Polské město Źory. Autem tam cesta z Ostravy netrvá ani hodinu. Před sedmašedesáti lety připadal 24. březen na sobotu. Jako letos. Pět minut po půl jedenácté dopoledne, v době, kdy se v mnoha domácnostech začal vařit oběd, se ozvala děla.
Těsně před nasazením do bojů o Ostravu. Zleva Jindřich Cilc, Jiří Porazík, Josef Carboch a Vladimír Palička.
A na německé pozice před městem pálila necelou hodinu. Pak střelba utichla a vystřídal ji rachot motorů. Do útoku vyrazilo čtyřiadevadesát tanků a samohybných děl, většina z nich, třiašedesát, patřila do svazku 1. československé samostatné tankové brigády.
Českoslovenští vojáci vyrazili osvobodit Ostravu. Tam se ale velkou oklikou dostali až o osmatřicet dní později, 30. dubna 1945. A cena za osvobození byla vysoká, brigáda ztratila 144 mužů a dvaapadesát tanků.
"Ráno 24. března byl vyhlášen poplach. Měli jsme se seřadit do pochodového proudu na silnici a čekat. Dlouho se nic nedělo a my nevěděli, kdy vyrazíme. Potloukal jsem se kolem tanku, když tu najednou slyším obrovský rachot.
Útok zahájil ohlušující rachot kaťuší
Vpravo i vlevo od nás byly umístěny kaťuše, což jsme nevěděli, a ty teď začaly střílet. Rychle jsem skočil do tanku a za chvíli přišel rozkaz vyrazit do útoku," vzpomínal před několika lety na začátek bojů tankista Alexandr Záslocký.
Útok ale nezačal tak, jak si vojáci představovali. Tanky překonaly říčku Rudu, projely průchody v minových polích a začaly se řadit k útoku. Na podmáčené louce ale osmnáct strojů zapadlo.
Podívejte se, jak amatérský fotograf zachytil boje o Ostravu |
"Sjeli jsme ze silnice přímo do minového pole. Zavolal jsem na nabíječe, ať jde miny odstranit. Ale on mi odpověděl, byl to Slovák: ‚Pán rotný, zastreltě ma, nepojděm.‘ Nezbylo mi tedy nic jiného než vystoupit a ty miny rozmetat sám. Když to bylo hotovo, mávl jsem na řidiče, že může jet. Jenže v polovině pole zapadl. Bylo jaro, tím pádem všude plno bláta a nezapadli jsme tam jen my," popsal začátek útoku další z tankistů Bedřich Opočenský, který patřil k nemnoha z těch, kteří dojeli až do Ostravy, k Sýkorovu mostu.
V té době už tanky projely Źorami. Ale zadarmo to nebylo. Několik strojů hořelo, brigáda měla první raněné a padlé. "Okolo nás se odehrávalo hrozné divadlo. Dva naše tanky hořely a zatarasily cestu ostatním. V tom zmatku jsme nevěděli, kdo je kdo," popisoval scénu Jiří Porazík.
Zabitému veliteli tanku vybuchovaly náboje na těle
"Měl jsem otevřený poklop a těsně přede mnou vybuchl granát. Oslepilo mě to, a protože jsme byli zrovna v zatáčce, sjeli jsme do příkopu, kde nám spadl pás. Museli jsme vystoupit, Janko Zámečník vytáhl kulomet a odráželi jsme jeden útok za druhým. Naštěstí brzy přišla sovětská pěchota a společně jsme nepřítele zatlačili," doplnil Vladimír Palička.
Do večera postoupily tanky o několik kilometrů a zastavily se až u vesnice Szeroka. V té době už brigáda ztratila dvanáct mužů a šest strojů. Pět z nich se ale podařilo opravit.
"Ta vesnice se sice jmenuje ‚široká‘, ale spíše byla neskutečně dlouhá. Postupovali jsme jí pomalu a postupně přicházeli o jeden tank za druhým. Pamatuji si na tank velitele roty Romaniho. Dostal zásah pancéřovkou, a kdo mohl, vyskákal ven. Romani to nestihl, visel půlkou těla z věže, a když se plameny dostaly až k němu, vybuchovaly mu přímo na těle náboje do pistole, kterou měl u pasu. Popojeli jsme asi 150 metrů a dostali jsme to taky, naštěstí jsme se stačili dostat ven," uvedl Opočenský.
Do Ostravy dojelo jen několik tanků československého vojska
Na smrt svého velitele Romaniho si dobře pamatuje i Vladimír Palička, který jeho tank řídil. "Dostali jsme zásah přímo do věže, který Romaniho rozpůlil vejpůl. Vyskákali jsme ven a v tom jsem si všiml, že nám chybí velitel. Chtěl jsem ho vytáhnout, ale v rukou mi zůstala jen horní půlka těla. Opravdu to nebyl pěkný pohled," dodal Palička,
Boje trvaly celý týden. Brigáda se mezitím probila Wodzislawí a zastavila se u Rogowa, jen pár kilometrů od Bohumína. Tam se útok vyčerpal a jednotky musely nabrat nové síly.
Od 24. do 31. března ztratili českoslovenští vojáci celkem sedmadvacet tanků. Jednotky se pak zúčastnily třídenního neúspěšného boje u Tworkowa a pak byly staženy. Do bojů opět zasáhly 15. dubna, kdy se jim u Sudic podařilo překročit československé hranice. A za dalších patnáct dní pak několik posledních tanků přes Svinov vjelo do Ostravy.
