Před miléniem začínala Veronika Šrek Bromová vystavovat v galerii slavného klubu Černý pavouk. Ráda tak vzpomíná na tento nezapomenutelný podnik s kavárnou, hospodou, barem, ale i antikvariátem na křižovatce Stodolní a Poděbradovy ulice.
„Mou první podanou rukou v Ostravě byl kurátor od Pavouka Vláďa Holec, který pracoval jako bakteriolog a mykolog, zároveň v devadesátkách pořádal zajímavé výstavy. Unikátní člověk,“ vzpomíná Veronika Šrek Bromová.
„Já byla asi tři roky v New Yorku a on se rozhodl, že z tohoto období vystaví mé fotky. Vím, že mě tehdy docela uháněl, telefonoval a snažil se, abychom výstavu uskutečnili,“ líčí výtvarnice.
Veronika Šrek BromováČeská umělkyně a vysokoškolská pedagožka se narodila v roce 1966 v Praze. Přestože je považována zejména za fotografku, součástí její práce jsou také prostorové instalace, objekty, kresby a performance. Vystavuje od počátku 90. let a je jednou z nejvyhledávanějších umělkyň své generace. S oblibou tematizuje své tělo. V letech 1997 a 2000 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Do Ostravy se pravidelně vrací. Vystavovala v GVUO, spolupracuje například s vysokoškolským festivalem Malamut. |
Tehdy šlo o fotky s částmi umělčina těla, Holec chtěl, aby New York s ní ladil. „Aby ladilo to město, ta mekka umění... Což byl pro mě tehdy šok, jej takto do sebe absorbovat. A to jsem už nebyla nejmladší, něco přes třicet,“ směje se fotografka.
Ne pragocentrista
„Pamatuji si tehdejší atmosféru hospody, jak jsem tam seděla na baru. V ten okamžik jsem si předsevzala, že nechci být ten pragocentrista, ale že chci i vyslyšet nabídky odjinud. Uvědomovala jsem si, jak je ta výstava vlastně velmi malá část umění, že ji uvidí omezený počet lidí, takže je dobré, když člověk vyjíždí i do jiných končin, navazuje kontakty s lidmi, osobně se s nimi o tom baví, protože i tito lidé vám vždy dodají nějakou přínosnou zpětnou vazbu,“ zamýšlí se.
Pak se vztahy Veroniky Bromové s Ostravou začaly rozšiřovat. „Jednu z dalších výstav mně dělal Paroh, což je přezdívka Jiřího Surůvky. Umístil ji do galerie Jáma, kde jsem vystavila své další věci z New Yorku. Myslím, že tam byl mezi nimi i netypický objekt ledního medvěda,“ říká Bromová.
Následovala další ostravská výstava s kurátorem a galeristou Milanem Weberem. „Na Sokolské mi Weber vystavil sérii fotografií různých míst a měst,“ poznamenala.
Také tato expozice souvisela s New Yorkem. „Ano, protože tam jsem začala používat model svých diptychů, konfrontace města jako takového a k tomu různá místa, která mně přišla zajímavá. Svým způsobem mně splývala v jeden celek, vytvářela neopakovatelný obraz tehdejšího světa,“ vypráví fotografka.
Výtvarnice Veronika Šrek Bromová v roce 2004
Mezi nimi byla zastoupena i Ostrava. „Vlastně to pro mě byla taková atypická výstava, protože jsem v těch devadesátkách vnímala svět hodně skrze své tělo. A Ostrava byla v něčem fascinující už tehdy, svou rozlohou, nebo spíše rozlehlostí. V něčem mně připomínala i ten New York. Tím, že některá místa jsou zaměnitelná,“ překvapuje výtvarnice svým srovnáním.
To byla i podstata této výstavy. „Když jsem na ni umístila různé názvy míst a měst, říkala jsem si, že lidé budou přemýšlet, odkud to je. To, že něco je New York a něco Ostrava, no a v některý moment jsou tato místa zaměnitelná,“ vysvětluje Bromová.
Ostrava jí byla blízká, na přelomu tisíciletí by se do ní prý klidně i nastěhovala. „Kdybych měla vhodné lanko nebo rovnou síť, klidně bych se tehdy po New Yorku přestěhovala do Ostravy, proč ne? Bavilo by mě tady mít na chvíli nějaké stipendium. Na tři měsíce vybočit ze svého běžného života a zkoumat zdejší prostředí,“ přiznává Veronika Šrek Bromová.
Hned upozorňuje, že Ostrava ji pořád volá. „Třeba v roce 2019 jsem v ní měla performance v rámci festivalu Malamut. Společně se studentkami Jiřího Surůvky.“
Ostrava se tak stala jednou z jejích pravidelných zastávek. „Říkám si, že to je luxus být umělkyně a mít možnost se svobodně projevovat. Někdy se to může jevit jako kravina, ale i v tom jsou ta poselství. Třeba naše společná ostravská performance Přilož polínko se týkala fenoménu ohně a hoření všude možně. K tomu šlo o zachycení rozpadu starých systémů, hledání kořenů,“ vysvětluje o jedné ze svých účastí na místním svátku performance Malamut.
Danny Vlček místo The Cure
Neminuly ji však ani jiné akce typické pro Ostravu, třeba známý hudební megafestival ve Vítkovicích.
„Manžel se jeden rok uvolnil, že pojedeme na Colours of Ostrava. Jen tak, jako diváci, na jeden den. Hodně jsem se bála, jestli mám jít na The Cure, chtěli jsme raději na Florence, která je novější, ale nakonec jsme skončili úplně jinde, na druhé straně, kde hrál můj student Danny Vlček se svojí ženou,“ líčí Bromová.
Na Vítkovice přitom vzpomíná ještě z období kouřících továrenských komínů. A nejenom na ně. „V 90. letech jsem ty továrny měla možnost vidět jenom zdálky. Neměla jsem nikoho, kdo by mě do nich přímo vzal. Pobývala jsem tady se svým tehdejším přítelem, malířem Martinem Mainerem a jeho dětmi, pochází z Havířova a občas jsme sem na víkendy jezdili,“ vypráví Veronika Bromová.
A hned pokračuje: „Sídliště, kde bydlela jeho maminka, bylo nedaleko takového krásného údolí, kde teče místní řeka Lučina. Tam u ní to mám moc ráda, je to příjemné místo pro život. Je to velmi zvláštní, jak tady v těchto místech je velmi osídlené území a zároveň se v něm nachází množství nádherné přírody. Nemohu opomenout ani Beskydy a sochu boha Radegasta, super.“
Se zdejším regionem je spojena i některá její fotografická tvorba. „Něco jsem tady vytvořila. Fotila jsem i přímo v řece Lučině. Vlezla jsem tam a zachytila tak nádhernou lagunu. Použila jsem ji do cyklu Hathořina kabelka. Jeli jsme totiž do Egypta a tam si mě našla kněžka s kabelkou a houbičkami, což mi přišlo velmi fantastické. Od egyptské bohyně pozemských rozkoší až k Lučině nedaleko sídliště v Havířově. Ještě ji mám doma,“ doplňuje Veronika Šrek Bromová.
