Jedná se o dramatizaci knihy Petra Motýla Perníková chaloupka, která vypráví skutečný příběh vařiče pervitinu Romana Pechy. Panzenberger podle kritiků ztvárňuje vášnivého narkomana, který prošel vězeními i léčebnami, s mimořádnou autenticitou.
Roman Pecha, jehož příběh divákům vyprávíte, je z Havířova a vy jste se v Havířově narodil. Hrálo to nějakou roli při vašem obsazení?
Spíše to všechno do sebe nějak zapadlo. Vojtěch Štěpánek si na tu knihu delší dobu myslel a při hledání vhodného komorního prostoru se spojil s Vláďou a Mirkou Georgievovými ze Studia G. Všichni se známe, oni vědí, že jsem z Havířova, tak je napadlo, že bych tu roli mohl hrát právě já. Měl jsem zrovna volno, tak jsem na to kývl. Uvědomil jsem si taky, že jsem Romana Pechu už viděl. Když nám na základní škole dělali lidé z Renarkonu přednášku o nebezpečí drog, pouštěli nám i videa s příběhy feťáků. A menší zpověď tam měl i on.
Havířov byl a asi stále je známý velkým počtem vařičů i uživatelů pervitinu. Zasáhlo vás to nějak?
Vnímal jsem to. Vyrůstal jsem na sídlišti Šumbark. Často jsem jezdil k babičce do centra Havířova a tehdy tam byl v každém druhém vchodě někdo závislý na pervitinu. Vyskytovaly se tam i komunity narkomanů, kteří spolu bydleli a vařili. Nejdříve jsem si myslel, že sdílejí byt, jako studenti, a jen paří… I jedna známá mojí maminky do toho spadla a nedopadlo to dobře.
Petr Panzenberger
|
Vám někdo pervitin nabízel?
To víte, že ano. Naše partička z paneláku se od toho ale držela dál. Maximálně jsme si zakouřili trávu. Později, když jsem už byl na konzervatoři, jsme trochu experimentovali s lysohlávkami, ale to je všechno. Neštěstí jsem měl k drogám respekt.
Setkání s předlohou
Potkal jste se osobně s Romanem Pechou, kterého hrajete?
Setkali jsme se až v den premiéry. Okolnosti byly docela zajímavé. Zavolal Vláďovi Georgievovi asi den nebo dva předtím, představil se a zeptal se, jestli by nemohl dostat vstupenku na premiéru. V té době telefonovalo plno lidí a Vláďovi nedošlo, o koho jde, tak ho slušně odbyl, že je vyprodáno. Ale pak za námi přišel a řekl, že před chvíli zase někdo volal, nějaký Roman Pecha, že chce přijet na premiéru. A my: „Kdo volal? Vždyť to je on! To je jeho příběh!“ Tak mu hned zavolal zpátky a zařídil pro něj židli. A on skutečně přijel.
A přímo před premiérou jste se potkali?
Ano. Vojta Štěpánek chtěl, ať se potkáme, což se ukázalo jako velmi důležité. Jsem trémista, vždycky před premiérou bývám hodně nervózní. A když jsem se najednou dozvěděl, že má přijet člověk, který má za sebou takovou šílenou etapu, včetně zkušeností s polskou mafií a kriminálu, byl jsem totálně rozhozený. Setkali jsme se asi dvě a půl hodiny před představením. Přiznal jsem, že jsem nervózní. A on řekl: „Neboj, to dáš. Vypadáš jako já.“ Tím mě rozesmál a uklidnil. Viděl jsem, že je to veselý člověk, který se nebere nějak vážně, a že mě asi nebude peskovat, když něco neřeknu úplně správně. A ta absolutní nervozita ze mě spadla.
Jak se mu představení líbilo?
Užil si to náramně. Dokonce říkal, že jsme mu přidali tak tři roky života. Věřil jsem mu to. Říkal, že je šťastný, že může naším prostřednictvím ten svůj příběh předat dál a varovat lidi.
Jak se má teď Roman Pecha?
Je to vzácný příběh s happy endem. Roman žije v Praze, má rodinu, děti. Vypadá trochu starší, než je, ale mentálně je to velice živý člověk, který má rád lidi a rád si povídá. Po premiéře se dal do řeči také s mojí maminkou. Jsou skoro stejně staří a vyskytovali se ve stejné havířovské lokalitě.
Znovu si Cenu Thálie odnesly Tereza Dočkalová a Monika Absolonová |
Víte, jak na něj přišel spisovatel Petr Motýl, který jeho příběh sepsal v Perníkové chaloupce?
Bydleli v Praze vedle sebe. Jako sousedé se prý dali jednou do řeči. Petr Motýl mu řekl, že je z Ostravy, Roman řekl, že je z Havířova, a když se Motýl zeptal, co tam dělal, přiznal, že vařil pervitin a povyprávěl mu, co všechno má za sebou. A Petr Motýl to napsal.
Jak se vám učil text?
Bylo to pro mě jednodušší než třeba Richard III., ale mělo to taky svoje. Docela mě potrápily názvy látek a léků, které Roman používal. Některé se učily hrozně. Třeba perchlorethylen jsem nemohl vyslovit správně asi týden. Pak je tam dolzin, dormogen nebo triphenidyl, což taky není jednoduché slovo. A navíc jsem podprahově vnímal to, že je to monodrama, a že nebudu mít vedle sebe kolegu, který mi pomůže, když něco zapomenu. Měl jsem ale štěstí na ideální podmínky v době zkoušek, takže se mi ten text dostal hodně pod kůži a napovídat zatím nepotřebuji.
Kdy vás napadlo, že chcete být hercem?
Moje maminka tvrdí, že jsem to říkal od čtyř let. Já si uvědomuji, že někdy v první nebo druhé třídě jsem začal hlásat, že chci být jako Vlasta Burian. Maminka nebyla nadšená, říkala, že bych taky mohl skončit u cirkusu.
Chodil jste do nějakých kroužků?
Zpíval jsem jako dítě ve sboru a chodil jsem do dramatického kroužku, ale byla tam moc přísná paní učitelka, tak jsem tam dlouho nevydržel. Na Janáčkovu konzervatoř, kam jsem se nakonec přihlásil, mě navedl kamarád, který tam už chodil na housle a řekl mi, že se tam učí i herectví. To jsem totiž ani nevěděl. Sehnal mi od spolužáků nějaké texty, které jsem se učil, a pomohl mi s notami a stupnicemi, protože se jednalo o obor hudebně-dramatický. A ono to vyšlo.
Pochyboval jste někdy, že jste si zvolil správně?
Skoro pořád. Věděl jsem, že herectví chci dělat a chci tomu dát úplně všechno, ale nevěděl jsem, jestli to dělám správně. Nebyl jsem si jistý. A když v roce 2014 skončilo v Ústí nad Labem Činoherní studio a já se ocitl bez zaměstnání, uvažoval jsem i o tom, že bych se měl živit něčím úplně jiným.
 |
A teď už si věříte?
Je to lepší. Asi od pětatřiceti jsem začal přemýšlet jinak. Souvisí to i s narozením dětí. Člověk jim musí věnovat všechno, přitom musí být trpělivý a nesmí věci uspěchávat. Tento přístup přerostl i do mého pracovního života. Našel jsem větší klid na přemýšlení o postavách. A s nově nabytou harmonií přišla i lepší melodie práce.
Míváte herecké noční můry?
Teď už ani ne, ale míval jsem. Jednou se mi zdálo, že jsem přišel na scénu v kostýmu a všichni kolegové byli nazí. Říkali, co děláš, režisér to změnil. Viděl jsem všechny kolegyně a kolegy nahé. Měl jsem se taky svléknout a styděl jsem se.
Proč jste vlastně odešel z Komorní scény Aréna?
Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale potřeboval jsem změnu. Najednou jsem pocítil zvláštní touhu po něčem obrovském a doufal jsem, že to někde jinde najdu. Chtěl jsem jít na volnou nohu, ale Vojta Štěpánek mi nabídl místo v souboru Národního divadla moravskoslezského a řekl, že se mnou možná zkusí i něco většího.
Překvapil vás úspěch Perníkáře?
Nikdo z nás to nečekal. Osobně jsem to představení nevnímal jako nějak výjimečné, i když jsem cítil, že jsme to s Vojtou udělali dobře. Pak ale začaly přicházet pozitivní reference, a to i od lidí, kterých si velmi vážím. A když se k nám začali sjíždět kritici z Prahy, přijelo jich postupně asi deset, říkal jsem si, že se něco děje.
Co vám zatím přinesla cena Thálie?
Radost, spousty objetí, krásných zpráv, podporu a lásku.
Co si přejete jako herec? Máte nějaké role, po kterých toužíte?
Docela rád bych si zahrál třeba Cyrana z Bergeracu. Nos prý na to mám.
