Je to kaleidoskop informací, úvah, vzpomínek a citátů z prozaických i básnických děl známých i neznámých autorů, které Ostrava za posledních zhruba sto let ovlivnila a inspirovala. I Hruška, jenž vyrůstal ve vilové čtvrti u Komenského sadů a je dnes aktivním členem okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, k nim patří.
„Osud mi dal takovouto umístěnku. Ne že bych nad ní jásal, ale už s tím asi nic nenadělám, tak se alespoň snažím zjistit, co je vlastně ta Ostrava zač. Jenže čím hlouběji do ní fárám, tím více poznávám, že o ní téměř nic nevím,“ říká jednašedesátiletý Hruška, který na knize pracoval pět let.
Jak je koncipovaná první kniha s názvem Ani síť, ani hvězda?
Je to trošku antologie, trochu slovník, trochu bedekr. Pokud ji mám zkráceně charakterizovat, jde o dobrodružné putování s literaturou po jednotlivých obvodech Ostravy. Čtenář se v ní dočte, jak se literatura prolíná s ostravskou realitou a co literatura pro Ostravu znamenala. Vycházeli jsme třeba z toho, že konkrétní místo dobře poznal určitý spisovatel, ovlivnilo ho a projevilo se to i v jeho díle.
V knize citujete slavné literáty, ale také mnoho autorů zapomenutých nebo neznámých. Kdo byl třeba Josef Wechsberg?
Jedná se o pozoruhodnou osobnost ostravské literatury, ostravské kultury, řekl bych i mentality. Velmi zajímavě psal třeba o tom, co znamená být Ostravanem, co znamená být ostravským chacharem. K chacharství se hrdě hlásil. Jeho knihy vyšly po druhé světové válce v angličtině, některé byly přeloženy do němčiny, avšak v češtině až na výjimky nevyšly. Rádi bychom některá jeho díla přeložili a umístili pamětní desku na dům, ve kterém bydlel za první republiky.
Kde to bylo?
Pocházel z německé židovské rodiny a vyrůstal v domě poblíž hlavní ostravské synagogy, později vypálené nacisty. Válku přežil v zahraničí, kdy působil i v americké armádě. Po válce se vrátil do Ostravy, ale rodný dům našel zdevastovaný, jeho blízcí příbuzní zmizeli v pekle koncentračních táborů, a tak z Československa odjel a už se nevrátil. Nebyl jen spisovatel, ale rovněž muzikant a hlavně velký dobrodruh i světoběžník. Hrál třeba v orchestrech na zaoceánských parnících a v meziválečné době obeplul svět. Později se stal známým v anglosaské literatuře. Zajímal se i o vztah literatury a gastronomie a v Americe je po něm pojmenovaná prestižní kulinářská cena.
Zmínil jste chacharství a slovo chachar se v obou knihách objevuje opakovaně. Minimálně v Ostravě to slovo všichni znají, ale ví se, jak vzniklo?
Chacharství je všeprostupující ostravský fenomén. O původu slova chachar existuje spousta teorií. Pouštěli se do nich spisovatelé, jazykovědci, archiváři, ale i laičtí badatelé. Po jeho kořenech pátral třeba i správce kriminalistického muzea František Kocián. Některé hypotézy jsou neuvěřitelně bizarní. Například lingvista Vladimír Šmilauer se domníval, že chachar je odvozený od slova gvačaro. V Latinské Americe se tak označuje pták lelek jeskynní, takový jakoby odpudivý opeřenec, který nevylézá moc na světlo a žije jen v jeskynní tmě. A Šmilauer měl pocit, že od něj došlo k přenesenému pojmenování ostravských pobudů. Jiní si zase mysleli, že se to slovo zrodilo jednoduše z citoslovce smíchu.
Ostravský literární historik a publicista Pavel Hruška. (15. října 2025)
A jaká je nejpravděpodobnější teorie?
Patrně to, jako mnoho jiného v českém prostředí, povstalo z německého vzoru, a to zkomolením výrazu hacher, což znamená podvodník, ničema, otrlý chlap.
Jak by se tedy dali chachaři charakterizovat?
Nejčastěji se tak označovala specifická vrstva lidí, kteří existovali mimo obecně uznávané společenské normy. Nebyli to vyloženě kriminálníci, ale jacísi „freerideři“, kteří přebývali ze dne na den na způsob ptáků nebeských. Hned tak něčeho se nezalekli, nebyli hloupí a mnozí se vyznačovali i velkou kreativitou, zkrátka měli svůj půvab. Samozřejmě výrazně vstoupili i do literatury.
O tom, jací chachaři byli a kam to v životě dotáhli, mnozí pronikli až na místa ředitelů bank, mezi politiky, advokáty, umělce, psával i zmiňovaný Josef Wechsberg. K chacharství se totiž paradoxně hlásily i vyšší společenské vrstvy. Známý kabaretiér Saša Razov složil písničku „My jsme ti ostravští chachaři“, která se s oblibou zpívávala v suterénním Kristall baru ostravské kavárny Elektra, kam chodila jen ostravská smetánka. Pravidelně nad ránem se prý z podniku ozýval huronský řev opilých hostů, kteří si slavný šlágr notovali.
Přežili chachaři do dnešních dnů?
Třeba fanoušci fotbalového klubu Baník Ostrava si říkají chachaři a zdůrazňují to i ve svých popěvcích, které zpívají na stadionech. Dokonce si vychovávají i ekipu mladých chacharů.
Poměrně často zmiňovaným autorem je ve vaší knize Václav Havel. Je známo, že byl za normalizace vězněm heřmanické věznice. Co dalšího jste o jeho ostravské stopě zjistili?
Těch spojnic je celá řada. Jeho pradědeček z matčiny linie Čeněk Vavrečka pracoval na Dole Jan Maria ve Slezské Ostravě jako vážný a v kolonii Salmovec založil jeden z prvních hornických čtenářských spolků. Byl velkým milovníkem knih a propagátorem literatury. Prezidentův dědeček Hugo Vavrečka je pak rodákem ze slezskoostravské osady Hranečník. Pracoval jako diplomat, významné posty zastával mimo jiné ve firmě Baťa, ale hlavně měl literární talent a jednu dobu se živil i jako novinář. Psal například fejetony či humorné povídky do Lidových novin. A přestože jako vzdělanec a vysoce postavená osoba ovládal cizí jazyky a uměl samozřejmě mluvit i dokonalou spisovnou češtinou, s oblibou své texty stylizoval v ostravštině.
Ví se něco o Havlových návštěvách Ostravy před jeho uvězněním v roce 1980?
Ostravu pozdější prezident navštívil již v červnu 1969, kdy přijel podpořit protestní shromáždění odborářů z Nové huti Klementa Gottwalda. To se mělo uskutečnit v kulturním domě na náměstí SNP v Ostravě-Zábřehu, ale estébáci budovu obsadili a nikoho nepustili dovnitř. Zhruba tisíc lidí se tak shromáždilo na přilehlé zahradě, kde Václav Havel vylezl na improvizované pódium, referoval o závěrech posledního pražského Sjezdu spisovatelů a apeloval na dodržování svobody projevu. Na mítinku žádal okamžitý odchod okupačních vojsk, za což sklidil bouřlivý potlesk. Estébákům se mu pak i za pomoci ostravských studentů podařilo uniknout přes Krásné Pole až do hospody v Zátiší.
Připadá mi překvapivé, že ostravští odboráři ještě v létě 1969 protestovali proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy...
Část odborářů z NHKG se v Ostravě stala skutečně výraznou opoziční silou, která podporovala intelektuály při protestech proti invazi a v odporu proti přituhující cenzuře. Svobodu projevu ještě v létě 1969 obhajoval závodní výbor v údržbářském Závodě 3 NHKG. V Ostravě považované za neotřesitelnou baštu režimu by to asi málokdo očekával. Jsou i jiné příklady nezdolnosti zdejšího dělnictva. Až mě dojalo zjištění, že první dělnické výbory na obranu tiskové svobody a otevřené demokratické diskuse vznikly právě v Ostravě v době začínajícího obrodného procesu Pražského jara a do svých požadavků zahrnuly dokonce zrušení ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany.
 |
Jak je koncipovaná druhá kniha s názvem Ostrava je, když...?
Čtenáři v ní naleznou deset tematických kapitol, jež se vážou k ostravským specifikům a k tomu, jak se tyto fenomény odrážely v literární tvorbě. Patří sem tematika těžké dřiny v rizikovém prostředí, hornických neštěstí, sociálních rozporů, také nadměrného alkoholismu. Jiným tématem jsou haldy jako typické prvky ostravské industriální krajiny. Samozřejmě se zabýváme ostravskou městskou mluvou a tím, jak se promítla do literatury. Pomyslné srdce knihy pak představují úvahy nad nejrůznějšími postupy a způsoby, jakými Ostravu ve svých dílech zachycovali jednotliví spisovatelé, a to zhruba od přelomu 19. a 20. století až do současnosti.
Co se pod tím skrývá?
Ostrava a její širší okolí se umělecké tvůrčí imaginaci nabízely vrchovatou měrou. V raných časech své industriální slávy působila na mnohé tvůrce hrozivým omračujícím dojmem a bývala přirovnávaná k peklu, k výjevům z apokalypsy a podobně. Dneska už to s ní tak děsivě nevypadá, ale svého času zde kouřily tisíce komínů. Ostrava představovala jakýsi průmyslový mordor, který nemohl zanechat žádného jen trochu kreativního člověka klidným.
Uhranula i řadu pražských spisovatelů, například Annu Marii Tilschovou, Ivana Olbrachta, také Milana Kunderu a mnoho dalších tvůrců. Všichni tito literáti o ní napsali povídky, romány, básně či reportáže. A my sledujeme v knize, jak se ty jejich obrazy Ostravy postupně vyvíjely.
Jak se tedy vnímání Ostravy měnilo?
Za první republiky byla častokrát, zejména levicovými autory, označována jako cosi infernálního, mordovna těla i ducha, po únoru 1948 se ale pohled na Ostravu radikálně proměnil. Najednou to už nebyla mordovna, ale bezmála dělnický ráj. Zatímco dříve byl stroj popisován jako něco démonického, co člověka ničí, najednou vznikaly oslavné ódy na harmonický souzvuk dělníka a jeho „ocelového soudruha“.
Ostrava v těch letech fungovala jako zářný vzor, hodný následování, všichni se sem hrnuli. Básníci a prozaici sem jezdili na tvůrčí brigády, posléze dokonce vyšla i kniha Spisovatelé Ostravsku 1953, na níž se podíleli Milan Kundera, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, Ludvík Aškenazy a mnozí další. Šlo o texty plné patosu a nadšení z toho, jak se rodí nový socialistický člověk. V Ostravě přitom pořád panovala vysoká kriminalita, alkoholismus a nízká bezpečnost práce. O tom se však mlčelo.
Dnes, když jsou doly zavřené a kouří v podstatě už jen koksovna v Přívoze, tak neztratila Ostrava hodně ze svého kouzla?
Ano, ale i ne. Některé dlouholeté fenomény víceméně vymizely a na první dobrou to tady vypadá jako jiný svět. Jenže pořád tady výrazně doznívá echo někdejší velké černé opery. Ostrava je ale zajímavá i svou současností, kdy se tady už netěží a skoro nevyrábí a z dosud ještě zachovaných industriálních rekvizit jsou turistické atrakce.
Je to třetí největší město republiky, ale je to prázdné místo, které ani třicet pět let po revoluci dost dobře netuší, čím se má stát. Přirovnal bych to k ženě v přechodu: velká plodná minulost je již nenávratně pryč, budoucnost je nejasná. I tím přešlapováním na místě, překrývaným určitým megalomanstvím, je Ostrava pozoruhodná a inspirativní. Projevuje se to i v tvorbě mladé generace. Řada spisovatelů dnes do ostravských reálií umisťuje své příběhy, hlavně z žánru fantasy a sci-fi. Celé Ostravsko je nesmírně zajímavé i tím, jak průmyslovou minulost nezadržitelně překrývá jakási nová příroda.
Jak by se měla vaše Literární Ostrava číst?
Dobrodružně, tvořivě, jako výzva. A ideálně při tom vyrazit do terénu a na místa, o kterých se zmiňujeme.
