Ctirad Vitásek v čekárně traumatologie a před ní střelil devět lidí. Nechal za sebou sedm mrtvých, několik zraněných a spoustu lidí s traumatickým zážitkem. Právě na první psychickou pomoc zasaženým jsou vycvičeni krizoví interventi, mezi které se zdravotní sestra z Ostravy řadí.
Jak jste se o události dozvěděla?
Sloužila jsem na dětském a volala mi kolegyně, také interventka, že slyšeli výstřely a že k nim vběhla paní, která plakala, protože viděla člověka, který střílí po lidech.
Interventky Zuzana Adamovská a Eva Skotnicová (vpravo) pomáhaly po prosincové střelbě.
Co následovalo?
Maraton telefonátů, načež jsem byla i s kolegyní z kliniky, také interventkou, přivolána na pomoc. Dorazily jsme do budovy polikliniky. Věděly jsme, že se tam všichni srocují. Zpětně si říkáme, kde jsme na to tehdy vzaly odvahu.
V tu chvíli jste v nemocnici ještě neměli informaci, zda je pachatel stále naživu a kde se pohybuje?
V ten okamžik ještě ne, s dalšími lidmi jsme si tedy vzali na starost skupinku tamních lékařů a sester a snažili se je odvést do bezpečí. Až o něco později přišli policisté a řekli, že už nic nehrozí.
Kam jste poté zamířila poskytnout psychickou pomoc?
Šla jsem na ARO, kde byli ti postřelení lidé. Tam jsem našla tatínka mladého muže, který se zachoval jako hrdina. Chytl vrahovi zbraň a znemožnil střílet. Poté jsme se sešli v krizovém centru, kde jsem se potkala se svědky střelby.
Co je ve chvíli, kdy s očitými svědky hovoříte, z pozice interventa důležité?
Především si je vyposlechnout. Zjistit, jaké jsou jejich pocity, co prožívali. Trauma je poloviční, když je máte s kým sdílet.
Dávala jste tedy psychickou podporu příbuzným obětí, zraněným, personálu i pacientům, kteří byli svědky střelby. S kolika lidmi jste pracovala?
Bylo jich dvacet až třicet za ty čtyři dny, co jsem byla na místě.
Co o zásahu řekl policejní ředitel:
 Ředitel moravskoslezské Policie Tomáš Kužel |
Jak nejčastěji reagovali?
Nejčastěji plakali. Ale reakce jsou různé a žádná z nich není ta „jediná správná“.
Který příběh se vás osobně dotkl nejvíce?
Ta holčička, která přišla o tatínka, když ji při střelbě vraha chránil vlastním tělem. Viděla smrt svého otce a bude žít s tím, že za ni tatínek položil život. Jsou tam i další důvody, proč se mě to dotýká, ale k těm se raději nechci vyjadřovat.
Jak dlouho s lidmi po takovém traumatizujícím prožitku pracujete?
Setkáme se s nimi jednou, maximálně dvakrát. My poskytujeme první psychickou pomoc, kdy dáme kapesník, vyslechneme si je. Také s nimi hledáme možnosti, jak se v dané situaci orientovat a zvládnout to sami nebo s pomocí blízkých. Pokud si to situace vyžaduje, tak ty lidi přesměrujeme na odbornou psychologickou pomoc.
Střelba ve Fakultní nemocnici jakoby v prosinci minulého roku odstartovala pro mnohé nešťastný rok 2020. Jaký byl pro vás, když na něj nahlížíte z pozice interventky?
Letošní rok byl šílený, měla jsem asi třicet intervencí. Byla jsem u všeho možného, například u tragického požáru v bohumínském věžáku, nebo u několika utopených dětí.
Je to pro vás obzvláště těžké vykonávat tuto práci, když je obětí dítě?Cokoliv se dotkne dětí, je pro mě velmi emocionálně silné už proto, že s nimi v nemocnici denně pracuji. Byla jsem v případech utonutí u toho, když se sděluje rodičům, že bohužel nedošlo k záchraně dítěte. A ano, to jsou nejhorší chvíle, které jako interventka zažívám.
