„V televizi odvysílali seriál Bigbít, chyběla mi tam jakákoliv zmínka o ostravských kapelách, které si z mládí pamatuju,“ vysvětluje Milich vznik výpravné publikace. Doprovodil ji i hudební festival, který se uskutečnil 17. srpna v klubu Hudební bazar v Ostravě-Přívoze. Pořad navázal na zlatou éru ostravské hippie kultury z přelomu šedesátek a sedmdesátek.
„Ostrava byla už tehdy rockovou líhní, v kulturních zařízeních tady hrávali Vlci, The Star, The Morning Star, The Spies, The Bees and Sleepers Corporation 66, Et Cetera, The Monsters Group, The Spongers, Respect, Vahil, Vega, LSD Group a mnoho dalších,“ přibližuje ikony tehdejšího hudebního podhoubí.
Mladí se tenkrát za doby uvolněného socialismu dostávali k hudbě všelijak. „Kamarád měl magneťák a pustil Rolliny (Rolling Stones), nevěděl jsem, co to je, ale byl jsem nadšený. Na Čaji v Porubě jsem zašel na Věru Špinarovou, tady v místním kulturáku dělal diskotéky jistý DJ Šnapka. A přitom jsem natrefil na Kozího ducha, dvoumetrový kluk v zeleném obleku, manžety na rukávech, vlasy až po pás a brejličky jak Lennon. Já měl sice taky delší vlasy, ale ne zase tolik. Vzal mě ke kamarádovi Milanu Novákovi, který v bílých rukavičkách vytáhl desku, třeba Carlose Santany, dal ji na gramofon a nastala slavnost. Posvátně jsme naslouchali. Měl také první desku od Deep Purple. Úplně mě zblbli, takže jsem začal tyhle věci vyhledávat. Do té doby jsem byl přítel sovětských pionýrů a najednou jsem zblbnul,“ směje se Tomáš Milich.
Klub s názvem Školka, který záhadně přežíval
Byl rok 1968, ještě před osudným 21. srpnem, a babička mu tehdy přivezla další várku inspirace, časopisy z Německa. V Ostravě se objevily první burzy s vinyly a také první rockový klub s kuriózním názvem Školka.
Tomáš MilichVýtvarník Tomáš Milich se narodil v roce 1952 v Ostravě. V Moravských chemických závodech pracoval jako mechanik provozu. Koncem 60. let začal navštěvovat místní Lidovou školu umění, kde se začal věnovat grafice. Inicioval knížku vzpomínek na rockový klub Školka. Letos vydal obrazovou publikaci Léta 60á & 70á Bigbeat Ova s podtitulem Sklerotikon přeživších ostravských bigbíťáků. Do konce září vystavuje koláže i dobové artefakty v klubu Hudební bazar. |
„Přišli za mnou další kamarádi s tím, že mají vlastní klub, jestli bych tam nechtěl chodit. Říkali mu Školka, diskotéky se v něm konaly nonstop celou noc. Občas v ní hrály nějaké kapely, třeba Respect, což byl lokální fenomén. Policie tam měla sice pré, jenže jeden z nájemců měl dobré vztahy s městem, tak Školku dokázal svým způsobem záhadně udržet. Pak ji sice zrušili, ale povedlo se ji obnovit, dokud ji v roce 1974 nezbourali,“ vypráví Milich.
Školka sídlila naproti dnešní budově Divadla Petra Bezruče, byla součástí chátrající havířské kolonie a původně skutečně sloužila jako školka pro děti.
„O Školce dnes už nikdo příliš neví, ale pro nás to byl úžasný rockový klub. Kdo vstoupil, nemohl přehlédnout ručně malovaný nápis Love přes celé plátno nad pódiem, také opona v ní byla malovaná, údajně ze zámku ve Fulneku. Uprostřed sálu stály nízké stoly. Vybavuju si zejména uřezané nohy u židlí, veliké svícny přemístěné z místního hřbitova vedle kulturáku. Budova měla tajemnou atmosféru, žádné schody, sedělo se téměř na zemi,“ popisuje Tomáš Milich vnitřní zařízení klubu.
Hudební začátky a divoká doba s policejními výslechy
Budova Školky byla postavená roku 1929. „S kamarádem jsme tam dělali světelné efekty, barevnou hudbu s využitím mikrospínačů, kdo vešel dovnitř, bylo to, jako kdyby vstoupil do ráje. Desky se pouštěly na gramofonu s velkou přenoskou, která se někdy zbláznila a bodala do desek. Zpočátku byla k dispozici jen mono aparatura. Hrálo se a tančilo, někdy byly poslechové pořady věnované jazzu,“ dodává Milich ke skladbě programu prvního rockového klubu v Ostravě.
Přestože se mládež již tehdy uměla královsky bavit, často jí také do smíchu moc nebylo, zvláště když musela k výslechu.
„Byla to divoká doba, někdy jsem se i bál, že nepřežiju, ale nakonec jsem vždy vyváznul. Výslechy se prováděly v policejní vile na Poděbradově ulici, kde nás mordovali, kamarádovi vyrvali vlasy, jiného fackovali nebo mu tloukli hlavou o sloup. Tehdy vznikla i má přezdívka Gumová noha,“ vzpomíná Tomáš Milich.
„Na náměstí Lidových milicí jsem zakopnul na asfaltové bublině, kterým se nešlo vyhnout. Při pádu jsem utrhnul část uniformy procházejícímu policistovi a ten si mě vzal do parády. V policejní volze mě mlátil obuškem, až si ustřelil zpětné zrcátko. To mě tak rozesmálo, že mě umístili na protialkoholní záchytku. Byl jsem první střízlivý ‚vlasatec‘, koho potkala čest být v tomto ozdravném zařízení. Přezdívka mi už zůstala,“ líčí.
Později, po zlatém věku ostravského bigbítu, už za doby normalizace, se začal věnovat výtvarné tvorbě, zvláště kolážím, které dělá dodnes. K hudbě se ale vrací aspoň prostřednictvím vzpomínkových akcí, knih a koncertů.
