Dobrodružný kočovník, šarmantní pankáč a profesionální bezdomovec. Takto si říká Pavel Klega z Hlučína, který se nedávno vrátil po dvou a půl letech z dobrodružného putování po světě domů, aby si odpočinul. Přesouval se výhradně stopem. Navštívil třiadvacet zemí. Doputoval až do hlavního města Etiopie Addis Abeby, odkud pak zamířil letecky zpátky do Česka, protože měl problémy se zády.
„Moje duše si potřebuje zřejmě odpočinout. Mám v plánu udělat přednášky po České republice. V létě bych chtěl napsat knihu, která by měla vyjít na podzim. Následně se budu chtít vrátit tam, kde jsem cestu přerušil a pokračovat dál,“ nastínil Pavel Klega své plány do budoucna.
Kdy jste se rozhodl vydat se na tak dobrodružnou cestu po světě?
Už při studijním pobytu Erasmus ve Velké Británii jsem poznal jednoho spolužáka z Polska, se kterým jsem cestoval. Bavili jsme se spolu o cestě kolem světa. Bylo to takové semínko, které tehdy ve mně zasel. Po ukončení studia jsem ještě absolvoval stáž ve Španělsku a následně si našel práci v Česku, kde jsem měl i přítelkyni, ale asi po roce mě práce přestala bavit. Následně jsem díky kamarádovi začal podnikat, což bylo zajímavější, ale ani to nebylo to pravé ořechové. Chodil jsem tehdy do mužských kruhů (otevřené skupiny mužů, pozn. red.), kde jsem absolvoval jednoletý mužský výcvik, kdy vrcholem všeho byl rituál hledání vize. Na čtyři dny jsem šel do lesa jen s vodou, držel jsem půst a hledal vizi. Dneska tohle stále dělají původní obyvatelé v Americe. Tenkrát jsem si uvědomil, že mým snem je objet svět.
Zvolil jste k tomu ale snad ten nejdobrodružnější způsob. Stopování...
Ano. Našel jsem si ještě na rok práci, začal intenzivně šetřit a připravovat se na dlouhatánskou cestu. Prvně především po psychické stránce, protože kamarádi mi říkali, že to bude ohromně těžké vydat se takto sám pryč. Později materiálně a rovněž jsem si vytvořil vlastní blog související s dobrodružnou výpravou.
Co všechno jste si vzal s sebou na tak dalekou cestu?
Starý spacák, karimatku, sandále, oblékl si staré kalhoty a vyrazil do světa. Přirovnal bych to k Honzovi z pohádky a jeho buchtám. V žádném případě nebylo třeba kupovat nějaké speciální vybavení. Vzal jsem i macbook a foťák, protože jsem chtěl cestu dokumentovat, ale tyto věci nebyly bezpodmínečně nutné pro cestu jako takovou. K tomu všemu asi čtvrt milionu korun. Dvě stě tisíc bylo mých a zbytek mi poskytli lidé, kteří chtěli podpořit můj sen. Na tuto cestu jsem se vydal, protože mě to v práci nebavilo a ukončil jsem vztah, který už nefungoval. Cítil jsem, že potřebuju změnu.
Proč jste se vydal zrovna směrem na východ?
Jednak jsem si uvědomoval, že takto se dá daleko dojet po pevnině, ale také jsem chtěl poznat místa, která jsou jiná oproti tomu, jak to vypadá u nás. Kdybych se vydal na západ, poznával bych civilizovaný svět, který už znám. To by mě rozhodně tak neobohacovalo. Cílem nebylo dojet na nějaké konkrétní místo, ale postupně objet celý svět. Naplánoval jsem si to tedy tak, že se postupně dostanu přes Blízký východ na Dálný východ přes Turecko, Írán, Pákistán a Indii.
To jste se skutečně celou dobu přesouval jako stopař?
Ano, nicméně v rámci autostopu chci stopovat plachetnice. A sice přes Tichý a Atlantický oceán. V Gruzii jsem potkal jednoho francouzského cestovatele, který se vracel z cesty kolem světa po pěti letech. Vysvětlil mi, že vítr fouká ve středu země z východu na západ, takže musím jet opačným směrem. Tehdy jsem musel situaci přehodnotit. Nepokračoval jsem tak dál do Pákistánu, ale zamířil dolů do Afriky, kam jsem se dostal přes arabské země. Jen z Kuvajtu do Jordánska jsem musel letecky, protože jsem nedostal tranzitní vízum do Saúdské Arábie. Navíc jsem v Egyptě cestu přerušil a na měsíc si odskočil na dovolenou na Bali. Pak jsem se do Egypta vrátil a pokračoval zase stopem.
U nás se mnozí lidé bojí jezdit stopem. Vy jste si na to troufal v úplně cizím prostředí. To jste neměl nikdy strach?
Vůbec ne, protože stopem jezdívali lidé už kdysi dávno, i když ještě nejezdilo tolik aut. Když měl někdo místo v autě a narazil na někoho, kdo chce svézt, tak ho přirozeně vzal. Procestoval jsem zatím třiadvacet zemí, takže nemůžu mluvit za celý svět, ale nikde jsem se zatím nedostal do žádných problémů. Spíše naopak jsem se s dotyčnými vždycky za tu dobu přirozeně spřátelil. Někteří mě svezli i tři sta kilometrů.
To už je pořádná dálka. Ve které zemi se vám podařilo urazit takovou vzdálenost?
Třeba v Turecku, když jsem stopoval v Istanbulu. Vzal mě klučina, se kterým jsem se v průběhu cesty spřátelil natolik, že mě pozval na svatbu, na kterou jel. Zažil jsem tak tureckou svatbu, na které jsem si i zatancoval. Nakonec mě Turci zavezli do hotelu, který mi zaplatili. Jejich pohostinnost je neuvěřitelná. I v Albánii, kde lidé nejsou materiálně bohatí, dokážou být ohromně pohostinní.
Čím si jejich pohostinnost vysvětlujete?
Je to tím, že na východě nejsou tak globalizovaní a civilizovaní. Materiálně nejsou tak bohatí jako my, ale jídla mají vždycky dost a rádi se o něj podělí, což je dělá bohatými sociálně.
Jak to myslíte?
My máme možnost pracovat a vydělávat pěkné peníze, za které pak můžeme cestovat. To oni třeba nemohou, ale za to mají mnohem více času, takže jsou neustále spolu. Mají tak více prostoru sami na sebe, na rodinu, známé, kamarády, nebo své koníčky. V tomto ohledu jsou daleko bohatší než my. Po této stránce je svět hodně férový.
Vraťme se k vaší cestě. Jak rychle jste se dokázal stopováním přesouvat?
Nejrychlejší jsem byl první rok, kdy jsem projel asi dvacet zemí. V Evropě jsem byl v každém státu jen pár dní, protože v nich nebylo nic zvlášť zajímavého nebo už jsem je znal. Zpomalil jsem až v Gruzii, kde jsem se zdržel necelé tři měsíce. Našel jsem si tam přítelkyni z Běloruska, se kterou jsem žil asi měsíc. Většinou jsem se po přesunech vždycky zastavil někde, kde mi bylo dobře.
Když jste cestoval stopem, v hotelech jste zřejmě nepřespával. Kde jste tedy bydlel?
Ve velkých městech jsem využíval tzv. couch surfing, kdy lidé nabízejí, že se u nich může cestovatel zdržet nějakou dobu. Stávalo se i to, že když mě lidé viděli s velkým baťohem na ulici, zvali mě k sobě domů, protože nechápali, jak jsem se tam objevil. Hlavně na Blízkém východě, Kavkazu a v Íránu jsou lidé neskutečně pohostinní.
Spousta Čechů by si mohla myslet, že si s tamními obyvateli nebudou rozumět, když mají určitě úplně jinou mentalitu. S tím jste neměl potíže?
Vůbec ne. Pro jistotu jsem všude říkal, že jsem křesťan. Muslimové nás berou jako své bratry, protože islám, křesťanství, judaismus a bahaismus jsou abrahamovské víry pocházející ze stejného základu, takže nás berou úplně v pohodě. V arabské, potažmo islámské kultuře je pohostinnost velmi důležitá, protože jejich prorok Mohamed se vždy dělil o své jídlo. Když vidí cizince, tak na prvním místě je to pro ně člověk, který je na cestách, má hlad, nemá kde spát, a tak se mu snaží pomoc, jak můžou.
Zmínil jste, že jste procestoval třiadvacet zemí. Která z nich na vás nejvíce zapůsobila?
Nedokážu vypíchnout jen jednu, každopádně nejvíce mě to baví v zemích, které jsou nejméně globalizované a nejméně ovlivněné západním světem. S tím souvisí i to, jak jsou vyspělé ekonomicky a civilizačně. Čím méně, tím jsou přirozenější. Lidé tam žijí v kmenech v naprostém souladu s přírodou. Vůbec nepoužívají peníze, nejsou připojení na systém, který známe my. Takový starý svět mě naprosto fascinuje. Když člověk přijede do nějaké takové země, připadá si jako ve středověku. Zatím jsem se nedostal vyloženě mezi nějaké kmeny, ale měl jsem pocit, že jsem cestoval časem zpátky. Kupříkladu Írán je hodně izolovaný, protože s USA se nekamarádí. Je hodně neposkvrněný. Zajímavý je také svět v Africe. Byl jsem zatím jen na severu Etiopie, který je relativně vyspělý oproti jihu, kde žijí kmeny pradávným, prastarým způsobem života.
Když jste se postupně dostával z jedné země do další, zjišťoval jste si nějaké informace, abyste věděl, co vás případně čeká?
Vždycky jsem narazil na nějakého cestovatele, který zrovna putoval ze země, do které jsem se chystal. Pokaždé mi ale řekl jen to pozitivní, protože to je to, co nás na tom baví. Zajímá nás jídlo, tanec, exotická zvířata, která tady nemáme, příroda a tak dále. Každý cestovatel to má trochu jinak.
A vás zajímá nejvíce co?
Nejzajímavější na cestování jsou pro mě lidé. Bez nich by to nebylo ono. Nejvíce mě baví u nich bydlet. Občas mě někdo odchytil na ulici, někdy jsem někomu i zaklepal na dveře. V průměru jsem pak u lidí zůstával týden, někde ale i déle. To mě zajímá nejvíce, jak se lidé doma chovají, jak se oblékají, co dělají, jak se spolu baví. Takto člověk pozná danou kulturu mnohem víc, než když chodí jen po nějakých památkách, které vypovídají spíše o historii. Zajímá mě ale i příroda, pokud jde o dokumentování.
Dobrodružnou cestu jste prozatím ukončil v hlavním městě Etiopie Addis Abebě. Co se vám stalo osudným? Proč jste nemohl pokračovat dál?
V Súdánu jsem čelil výzvě projet jej bez peněz. V zemi se nedají vybrat peníze z bankomatů pomocí mezinárodních karet. Já si do něj přivezl dolary na etiopské vízum a policejní registraci. Ta byla díky výhodnému kurzu na černém trhu levnější. Za zbývající peníze jsem nakoupil jídlo a súdánskou simku s internetem. Tu mi však poslední noc před cestou v hotelu ve městě Wadi Halfa na severu země s celým telefonem ukradli. Z těžkého baťohu a i starostí jsem začal mít problémy se zády. Bolest zad jsem nikdy nezažil a tak jsem nevěděl, co si se sebou počít. Zemi jsem i tak zdárně projel za dva měsíce a dojel do Etiopie, kde jsem měsíc odpočíval. Zlepšilo se to, ale když jsem se pak vydal na trek do Simienských hor, potíže se vrátily. Proto jsem se rozhodl přerušit cestu, byť jsem nechtěl. S takovým hendikepem bych si cestování tak neužíval. Nebylo by to ono.
Co budete v Česku dělat, než se vrátíte zpátky do Afriky, abyste mohl pokračovat dál ve vaší dobrodružné výpravě?
Nemám žádný časový plán, ale chci udělat sérii besed po celém Česku. V létě bych chtěl napsat knihu, která by měla vyjít na podzim. Až to všechno zvládnu, vydám se zase do Afriky. Nejlepší je tam cestovat zhruba od listopadu do března, kdy je období sucha a tím pádem není tolik komárů a možnost dostat malárií. Vzhledem k tomu, že mě nadchlo dokumentování, zdržuju se na některých místech déle, než jsem měl původně v plánu. Objetí celé Afriky by mi tak mohlo zabrat přibližně dva roky.
Když jste byl dva a půl roku pryč od rodiny a všech přátel, nebylo vám někdy smutno?
Dalo se to zvládnout. Dneska už není problém prakticky odkudkoli zavolat domů, pokud je tam internet a ani to moc nestojí, takže jsem byl pravidelně ve spojení s rodinou. Navíc jsem cestu sdílel na sociálních sítích, přitom dříve jsem si soukromí vždycky hodně střežil a rok nepoužil Facebook. V tomto ohledu jsem se hodně otevřel. Chtěl jsem tímto ukázat, že když se člověk odhodlá a sebere odvahu, může si splnit svůj sen. V práci mé srdce zelo prázdnotou, byť jsem vydělával hodně. Byl jsem ale učenlivý, rychle jsem se učil a po roce jsem se neměl kam posouvat. Je nádherné, když si člověk začne plnit svůj sen a ne sen někoho jiného, pro koho pracuje. Tímto bych chtěl inspirovat další lidi, aby viděli, že to jde. Jsem teď sice na mizině, ale duševně jsem nesmírně bohatý, což se penězi vůbec vyčíslit nedá.
