„Je nás méně a méně,“ poznamenal další z válečných veteránů Václav Kuchynka, když blahopřál svému příteli Rostislavu Stehlíkovi k devadesátinám. Ten s úsměvem odvětil: „Stále patřím k nejmladším z našeho sboru.“ Měl pravdu, i Kuchynka má o tři roky více. „Tak to zvládneme do stovky,“ zasmáli se. Další vzpomínky však vyvolávaly opačné emoce.
Stehlík se narodil ve Volyni (území na rozhraní Polska a Ukrajiny, kde žila silná česká menšina - pozn. red.) a poprvé chtěl se svým otcem narukovat už jako patnáctiletý.
Podnětem bylo vyhlazení volyňské obce Český Malín v roce 1943. „To byla jediná možnost, jak to těm fašistickým parchantům vrátit. Z naší obce Ladovka se pak hlásili muž vedle muže,“ líčí dobu, kdy volyňští Češi rozšiřovali řady 1. československého armádního sboru pod vedením Ludvíka Svobody.
Jenže napoprvé Stehlík neuspěl. „U odvodní komise mi řekli, že mi ještě teče mlíko na bradě a ať mažu domů pomáhat s hospodářstvím. Ale za pár měsíců už mě vzali,“ vzpomíná Stehlík.
I dva roky po válce cítil nenávist
Po zařazení k radistům prošel měsíčním výcvikem a nakonec skončil v polském Krosnu ve spojovací jednotce u 5. dělostřeleckého pluku, se kterým se zúčastnil například bojů o Jaslo.
„Bylo to těžké, moc těžké. Když chlapi viděli ty hrůzy, tak někteří z nich brečeli. Já taky,“ líčí někdejší bolestné prožitky se slzami v očích. Brzy se však otrkal. A vůči některým věcem i otrnul. „Co nám zbývalo? Ale ještě dva roky po válce, když jsem viděl Němce, tak jsem měl chuť ho propíchnout. Taková byla nálada, taková atmosféra,“ přiznává.
Ve válce byl i zraněný. Ačkoli víceméně náhodou. Když pomáhal u polní kuchyně, všimli si vzdálení protivníci stoupajícího kouře. „Němci jen tak zkusmo vystřelili z dalekonosného děla. Byl to ten den jediný výstřel. A trefili se,“ povzdychl si.
Z rodné vesnice se vrátili všichni, ale jen málokdo bez zranění
Střepiny Stehlíka naštěstí minuly, ale tlaková vlna ho odhodila deset metrů daleko, což mělo za následek přeraženou ruku.
Rostislav Stehlík v době 2. světové války.
Konec války ho zastihl ve slovenském Martině, na nějaké slavení však nebyl čas. „I když se oficiálně nebojovalo, tak lidé umírali i další den,“ vysvětlil.
Jak po válce zjistil, tak z jeho obce přežilo všech třináct mužů, kteří narukovali, byť jen tři vyvázli bez zranění. Dosud to považuje za zázrak. Vždyť ze sousední vesnice přežil jen málokdo.
Když definitivně skončily všechny boje, stal se Stehlíkův otec osidlovacím důstojníkem na severu Moravy. Nakonec se rodina usadila v Šenově u Nového Jičína, kde Stehlík žije dodnes.
V Československu chcípneme hlady, obávala se matka
„Jen matka, když viděla, že půda je samý kámen, bědovala, že v Československu umřeme hlady. Na Ukrajině byla nádherná země. Když se při orání objevil kámen, byla to vzácnost,“ přibližuje stěhování z Volyně do země svých předků. Ačkoli mu nabízeli, aby cvičil nové brance, v armádě zůstat nehodlal. „Od vojny pryč, já chtěl do školy a vzdělávat se,“ vysvětlil.
Po maturitě se takřka celý profesní život pohyboval v zemědělství, pracoval i na okresní veterinární stanici. A už 68 let žije s manželkou Ninou. Později se stal okresním předsedou Československé obce legionářské.
Když líčí, co za války prožil, nikdy neopomene dodat: „Jestli jsem hrdina? To ne. Naopak několikrát jsem si říkal, proč jsem do války šel, že jsem trouba. Jen jsem plnil své povinnosti a chtěli jsme pomáhat naší republice,“ konstatoval muž, který se narodil deset let po vzniku Československa.
