Už jako malý kluk byl vždycky velice aktivní a společně se svým bratrancem, se kterým vyrůstal jako s bratrem, chtěl neustále něco objevovat. Nejprve s ním tak Petr Piechowicz prolézal staré bunkry a staré vodárny v Bohumíně, později oba nadchlo potápění. V té době si ale neuvědomovali, že jejich představy nejsou úplně reálné.
„Bratranec Radim pak narazil na místní speleologický klub Orcus, a tak jsme se do něj přihlásili. S vidinou dobrodružství nás podzemí zaujalo natolik, že jsme tam začali fungovat. V těch chvílích nám ani nevadilo, že se nebudeme potápět,“ přiblížil Petr Piechowicz, kterého nakonec ještě více pohltilo lezení na skalách, které ke speleologii neodmyslitelně patří.
„Speleologové se totiž musí umět pohybovat na skalách, takže jsme jezdili na tzv. cvičné skály. Tady jsem poznal první horolezce,“ popsal s tím, že na speleologii ale nikdy nezanevřel. Dodnes se tak účastní různých průzkumů, které speleologové provádějí. Především v Beskydech, ve kterých se nachází spousta jeskyní v podzemí, byť o mnohých lidé nemají ponětí.
Zmínil jste, že speleologie vás zaujala tím, že jste v ní spatřoval vidinu dobrodružství. Co všechno takový obor obnáší?
Rozhodně nemůžu mluvit za profesionální speleology, protože tak veliký odborník zase nejsem, ale už od doby, kdy jsem začal fungovat v oddíle Orcus, jsem s jeho ostatními členy jezdil hledat a mapovat jeskyně v Beskydech. Člověk by neřekl, kolik jich tady je. Od velikých a poměrně známých až po ty nejmenší, o kterých ví jen ti, kteří je hledají a mapují.
Které patří k těm známějším?
Nejznámější je Kněhynská jeskyně, ta je vertikálně nejhlubší. Má sedmapadesát metrů, přitom kluci teď při průzkumu zjistili, že ještě může pokračovat hlouběji. Na Pustevnách je jeskyně Cyrilka, kolem které se vedlo nejvíce bájí, že se tam ukrývá nějaký poklad a podzemní řeka, což neplatí, ale je to velice významná lokalita. Na Lysé hoře se zase tradovalo o pokladu, který schoval loupežník Ondráš v Ondrášové díře, která se nachází na hřebeni Lukšinec.
Jsou mezi jednotlivými jeskyněmi velké rozdíly?
Určitě, každá z nich je úplně jiná. Kupříkladu Kněhynská je zajímavá svou velikostí. Je skutečně hluboká. Vždycky mě bavila svým rozsáhlým prostorem. Oproti tomu třeba Cyrilka na Pustevnách je hluboká maximálně šest metrů. Vede prakticky rovnoběžně s povrchem země.
Je mezi nimi taková, kterou jste si obzvlášť oblíbil?
Nechtěl bych vyzdvihovat žádnou z nich, protože všechny jsou krásné. Každá něčím jiným. Musím ale přiznat, že nádherný zážitek jsem zažil před dvěma lety v Cyrilce, a sice v její nové části. Našel jsem tady obrovskou kolonii vrápence malého, což byl ohrožený druh a nikdy dříve jsem tak obrovský počet vrápenců nenašel. Dokazuje to i to, že se povedla jejich ochrana a že se zlepšilo ovzduší, protože vrápenci jsou na něj hákliví. Na tomto příkladu je vidět, že se začali vracet do Beskyd. Před rokem jsem je byl fotit a bylo to nádherné. Vidět takovou hromadu netopýrů pohromadě je ohromný zážitek.
Teď jste řekl něco, co může lákat spoustu zvědavců. Do takového místa se ale asi nemůže vydat každý, že?
Rozhodně bych to nedoporučoval bez někoho, kdo se v podzemí opravdu vyzná. Všechny nepřístupné jeskyně jsou součástí CHKO Beskydy, takže by do nich neměli lézt lidé, kteří nejsou členy ČSS. Lidé většinou znají jeskyně v Moravském krasu, kde se chodí po chodnících, ale tady je to úplně něco jiného. Musíte myslet na to, že se neustále plazíte po břiše. Některé skuliny jsou tak úzké, že jsou tak akorát na hrudník. Navíc člověk je poměrně rychle od bláta a promočený. Není to nic pohodlného.
Když už by se k tomu někdo přece jen odhodlal, na co by si hlavně měl dávat pozor, aby se nedostal do maléru?
Především by se nikdy nikdo neměl vydat do jeskyně sám, ale minimálně ve dvou nebo i ve více lidech. Důležité je, aby u toho pokaždé byl někdo, kdo se tam vyzná, nejlépe člen ČSS. Kupříkladu Cyrilku mám prolezenou už tak, že ji dobře znám, ale dneska už bych se do některých jejích míst bál. Navíc musíte myslet na to, že pokud se v jeskyni nevyznáte a ztratíte se, těžko si přivoláte pomoc. Není tam totiž žádný signál, takže mobil máte k v tu chvíli k ničemu. Vstupy do jeskyní jsou tak úzké, že pokud někdo neví, že někdo vevnitř je, nenajde ho.
Zmínil jste, že vstupy do jeskyní jsou hodně úzké. Jsou dobře vidět nebo je složité je v terénu najít?
Dá se říct, že nejsnadněji se dají objevit v zimě, protože v tomto období má jeskyně teplejší vzduch než je venku. Vzduch sálá ven, a když jde člověk v lese, může tak objevit malinkou skulinku. Takto se objevily všechny jeskyně. Na druhou stranu je třeba říct, že na zimu se jeskyně schválně uzavírají, aby do nich nemohli lidé libovolně chodit.
Proč?
V tomto období jsou jeskyně přirozeným zimovištěm netopýrů. Netopýři jsou velmi citliví na změnu teplot a pohyb lidí. Když hibernují, tak snižují svou tělesnou teplotu a veškeré životní funkce. Během zimy se několikrát vzbudí, aby přeletěli na jiné místo, ale mají to naplánované tak, aby přežili do jara. Každé probuzení je stojí ohromné množství energie. Když je vzbudíme, může to pro ně být smrtelné. Proto se jeskyně na zimu uzavírají. Bylo by dobré, kdyby lidé tento zákaz respektovali a nechodili dovnitř.
A respektují to?
Je to případ od případu. Nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, ale najdou se takoví, kteří poničí mříže, aby se za každou cenu dostali dovnitř. Nejhorší na tom je, že si neuvědomují, že je něco špatně, když se takto chovají, ale s tím nic neuděláme.
Mluvil jste o tom, že by lidé do jeskyní rozhodně neměli chodit sami. Co všechno tam na ně číhá kromě toho, že se tam mohou ztratit?
Musíme brát pořád zřetel na to, že jeskyně se hýbe, protože Beskydy neustále pracují. Je to živý organismus, který se vyvíjí. Laicky řečeno, jeskyně vznikly tak, že ujel kus svahu, vznikla trhlina, do které napadaly kameny, a takto vznikla jeskyně. Svah může klidně pracovat dál. To všechno speleologové měří. Není to sice vidět, ale když jsou velké deště, tyhle věci mohou začít pracovat. Teď třeba spadl obrovský blok v Kněhyni.
Dostal jste se vy sám někdy do situace, kdy jste měl strach?
Člověk se musí bát pořád. Kdyby se nebál, tak je hned mrtvý. Vždycky, když se prolézají úzké trhliny, musí to být s respektem, bez toho by to nešlo. Pokud by jej neměl, rychle by se mu to vymstilo.
Mnoho jeskyní v Beskydech znáte poměrně dobře. Poznal jste i některé v cizině?
Ano. Jeskyní je na světě celá spousta a jedna je pěknější než druhá. Orcus dělá výzkum po celém světě. Já jsem měl možnost poznat jeskyně na Krymu, v Norsku a Itálii.
Takže vždycky jezdíte do jeskyní, abyste tam odvedli kus práce, nikoli jen jako turisté…
Je to tak. Když jsme někam jeli, vždycky objevovat. Snažili jsme se hledat a mapovat další jeskyně a ne se jen dívat, jaké tam mají hezké krápníky. V Tromso mají norští speleologové zaznačená v mapách místa, kde můžou být jeskyně. Nechali nás v této lokalitě pracovat a hledat. Sami by tak obrovské území nestačili prozkoumat, proto si pozvali nás. Takto jsme třeba působili v Norsku, kde jsme hledali jeskyně. Ty se pak zaměřily a zanesly do map. Jeskyní je hodně, pořád je co objevovat. Lidé ani netuší, co všechno je pod námi.
