Začal podnikat hned po sametové revoluci. Měl úspěšnou stavební firmu, v okamžiku, kdy se ale svět podnikání změnil z tvůrčí oblasti na suchý management, rozhodl se Petr Pánek z Ostravy zkusit štěstí v neziskovém sektoru.
Více jak deset let vede organizaci Pant, která se zaměřuje na mapování novodobé historie a provozuje internetový portál www.moderni-dejiny.cz. Před dvěma měsíci její činnost vyvrcholila ve zprovoznění Centra Pant na rohu Nádražní ulice a Čsl. legií. „Zjistili jsme, že Ostravané o nás ani za tak dlouhou dobu působení stále moc nevědí, takto k sobě máme blíž,“ vysvětluje Pánek.
Vy jste byl velmi úspěšný podnikatel, několikrát jste z nuly rozjížděl firmu, dokázal jste se přizpůsobit situaci, pak ale najednou byl z vaší strany konec. Podnikání vás prý přestalo bavit. Čím to?
Vždycky, když něco dělám, tak mám vizi, energii a obsah, nebaví mě dělat pouze formu. V podnikání v 90. letech jsem měl představu, co chci, byla to velmi tvůrčí doba. Setkával jsem se s lidmi, kteří na tom byli stejně, chtěli jsme něco vybudovat, něco se naučit. Jenže pak nad podnikatelskými záměry začal převažovat manažerský přístup.
Co tím myslíte?
Rozhodovaly procesy, jejich nastavení a efektivnost. Firma byla čím dál více svazována, člověk, ať chtěl nebo nechtěl, se musel přizpůsobovat, a za druhé, nastoupila mladší manažerská garnitura, jejímž smyslem nebylo podnikání, ale jen pragmatické uvažování. Přestalo platit, že vyhrávají obě strany, a uspět mohl pouze jeden. Tento svět je mi naprosto cizí.
Podnikání přestalo naplňovat vaše představy?
Čím dál více se mi způsob takového uvažování odcizil, ale nechci tvrdit, že všichni podnikatelé jsou na tom stejně.
Jak jste vnímal totalitní režim?
Jako dvacetiletý kluk, který byl mentálně, co se týká života a představ o něm, na úrovni dnešního čtrnáctiletého dítěte. Už na gymnáziu mi bylo jasné, že s většinovou společností fungovat nechci, odmítl jsem studovat vysokou školu a rozhodl se usadit na Slovensku.
U ovcí jste ale nakonec neskončil. Jak to?
Už bylo vše domluveno, chtěl jsem jít pracovat do horské služby, pást ovce. V tom případě bylo nutné, abych tam měl trvalé bydliště, vše bylo zajištěné, jenže osudem se to změnilo. Za vším jsou ženy – já zůstal v Ostravě a šel jsem pracovat do fabriky, pak dva roky vojna a návrat do Vítkovic, kde mě zastihl rok 1989.
Se současným děním ve společnosti nejste spokojený, tak pro to něco děláte. Za totality nebylo něco takového možné, i když jste nebyl spokojený, musel jste takzvaně držet hubu a krok?
Už tehdy jsem se snažil něco dělat, neměl jsem sice kontakt s disentem, ale podepsal jsem Několik vět. Když byla možnost, tak jsem se takovýchto protestů proti režimu účastnil. Dnes sice nejsem spokojený se stávajícími poměry, ale se stávajícím systémem jsem obrovsky spokojený, je tady svoboda, člověk si může dělat vše, co si zamane. Omezením není ani nedostatek peněz, já sám jsem toho příkladem. Cokoliv jsem začínal, tak vždy bez peněz. I dnes se bez nich dá rozjet spousta věcí, především však svoboda je pro mě zásadní ve všech podobách.
Z čeho jste tedy zklamaný?
Měl jsem představu, že lidé si této svobody budou umět užívat lépe a více, ale vítězí konzum, ke kterému společnost stále více sklouzává. Za socialismu přitom byla ještě více konzumní než dnes, akorát jinou formou. Neměla tolik možností a příležitostí, určitě to není tak, že bychom se v konzumu topili až nyní, to ne, jen jsem se domníval, že se z této cesty dostaneme ven. Film, literatura, svoboda pohybu, poznávání světa, všechny podoby svobod, které dříve nebyly možné, ale dnes na ně většinová společnost kašle.
Zakázané ovoce více chutná...
Asi ano.
Co vás vedlo k založení sdružení Pant?
Na začátku jsme byli tři lidé, dva novináři a já. Motivem byla především skutečnost, že se řada věcí začala informačně zjednodušovat a zplošťovat. Začalo se míň chodit do hloubky a šlo se po povrchu, co se týká proměny společnosti, například zatuchlost kolem opoziční smlouvy. Pak naštvanost z naší neschopnosti vyrovnávat se s minulostí a z neochoty podívat se dozadu. Jak říkal Klaus: „Hlavně se neohlížet, stačí nám zpětné zrcátko.“ To považuju za jednu z největších chyb a možná i hříchů politické reprezentace v této zemi. Jsem přesvědčen, že bez toho, aniž by člověk poznal svou minulost, srovnal se s ní, tak z něj nemůže být sebevědomý jedinec, který se rozvíjí dál, protože se pořád v jisté etapě přešlapuje ve vlastní špíně minulosti. Hybatelem pak bylo i vědomí, jak se na školách učí, nebo spíše neučí historie 20. století. Šlo o to oslovit učitele a vést je dál.
Kolik vás na tuto společenskou osvětu je?
Kolem čtrnácti lidí, všichni kromě mě mají svou vlastní práci a Pantu se věnují ve svém volném čase. Všechno je týmová práce, já dávám věci dohromady, ale obsah vytvářejí oni, nejsem učitel ani novinář, takže nedokážu vytvořit adekvátní obsah.
Odkud se vzal název Pant?
Na dveřích je to nejdůležitější součást, protože bez pantu dveře neotevřete. Přitom není vidět, lidé vidí dveře, ale bez pantu se nepohnou. My jako pant umožňujeme dalším organizacím a lidem dostat se ven. Kdo má zájem, může přijít, je to na schválení dalších členů Pantu. Za ta léta s námi spolupracují desítky lidí, na posledním našem projektu se jich podílelo na sto třicet.
Proč vzniklo Centrum Pant?
Deset let jsme pracovali bez zázemí, doma ve svých bytech, naše výstupy jsou na internetu v elektronické podobě. Anebo jsme dělali desítky akcí na školách, univerzitách. Zjistili jsme, že Ostraváci o nás mnohdy neví. To byly dva základní momenty, mít kde normálně pracovat. Pant postupně požíral náš rodinný dům a už to nebylo udržitelné. A abychom své aktivity soustředili do jednoho místa a nabídli je k dispozici lidem.
Provozujete kulturně-společenské centrum na rušném místě v samotném srdci města, součástí je kavárna a příjemné zázemí. Jaké máte další cíle?
Naše vize je taková, že chceme provázat minulost s přítomností, s výzvami do budoucna. Pro mě vnímání přítomnosti bez vnímání minulosti a historie není možné. Obrovsky se to prolíná, ale věnovat se jenom historii, to je moc málo, protože z toho se člověk nepoučí.
