Podle Idy Šimonové, ředitelky zdejší pobočky, by se Ostrava do několika let mohla dočkat i nového muzea zaměřeného právě na tyto vzpomínky.
Proč Post Bellum s projektem Paměť národa nejen v Ostravě vlastně působí?
Děláme to proto, aby lidé věděli, co se tady v minulosti dělo. Aby na tu dobu nezapomínali. Třeba i to, co to byla Státní bezpečnost, co tady dělali komunisté. Aby se sem nevrátila jakákoliv totalita, co tady byla. Aby lidé nevolili někoho, kdo je s tou dobou spjatý, nebo by chtěl její návrat.
V Ostravě však nejste dlouho.
Pobočka oficiálně vznikla v září minulého roku, ale naši dokumentaristé tady s pamětníky natáčejí už od roku 2018.
Proč jste zdejší pobočku založili až v září loňského roku? V kraji přece je co dokumentovat.
To je pravda, ale odpověď na to je jednoduchá. Zdejší pobočku jsme mohli založit až v okamžiku, kdy jsme na to měli peníze.
Z čeho žijete?
Jsme financováni z více zdrojů. Podporují nás dárci, kteří věří tomu, co děláme, část peněz získáváme z centrály v Praze, velkou částku na provoz získáváme také z grantů měst a obcí, případně z projektů, kterých se účastníme.
Jak pomáhají obce, kraj? Dá se to, nebo by to mohlo být lepší?
Vždycky to může být lepší (směje se), ale my teprve začínáme. Takže je to hlavně o tom, že to může být lepší hlavně z naší strany. Jak se obcím představíme, co jim můžeme nabídnout. Na to jsme ale zatím personálně poněkud omezeni, potřebujeme ještě nějaký čas.
Co obcím nabízíte jako zpětnou vazbu?
To záleží na konkrétních projektech. Můžeme uspořádat výstavu, třeba o pamětnících z blízkého okolí, které natočíme, jejichž příběh zaznamenáme. Obcím nacházíme a dokumentujeme vzpomínky jejich občanů, které mohou následně využívat.
Čili těm obcím dáváte možnost využívat i to, co natočíte, vzpomínky, které zaznamenáváte?
I tak by to mohlo fungovat, náš archiv je přístupný všem. Ale základem naší činnosti je, že toho pamětníka najdeme, zdokumentujeme jeho vyprávění a to pak zpřístupníme.
Těm obcím?
Nejen lidem z obce, ve které ten pamětník žije, ale v podstatě komukoliv, kdo má zájem. Ty vzpomínky si lidé mohou najít na webu Paměti národa nejen podle jména, ale i podle jiných kritérií. Doby, oblasti a podobně. A ta svědectví si pak mohou poslechnout a využít je.
To je hlavní část vaší činnosti?
Ne jediná. Stojíme na čtyřech základních pilířích. Dokumentujeme, vyprávíme, vzděláváme a pomáháme.
Čím a jak pomáháte?
Nejprve byla naše pomoc zaměřená na covid prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa. S jeho koncem a začátkem války na Ukrajině jsme se přeorientovali a pomáháme Ukrajině. Jak uprchlíkům tady u nás, tak přímo tam.
Už o vás lidé vědí? Dávají vám tipy na možné pamětníky?
Ozývají se nám. Hlavně příbuzní, nebo třeba lidé, kteří o nějakých pamětnících vědí. Dozvídají se o nás třeba z rádia, z televize. Chystáme se spolupracovat například i se seniorskými centry. Pravda ale je, že se o nás v Moravskoslezském kraji zatím neví tolik jako v Praze nebo ve Středočeském kraji. Ale to se vyvíjí, věřím, že se informovanost o nás zlepší.
Pomáhá vám třeba i akce Běh pro Paměť národa, na kterou se Ostrava chystá právě v těchto dnech?
Určitě. Je to akce, díky které se o nás lidé často dozvídají. I díky tomu se na nás obracejí další lidé s tipy na pamětníky.
Jaké tipy nejčastěji dostáváte? Třeba pamětníků druhé světové války je stále méně.
Je to různé. My se nevěnujeme jen druhé světové válce, ale i třetímu odboji a dalším událostem. Dalo by se říct, že se postupně přeléváme až do současnosti, do 21. století. Zaznamenáváme třeba i vzpomínky veteránů z Afghánistánu a podobně.
Zaznamenáváte i vzpomínky a zážitky lidí, kteří do Česka uprchli před válkou na Ukrajině?
Ano. Přímo na Ukrajině navíc vznikla, už před válkou, naše pobočka, kde Post Bellum a Paměť národa zaznamenává i současné události. A pomáhali jsme i jinak. Martin Pavliska, náš dlouholetý podporovatel z Ostravy, nám třeba pomáhal shánět materiál pro výrobu neprůstřelných vest, které jsme vyráběli. Se vzpomínkami uprchlíků je to složitější, je to pro ně stále hodně živé. Mnoho z nich má obavy, aby třeba neohrozili své blízké, kteří mohou být na okupovaných územích a podobně. Musíme na to pomaleji.
To jsme trochu odbočili od Běhu pro Paměť národa. Kolik lidí se vám hlásí? Kolik jich chce běžet?
Nějaká předběžná čísla máme, ale ty teď nechceme zveřejňovat, hodně lidí se navíc hlásí tradičně až na poslední chvíli. Navíc v Ostravě ještě letos nepoběžíme klasicky, s hromadným startem.
Proč ne?
Zatím jde o individuální běh, kdy může každý běžet, kdy mu to nejvíc vyhovuje. Pokud možno v rámci čtyř dnů, od čtvrtka do neděle.
S hromadným startem nepočítáte?
Počítáme, možná bude už příští rok, ale zatím to ještě rozhodnuto není. Není to ale tak, že by letos každý musel běžet sám. My třeba budeme o víkendu v ostravských Komenského sadech, kde je vytyčena trasa. Máme tam připravený program, hlavně na odpoledne, ale lidé za námi mohou přijít už v průběhu dne.
Co jim nabídnete za program?
Vedle rozhovorů a promítání tam budou i dva pamětníci z našeho kraje, Jiří Barteček, který v roce 1974 coby pohraničník utekl do Rakouska, přeplaval při tom na Slovensku řeku Moravu, a jeho známý František Vláčil, který také utekl jako pohraničník. Pro změnu na Šumavě. A právě o Jiřím Bartečkovi budeme promítat dokument, který jsme natočili.
Má pro vás ten běh i nějaký finanční přínos?
Finanční přínos tam je, lidé platí startovné, z něhož podporujeme i naši činnost, ale daleko více nám ten běh dává tím, že zase více vstoupíme do povědomí ostravské veřejnosti. Každopádně jsme rádi za každou podporu.
Jak se na vaší činnosti projevil covid?
Velice negativně. Těžký byl například kontakt s pamětníky. Veskrze šlo o starší lidi, kteří patřili k nejohroženější skupině. Natáčení tak probíhala velice složitě. Ale i tak se nám loni podařilo natočit vzpomínky okolo stovky lidí. A každá taková nahrávka má tři až čtyři hodiny, vždy vzniká při více schůzkách.
Neměla by to, co děláte, získávání a zaznamenávání vzpomínek přímých pamětníků, dělat spíše muzea? Která jsou mimo jiné placena státem či obcemi?
To nemohu soudit, ale orální historie je docela specifický obor, který se navíc donedávna jako zdroj znalostí o historii příliš neuznával. Což se mění. Například my jako Post Bellum máme třetí největší sbírku historických orálních svědectví na světě.
Kdo je před vámi?
Největší má institut Nadace šoa, založený Stevenem Spielbergem, druhou největší pak muzeum holokaustu ve Washingtonu, třetí jsme my. Ale my máme tu sbírku nejširší, nezaměřujeme se jen na holokaust.
Proč se do toho historikům z muzeí nechce?
Jde o docela specifický způsob práce. Historikové v muzeích pracují poněkud jiným způsobem, musí třeba více bádat v pramenech. Což ale na druhou stranu musíme dělat i my.
Pamětníci si často své vzpomínky upravují.
Je to tak. Na druhou stranu se stává, že se sejde více stejných svědectví o nějaké události, takže se tyto dají potvrdit i takto.
Jaké archivy využíváte nejčastěji?
Často to jsou například archivy bezpečnostních složek, spolupracujeme s Ústavem pro studium totalitních režimů a podobně. Ale to neznamená, že by se zdejší muzea orální historií nezabývala. Aktivní je v tom například Muzeum Hlučínska. A naši dokumentaristé s místními muzei samozřejmě spolupracují.
Vy sami byste vlastní muzeum nechtěli?
Chtěli. Máme v plánu vybudovat, nejlépe v Ostravě, vlastní muzeum. Něco podobného, jako je Institut Paměti národa v Pardubicích. Nemělo by jít o statické muzeum, kde jsou nástěnky a nějaké exponáty, i když i ty by tam měly být, ale hlavně tam chceme pracovat s rozšířenou realitou. Dostat tak návštěvníky do děje, do dané doby, přímo do zážitků pamětníků, vyprávěných jejich hlasem.
Kdy a kde by takové muzeum mohlo stát?
Prostory hledáme hodně intenzivně, ale není to tak jednoduché. Ideální pro nás by bylo získat prostory s nějakou historickou stopou, ale v tuto chvíli žádný konkrétní objekt nemáme. Bavíme se s městem, bavíme se s krajem, věřím, že nakonec najdeme nejlepší řešení. Chceme, aby ten prostor na sebe dokázal i vydělávat, třeba díky přednáškám pro studenty a podobně. Hotovo snad bude do tří čtyř let.
