Farář Pavel Janošík, který už čtvrt století tráví Vánoce ve službě Českobratrské církve evangelické, praktikuje jako prevenci proti stresu osamělé toulání po horách a lesích. A proti zklamání o Štědrém večeru radí zkusit se oddat tajemné štědrosti, která nestojí ani korunu.
Jak nejlépe prožít Štědrý den?
Co třeba vyjít z té štědrosti? Někde v základech Vánoc je pochopení, že člověk nedostává od Boha duchovní dary za odměnu, za celoročně příkladné chování, za samé jedničky ve škole, ale jen tak. Nezaslouženě, nečekaně. Ty nejcennější věci v životě, jako je láska, důvěra, naděje, se nedají koupit a často přicházejí jakoby jen tak. Nechme je přijít. Nevyšilujme s úklidem, opusťme přemýšlení něco za něco, uvolněme se a jen prostě buďme. Možná něco přijde. V tomto duchu, abychom v sobě otevřeli prostor pro lásku, naději a krásu, hovořím i při svátečních bohoslužbách v kostele.
Přibližte oslavy narození Ježíše Krista v evangelických sborech.
Jedna z pěkných tradic je vánoční divadlo, které se hraje ve většině sborů. Leckdy je to i velká legrace. Jsou to různé volné adaptace vánočního příběhu. Některé sbory mají Půlnoční, ale hlavní sváteční bohoslužby jsou 25. prosince dopoledne. Při nich zpívá pěvecký sbor, zní vánoční písně a koledy, čte se a káže vánoční příběh. A další den si připomínáme odkaz mučedníka Štěpána. K tradici patří, že se také kolem svátků snažíme povzbudit osamělé, nemocné a jinak trpící. Faráři a farářky jezdí do různých sociálních zařízení.
Pavel Janošík
|
Kam jezdíte vy?
Aktuálně navštěvuji klienty a zaměstnance domova pro seniory ve Vítkově, kde také působím jako farář. Jsem rovněž kaplanem střediska Diakonie Československé církve evangelické v Ostravě. Pod to spadá i zařízení Náruč pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Tam mě čeká povídání o Vánocích a několik rozhovorů. Vzpomínám docela rád na Vánoce, když jsem působil jako vězeňský kaplan. Ve věznici v Opavě jsem míval bohoslužby 24. prosince dopoledne. Mělo to velmi specifickou atmosféru.
Vánoce umocňují
Jakou?
Bylo to hodně bezprostřední. Přišli ti, kteří měli zájem. Posadili jsme se do kruhu a už čtení vánočního příběhu vzbuzovalo emoce. Někteří byli naměkko. Velmi záleží, v jaké osobní situaci se nacházíme. Vánoce umocňují to, jací jsme a co zrovna prožíváme. Když je někdo sám, případně je od svých blízkých odloučený, zpravidla se u něj o Vánocích samota a smutek znásobí. Ten, kdo žije v pohodě a vnějším dostatku, vnímá příběh o Josefovi a těhotné Marii, která musela porodit ve chlévě, protože se jinde nenašlo místo, jinak než ten, kdo je v nepohodě a zažívá nouzi. Slova o naději rezonují spíše u lidí osamocených a rozechvělých.
Ještě přemýšlíte o narození Ježíška v Betlémě?
Jsem tomu stále otevřený a čekám, co mi z toho docela dramatického příběhu nově cvrkne o nos. Příběh je to nadčasový a má v sobě terapeutickou sílu. Je to jeden ze zdrojů, ze kterých čerpám.
Zkusíte to vysvětlit?
Souvisí to s celoživotním objevováním toho, co znamená být člověkem. Ve vánočním příběhu se člověkem stává Bůh. Někdo může říct, že je to jasná věc, že člověk se narodí a je jím přirozeně až do smrti. Ale podle mě to vůbec jasné není. Lidí, kteří zůstávají lidmi, je někdy velký nedostatek. Člověk přestane být člověkem a jedná tak, jako by dokázal vypít moře, jako by měl v ruce houbu, kterou smaže celý horizont, jako by řídil Zemi. Být člověkem není nikdy vyřešená věc. Musím se jím znovu a znovu stávat, uvědomovat si své hranice, myslet na to, že život, čas, lásku a lidi kolem sebe jsme dostali.
Máte osobní vánoční rituály?
Jsou docela obyčejné. Balení dárků, zdobení stromku, pomoc s přípravou slavnostních večeří a obědů, setkání s širší rodinou a nejbližšími přáteli. Aspoň pár hodin se snažím vyšetřit na toulání se po lesích. To je můj každotýdenní rituál už několik let. Jezdím na Malou Fatru, do Jeseníků, Beskyd. O Vánocích se taky rád vracím k oblíbeným filmům a hudbě. Patří k nim třeba film Pelíšky, Bachovo Vánoční oratorium nebo koledy ze společného koncertu Spirituál kvintetu s Hradišťanem. U štědrovečerní večeře posloucháme jako rodina Rybovu Českou mši vánoční.
Nemáte pocit, že rituály z našeho života trochu mizejí?
Možná, ale vnímám i snahu o jejich návrat, a to náboženských i těch prastarých, přírodních. Zaznamenávám také obnovu různých lidových tradic. Vychází o tom krásné a inspirativní knihy, třeba Vánoční tradinář Martiny Boledovičové a Martiny Viktorie Kopecké. S přáteli oživujeme jeden prastarý rituál. Už několik let slavíme 21. prosince zimní slunovrat. Stojíme kolem ohně, koukáme do plamenů, pijeme čaj s rumem a povídáme si.
Vaří pivo, má kérky, chodí do fitka. Dovolte si být sami sebou, vyzývá farářka Silná |
Jaké byly vaše Vánoce, když jste byl malý chlapec?
Tak jako v jiných rodinách jsme měli stromeček, kapra se salátem, cukroví, dřevěný betlém, dárky. Pak se šlo na sváteční bohoslužby do olomouckého evangelického kostela. Dětství jsem prožil na vesnici a těšil jsem se, jak budu o vánočních prázdninách lítat po venku. Když mrzlo a padal sníh, hodně jsem sáňkoval a bruslil. Bylo to pěkné.
Co je potřeba udělat, abychom si nenechali Vánoce otrávit dotěrným reklamním marketingem?
Pokusit se udělat si svátky takové, po jakých v nitru toužíme. Nastavit si hranice, co k sobě pustíme a co už ne. Dát prostor tichu. Osobně jsem to dlouho nedělal. Pořád jsem byl v nějaké akci, abych byl užitečný a důležitý. Krásu a nesmírnou důležitost ticha a kontemplace jsem objevil až nedávno.
Proč a za jakých okolností jste se rozhodl pro studium teologie?
Bylo to v přelomovém roce 1989. Ovlivnil mě tenkrát jeden nesmírně zajímavý farář a parta mladých evangelíků kolem něj. Objevil jsem víru jako něco inspirativního a živého. Tak jsem nechal studia přírodních věd a vydal se na teologii.
Nedávno jste opustil místo faráře ve velkém sboru v Opavě a začal jste působit v odlehlém Vítkově. Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem v různých ohledech těžké období a potřeboval jsem změnu. Tak jsem si v církvi podstatně zmenšil úvazek a stal se vítkovským farářem, kde mám bohoslužby jen jednou nebo dvakrát za měsíc. Část času věnuji mimokostelním aktivitám, jako jsou svatební obřady v přírodě nebo nově bohoslužbám Hospodin v hospodě v opavském jazzovém klubu.
 |
Jakou roli v tom sehrál příklad vašeho katolického kolegy Marka Orko Váchy, který pořádal podobnou mši v pražském Břevnově a byla z toho v katolické církvi velká aféra?
Byla to pověstná poslední kapka. Ten poprask a vlna podpory Marka Orko Váchy mě nakoply. Jsem impulzivní člověk, tak jsem se rozhodl svolat podobnou experimentální bohoslužbu v Opavě. Kamarád, moderátor televize Noe Janek Ženatý, do toho šel se mnou. V klubu Evžen jsme našli skvělé zázemí. Když jsme první březnové pondělí začínali, bylo plno. Od té doby se scházíme vždy první pondělí v měsíci. Jen přes léto jsme si dali pauzu.
Když to zjednoduším, je to netradiční bohoslužba spojená s povídáním s hostem a hudbou. Proč to děláte?
Rád experimentuji a láká mě vyjít z církevních prostor za lidmi. Už delší čas jsem s obdivem pokukoval po duchovních, kteří zkoušeli dělat mše či bohoslužby po hospodách a klubech pro ty, kteří by do kostela nejspíš nikdy nepřišli. Třeba z toho důvodu, že nedávají otvíračku v neděli ráno, anebo mají jiné výhrady. Mám zkušenost, že jsou i takoví, kteří na nedělní bohoslužby sice někdy dojdou, ale kostelní styl jim nesedí. Jde tedy o setkání a propojení lidí, kteří mají nekostelovou spiritualitu.
Jaká budou nejbližší setkání?
Začátkem ledna se sejdeme posedmé a přivítáme Leu Surovcovou, se kterou povede rozhovor Janek. Já promluvím o duchovním rozměru tvorby Davida Stypky, jehož odkaz si připomeneme. Těším se už i na únorové setkání, kdy čekáme výtvarníka a frontmana mé oblíbené kapely Poletíme? Rudolfa Brančovského.
Nejen evangelické církvi ubývá členů, kostely často zejí prázdnotou. Jak by se měla církev proměnit, aby měla blíže k lidem?
Pár ostrůvků naděje by se našlo, ale mnohde to opravdu dost skomírá a lidé nepřicházejí. Samozřejmě se nad tím někdy trápím. Cítím, že církev před nějakou proměnou stojí, má-li přežít. Podle mě je cesta nízkoprahovost a vyjití ven. Nepeskovat druhé za to, že nechodí do kostela, ale naslouchat jim a být jim nablízku tam, kde jsou. Mám naději, že církev může být bezpečným místem pro všechny. Polní nemocnicí, jak říkal papež František, pro zraněné, skleslé a unavené životem. Cítím, že bychom měli být maximálně srozumitelní, mluvit lidskou řečí a ne církevničinou. Vyzařovat radost, lehkost, vnitřní svobodu. Inspirací jsou mi třeba evangeličtí faráři a youtubeři Pastoral Brothers, salesián Ladislav Heryán nebo husitská farářka Sandra Silná.
Co je v životě nejdůležitější?
Nepřežívat, ale naplno žít. Vonět lidstvím. A to jsme znovu u Vánoc. Nedávno mě nadchl koncept kamarádky Vladimíry Rychlik, totiž „mazlit se se životem“. To mi přijde taky důležité, stejně jako být odvážný a přát druhým, aby je život těšil. Ale úplně nade vším je láska. K sobě i druhým.
