Jaká byla vaše cesta k překládání žijícího klasika polské sci-fi a fantasy Sapkowského?
K Sapkowskému jsem se dostal s pomocí svého dnes již bohužel nežijícího kamaráda, ostravského nakladatele Jiřího Pilcha. Do češtiny přeložil jeho úplně první povídku, druhou jsem už převedl já. Začal jsem postupně překládat dál, protože Jirka měl v tomto ohledu stále méně času. Nakonec jsem všechny povídky, které se mezitím snažili přeložit i jiní, přeložil já. Po nich i romány.
Kdy jste Sapkowského objevili?
Na začátku 90. let, v podstatě hned, když mu vyšla první povídka v polském časopisu Fantastyka. Byl to Wiedźmin, Zaklínač, kterého si okamžitě všiml Jirka. Jeho tvorba se nám zalíbila. A nejenom nám. Už Sapkowského první povídky byly hodně dobré a vypointované.
Sehrála v tom roli také místní tradice setkávání se s polskými scifisty?
Ano, od prvního setkání ostravského sci-fiklubu v roce 1983 jsem byl jeho členem. Kontakty mezi námi a polskými fanoušky byly vždycky na velmi dobré úrovni. A když si to tak uvědomuju, byli jsme Sapkowského první zahraniční překladatelé. Teprve pak se jeho dílo začalo šířit do jiných jazyků a krajin.
Jaké bylo vaše první osobní setkání se Sapkowským?
Osobně ke mně přijel ještě v době, kdy jsem bydlel v Českém Těšíně. Pili jsme slivovici a skamarádili jsme se. U slivovice to jde jednoduše. Nakonec jsme spolu poseděli až do rána, nikdo už neměl sílu někam cestovat. Mám ho rád. Je jako každý jiný člověk, někdy jej někteří z jeho fanoušků naštvou, zvláště když mu začnou diletantsky radit, jak by měl psát, a to pak dovede být velice nepříjemný, jinak je ale velice zábavný člověk, který mluví obstojně česky. Já s ním mám jen ty nejlepší zkušenosti. Normální chlapík, velice příjemný a vzdělaný. Zná pár jazyků a, což se málo ví, je vášnivý rybář – muškař.
Severní Morava a Slezsko daly Česku slovanskou fantasy ságu, byť jen v překladu. Když se ohlédnete, kolik toho z něj máte za sebou?
Dvě knihy povídek, poté pár sborníků, kde jsou Sapkowského povídky součástí širšího celku. Následovala proslavená pentalogie o Zaklínači – ta geraltovská anebo – jak jí fanoušci říkají – zaklínačská sága. Sapkowski přitom tento název nikdy nepoužil a ani nevím, odkud se vzal. Pak vyšla takzvaná husitská trilogie, historická fantasy. Nejnovější věcí je Bouřková sezona, což je prequel k celé zaklínačské sérii. Mezi tím ale ještě vyšla novela Zmije, military fantasy o ruských vojácích v Afghánistánu.
Co tedy ještě zbývá přeložit?
Je mnou přeložený kompletně, takže leda by zase něco napsal.
S jakým předstihem se to dozvíte?
O nových projektech Andrzej moc nemluví, ani mně nic neprozradí. Sem tam sice „prokecne“ nějaké své plány na různých setkáních, například že je jeho dávným úmyslem napsat fantasy z časů třicetileté války. O tom už ale mluví snad deset dvanáct let.
Jak vypadá vaše spolupráce?
Musím se trochu pochlubit, že mě Sapkowski všude dává příkladem, jak mi prozradil i jeho anglický překladatel. Důvod je prozaický, nikdy po něm nic nechci vědět. Ostatní překladatelé jej totiž bombardují různými otázkami, co čím myslel, jak bylo tohle a tohle? Já se jej nikdy na nic neptám.
Což znamená, že vám je vše z jeho díla srozumitelné?
Co mi není jasné, to si domyslím. Čtenáři přece také nemají možnost ptát se autorů na jejich myšlenky a záměry.
Sapkowski si to ale určitě hlídá, nebo ne?
Určitě ano, vím, že mi jednou jednu věc vyčetl. Že v pentalogii je něco, co myslel jinak. Co, to ale pochopitelně neprozradím.
Mezi jaký typ autorů Sapkowski patří? Je rezervovaný, nebo se dokáže i hodně odvázat?
Někteří čtenáři ho kritizují, že má v knihách někdy moc latiny, že často používá archaismy nebo anachronismy, ale kdo tohle nechce, ať si čte jednodušší literaturu. Navíc na konci každé knížky je přítomen slovníček, kde si většinu nejasností lze dohledat. Husitská trilogie se odehrává ve Slezsku, na pomezí českého a polského království. Hrdina je vláčen husitskými válkami, působí v Praze, dělá vyzvědače pro Prokopa Holého, takže českých reálií se v ní najde hodně. Je vidět, že autor má nejen znalosti o českých dějinách, ale o historii celkově. A nejen to, obecně má velký přehled. Sapkowski do fantasy vnáší i moderní témata. Třeba ekologii, což mu taky někdy vyčítají.
Polská fantasy, je to stále výživné téma? Co o ní víme?
Je pestrá, například na pomezí hororu a fantasy píše Jaroslaw Grzedowicz, kterého překládá Robert Pilch. Já jsem překládal Maju Kosakowskou, což je Grzedowiczova manželka. Hodně toho překládal Pavel Weigel, který ale také už bohužel není mezi námi, a já po něm zdědil Andrzeje Pilipiuka a jeho sérii o věčně opilém exorcistovi Jakubu Vandrovcovi. Je to zábavné, mám za sebou jeho první poweigelovskou knížku v češtině.
Jaké další polské autory máte ještě v oblibě?
Mám rád Stanislawa Lema, bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal, což mě mrzí. Když jsem začal překládat, tak už nepsal a nedlouho poté zemřel. Známý je třeba také Janusz Zajdel, rovněž už nežijící. V žánru fantasy a sci-fi píše v Polsku mnoho současných autorů, ale u nás vychází spíše anglosaská literatura.
V jakém okamžiku nabude člověk jistoty, aby se mohl vydat cestou překladu?
Když jsem začal překládat, překládal jsem pro fanziny, včetně ostravského Leonarda. Polštinu jsem ovládal jakožto rodilý Těšíňan, ale v češtině jsem měl větší mezery. Původně jsem totiž technik, bez hlubšího humanitního vzdělání. Když se ohlédnu, někdy bych si nafackoval. Časem jsem se snad ale přece jen něco naučil. A pořád mě to baví, i když si občas také zanadávám.
Co vás na tom tedy baví?
Třeba „Sapek“ má moc fajn jazyk a mě baví si s ním hrát. Má výborné dialogy a skvěle napsané postavy. Zkrátka se dobře překládá a zjevně se i dobře čte, soudě dle úspěchu u čtenářů.
Nakolik je pro vás překládání reprodukční činnost?
Někdy se držím předlohy více, někdy méně. Rozhodně však nepřekládám slovo od slova, to by dopadlo špatně. Jazyky mají svá specifika, která je třeba vychytat, a to i v případě polštiny, jež nám je hodně blízká.
Co vám utkvělo v paměti z dřívějších časů ostravské sci-fi?
Asi nejvíc amatérismus, ale zároveň nadšení, když jsme se v osmdesátých letech scházeli na Černé louce. Problémy byly se vším, s tím, kde se scházet, s vydáváním fanzinu... Prostě dřevní začátky. Zábava s tím ale byla. A díky sci-fi jsem se pak navíc seznámil se svou ženou, která teď Sapkowského ilustruje.
Jednu dobu platilo, že překlady do češtiny trpěly značnou kostrbatostí, souhlasíte s tím?
Zvláště v 90. letech byla praxe taková, že překládal kdekdo. Začínající nakladatelé se taky málokdy starali o korektury a redakční činnost. Dnes už je myslím situace lepší. Pole se vyselektovalo.
Se Sapkowským budete v srpnu hosty na srazu scifistů Parcon v Bílovci. Co říkáte na jeho téma, které se ponese ve znamení sloganu „Bez překladu to nejde“?
Líbí se mi, mám dojem, že něco takového tady ještě nebylo. Kluci v tomto směru uhodili hřebíček na hlavičku. Navíc Bílovec je pro nás blízko.
