, který jim zodpoví nějaké důležité otázky, nebo jim otevře hluboké vnitřní téma. Že jsou to věci, které v lidech mohou něco změnit.
Musíme se za sebe umět naplno postavit. Před jakýmkoliv úředníkem či politikem a říct mu: tohle není věc zbytná, tohle je důležité. Anebo to můžeme úplně zrušit a lidé budou ještě uzavřenější, ještě sobečtější, empatie půjde úplně do háje. Kultura totiž pracuje s lidským nitrem a je nesmírně důležitá pro jakoukoliv emoční inteligenci a práci. Protože my jsme emoční bytosti, nejsme žádní roboti. A to je věc, kterou je dnes třeba vyzdvihnout, dát věcem, které se dějí uvnitř nás, nehmotným věcem, stejnou cenu jako těm, na které si můžeme sáhnout. Jinak se v naší společnosti nic dále nepohne.
