Podivný tankový útok. Před 75 lety chtělo Československo obsadit část Polska

Po 2. světové válce totiž v této oblasti vzniklo nedlouhé mocenské vakuum. „Stalin si vynutil zabrání východních části Polska, dnešní oblasti Ukrajiny, a na Jaltské konferenci pak prosadil kompenzaci v podobě výrazného posunutí polských západních hranic na úkor poraženého Německa. Což se týkalo právě i Ratibořska, Hlubčicka a Kladska,“ vysvětlil Ondřej Kolář, historik Slezského zemského muzea v Opavě.

A když Sovětský svaz podpořil Československo ve sporu s Polskem o Těšínsko, získali patrně tuzemští politici a důstojníci pocit, že by Rusové mohli být vstřícní také jinde.

Československo svůj zájem opíralo i o historii: tyto oblasti totiž byly dlouholetou součástí českého království, přičemž o ně přišlo až za císařovny Marie Terezie po prohrané válce s Pruskem v roce 1742.

Snaha o jejich získání skončilo po 1. světové válce částečným úspěchem, když vítězné mocnosti nově vzniklému Československu přiřkly Hlučínsko. Ratibořsko a Kladsko však nikoliv. Další příležitost přišla po zhruba pětadvaceti letech.

Využity k tomu byly tanky a vojáci 1. československé tankové brigády, která po válce zůstala rozmístěna i na Ostravsku.

Hurá akce nejspíše s tichým souhlasem vlády

„Rozhodně to nebyla osobní iniciativa velitele brigády Vladimíra Janka, určitě dostal rozkaz generálního náčelníka štábu Bohumila Bočka. Dosud se neví, zda akce měla podporu například ministra obrany Ludvíka Svobody. Ale lze předpokládat, že nějaký minimálně tichý souhlas tam byl,“ upozornil historik Kolář.

Účastníci této neobvyklé poválečné akce vzpomínali, že měli rozkaz vyhnout se střetům s polským vojskem.

Polsko totiž už začalo na svém novém území se zakládáním úřadů, plošným odsunem německého obyvatelstva a naopak osídlením Poláky z oblastí postoupených Sovětskému svazu.

Československý útok dlouho netrval. Tanky se zastavily na předměstí Ratiboře a vyčkávaly. „Jenže to už Polsko poslalo do Prahy první ostré protesty a ve věci se začal angažovat Sovětský svaz, takže už nebyl přílišný zájem v postupu pokračovat,“ zmínil Kolář.

Padl polský důstojník? Jistota chybí

Konala se schůzka u ruského generála Jeremenka a nakonec Stalin rozhodl, že toto území definitivně patří Polsku. V případě opačného názoru by totiž oslabil polské odškodnění za zabrané území. Vojska se stáhla zpět za hranice a na případný útok z Náchoda na Kladsko už nebylo ani pomyšlení.

Na československé straně při postupu nebyly žádné ztráty na životech, polské zdroje někdy uvádějí jednoho padlého důstojníka. „Objevuje se to v polské literatuře, ale nikdy jsem neviděl odkaz na nějaký zdroj například v archivech, takže těžko hodnotit,“ poznamenal opavský historik.

Ještě složitější situace na jaře 1945 panovala na Těšínsku. Oblast byla rozdělena mezi Polsko a Československo po takzvané sedmidenní válce v roce 1919, jenže po mnichovském diktátu v roce 1938 oblast Českého Těšína, Karviné nebo Orlové okupovala polská armáda, kterou o rok později vystřídal wehrmacht.

Od odsunu Poláků se nakonec upustilo

Na Těšínsku proto byl jen polský odboj. Po příchodu Rudé armády tam rychle vznikala polská milice a moc získávali polští komisaři.

I tentokrát Sovětský svaz rozhodl, že se prvorepublikové hranice Československa nebudou měnit a západní část Těšínska mu zůstane.

Dokonce se objevily hlasy žádající plošný odsun Poláků z Těšínska, podobně jako německých osídlenců Sudet. „Pak se měli odsunout jen Poláci, kteří na území přišli po říjnu 1938, nakonec se i od toho upustilo. Odešli nakonec jen ti, kteří se s opětovným přičleněním k Československu nechtěli smířit,“ přiblížil Kolář.

Situaci zklidnila až částečně vynucená československo-polská smlouva o vzájemném přátelství z března 1947, potvrzená v roce 1958.