Přestože má Ostrava řadu zachovaných památek z doby své průmyslové éry, osud některých je stále nejistý a stávají se předmětem veřejné diskuse. Známý je například aktuální případ komínu zvaného Strakáč, který chce před likvidací zachránit sdružení Svatý Václav.
Na podporu Strakáče vystoupil v úterý na Masarykově náměstí také Vladimír Franz. Přestože žije v Praze, ostravské poměry zná dobře díky svým prarodičům, které navštěvoval s rodiči už jako nemluvně a zažíval u nich atmosféru z doby éry první republiky.
„Dědeček s babičkou pocházejí z Vítkovic. Dědeček byl prvním českým inženýrem ve Vítkovických železárnách, bydleli na Ruské ulici, kam se přestěhovali z domečku za Mírovým náměstím. Přes střechy byl výhled na Vítkovické železárny. Navštěvovali jsme je pravidelně o Vánocích. Vystoupilo se ve Svinově, země duněla, nebe mělo kakaovou barvu, všude byl cítit plyn, přičemž z komínů stoupalo všechno možné. Ve výsledku to bylo úžasné, z oceláren se valil červený nebo růžový kouř, jinde fialový, oranžový, žlutý… Taková barevná Ostrava to byla,“ usmívá se výtvarník známý rovněž díky svému nepřehlédnutelnému tetování.
Vladimír Franz Vladimír Franz se narodil 25. května 1959 v Praze. Je vysokoškolský profesor, přední český hudební skladatel, výtvarník a také příležitostný publicista, básník a dramatik. Je šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka, Ceny Divadelních novin a Ceny OSA. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU, kde již mnoho let vede Kabinet scénické hudby. V letech 2014–2017 byl poradcem ministra kultury. Na podzim roku 2012 se stal občanským kandidátem na post prezidenta České republiky. V Ostravě vytvořil hudbu například k inscenacím Kočičí hra, Tramvaj do stanice Touha, Sen noci svatojánské, spolupracoval na inscenaci Zdař Bůh! |
Dobovou Ostravu dokáže Franz popsat velmi podrobně, neopomene ani pověstnou továrnu v srdci města - Karolinu.
„Známí bydleli naproti koksovně Karolina, na úrovni její střechy, odkud šlehaly desetimetrové plameny. To bylo něco, Ostrava tehdy skutečně takto pracovala. Když jsem měl tři roky, dědeček mi namaloval na papír všechny ostravské komíny. Pak musel udělat komín k vláčkům. Postavil nejen komín, ale i roury a kolem toho ochozy. Takže na tento komín Strakáč, jak se mu říká, jsem trpěl od dětství. Když jsem byl ještě menší, vozili mě v kočárku přímo pod ním a já neusnul, dokud jsem jej neviděl. Vypěstoval jsem si k němu citový vztah. Mrzí mě, že jej chtějí zbourat a není z něj technická památka,“ posteskne si při rozhovoru.
Srdeční záležitost
Vše v blízkosti komína dnes už zmizelo. „Kolem něj byla spékárna rud, protože jinak by se vysoké pece proměnily v cihelnu, v rudě byly totiž značné nečistoty. Ty bylo nutno vypálit před tím, než se použila v pecích,“ komentuje zaniklou část Ostravy.
Strakáč se pro něj stal srdeční záležitostí, pro niž vidí zajímavé možnosti využití. Upozorňuje i na fakt, že komíny jsou pro Ostravu specifickým symbolem – a na některé se s dědečkem pokoušeli vylézt.
„Kdysi jich v ní bylo daleko více, třeba ten u Urxových závodů, co byl hodně tenký a měřil asi sto metrů. S dědečkem jsme se dokonce pokusili vylézt na komín vítkovické elektrárny. To bylo tenkrát, kdy měla jen dva komíny, které vypadaly jako flašky, jež stály na střeše, a z nich se valil neuvěřitelně černý dým. Ty byly nízké a uprostřed nich stál jeden vysoký, a tam jsme chtěli vylézt, abychom měli krásnou vyhlídku,“ vysvětluje.
Na to, že je Strakáč údajně nebezpečný z hlediska kontaminace nebezpečnými látkami, odpovídá pohotově.
„Nikdo z něj přece nechce dělat jídelnu nebo jesle. Nevěřím tomu, že třeba dnes přístupná část Dolních Vítkovic je bez stopových prvků nebezpečných látek. Je třeba uvažovat jinak než jenom bourat. Myslím si, že ve vhodném kontextu se jedná v případě Strakáče o klenot, který je krásný. Kdyby se znovu natřel, je krásný napořád, tvrdí.“
Načančané Vítkovice
A jak se staví k dnešnímu využití průmyslové části Vítkovic, které už mají svou tovární minulost dávno za sebou a stala se z nich turistická atrakce?
„Vítkovice se změnily, jsou načančané, což je dobře. I když třeba prostor, který vznikl v bývalém plynojemu, nevím, k čemu je, protože v něm chybí akustika. Udělat z plynojemu něco takového, jako je Gong, je sice hezký počin, ale bylo lepší to domyslet, protože plynojem nebyl postaven ve svém původním poslání na to, aby se v něm dělaly koncerty. Připomíná mi tak nové plzeňské divadlo uprostřed dálniční křižovatky. Sanitka nebo hasiči se tak stávají součástí představení,“ srovnává konečný efekt přestavby plynojemu na multifunkční halu.
Jako výtvarník nebo hudebník zatím Ostravu neztvárnil a podle něj na to ještě neuzrál čas.
„Těžní věže mě nebaví. Myslím, že Ostrava má v sobě něco víc, ale ještě jsem ji nedokázal uchopit. Hledám k tomu ještě klíč a určitě k tomu jednou dojde. Jednou jsem se chystal využít k inspiraci dílo místního autora, spisovatele a naturalisty Sokola Tůmy. Jde o velmi zvláštní a velké specifikum, jehož zhodnocení nás teprve čeká. Když si vezmeme všechny ty Váchaly a Ladislavy Klímy, tak Sokol Tůma určitě nemůže zůstat stát stranou,“ míní Vladimír Franz.
V Ostravě pracuje relativně často, především jako tvůrce scénické hudby ke zdejším divadelním inscenacím. Vymyká se jim kus Zdař Bůh!, který na Dole Michal v Ostravě-Michálkovicích inscenoval Miroslav Bambušek a byl inspirován autentickými důlními neštěstími v kraji.
„Třeba současný snímek Dukla 61 od Miroslava Ondříčka mě příliš nenadchl. Jsou tam jen samé čmoudy a nikdo neví, co je co, je málo konkrétní...,“ podotýká.
