V jeho rukou se rodí kulisy pro představení v Divadle loutek, často i ilustruje knihy, k nejznámějším počinům patří ilustrace k Ztracenému ráji od Johna Miltona, na kterém spolupracoval se spisovatelem Janem Balabánem. A nedávno například ilustroval knihu pohádek Tuláček a Klára z nakladatelství Protimluv. Sám sebe nazývá jeskynním malířem, který jako by nechtěl z temnoty na povrch a velmi vnímá paradoxy doby.
„Například v zimě po sametové revoluci na Černé louce hrálo letní kino. Ano, v zimě, úplně jsme si tam libovali. Vzpomínám si, že dávali Hoří, má panenko, prostě úžasná doba. Na sedačky se vešlo několik stovek lidí,“ popisuje někdejší prožitek.
Ostrava výtvarníka stále přitahuje. „Líbí se mi, protože má ještě stále postavení oblastního města, je poklidná, žádná metropole. Snaží se ji sice předělat, ale naštěstí to jde docela pomalu. Brno je na tom podle mě hůře,“ porovnává.
Bizarnosti provázely i vánoční trhy
Pracuje v ostravském Divadle loutek jako řezbář kulis a postaviček, které vystupují na tamní scéně, například zrovna jeho dláto vytváří loupežníky pro adaptaci známé pohádky Ronja, dcera loupežníka.
Zdeněk Janošec
|
A hned zavzpomíná, jak nedaleko od divadla, na Masarykově náměstí, ho potkaly neuvěřitelné příhody třeba při přípravě vánočních trhů.
„Když jsme stavěli boudy, tak najednou přišla nahá cikánka v kozačkách, na druhý den se tam vysvlékal do půl pasu borec, co tvrdil, že udělá tisíc kliků. Asi byl opilý,“ směje se.
Bizarní a morbidní věci Janošce provázely životem už dříve, a to v době, kdy studoval výtvarnou propagaci a učil se na valcíře. „Původně jsem chtěl jít za taviče k vysokým pecím, ale bylo nás málo, tak neotevřeli obor,“ vysvětluje.
Na vítkovickém závodě číslo 2 dělal lodní plechy. „Načež jsem přešel na natěrače a po večerech studoval propagační výtvarnictví.“
Ve vzpomínkách zabloudil i k tanečním v Domu kultury, jak se po jejich skončení vydávali na průzkum ostravského hřbitova s kubistickým krematoriem (dnes park Milady Horákové, krematorium bylo v roce 1979 zbořeno – pozn. red.).
„V polovině sedmdesátých let už byl opuštěný, vcházelo se zadním vstupem kolem patologie. Chodili jsme tam se svíčkami kolem kremační pece a zkoušeli jsme hýbat pákami, které tam zbyly. Měl jsem docela strach. V kremační síni bylo kukátko, kterým se dalo nahlédnout dovnitř, přesně jako ve filmu Spalovač mrtvol. Fantazie nám pracovala, když jsme se dívali na koleje, po kterých zřízenci posouvali vozíky. A hlavně jsme byli ohromeni tou úžasnou budovou. Famózní stavba,“ povzdechne si výtvarník.
Areál Karoliny působil velmi majestátně
Za socialismu jezdil na trampy, například do Oderských vrchů nebo do Jeseníků.
„Ostrava byla městem Rychlých šípů, zpětně jsem se dozvěděl, že tady vycházel i časopis Tramp. Na cestách panoval polovojenský režim, žádné holky, samí kluci. Nafasovali jsme vojenské oblečení, spacák a tornu. Před večerkou se nahlas četly horory. Například na turistické chatě na Rabštejně kniha Holubi z pekla, to až vstávaly vlasy hrůzou,“ zavzpomíná na staré časy.
Až mystickou atmosféru vnášela do centra Ostravy majestátní budova koksovny Karoliny.
„Působila monumentálně. Frýdlantské mosty ještě nestály, kolem vedl starý most, který byl možná o něco blíž. Kolem těžilo několik šachet. Celý komplex působil neuvěřitelně. Pamatuji si i na vozíky s uhlím. Pohybovaly se vysoko nad našimi hlavami a jezdily do Karoliny přes Černou louku za divadlem,“ popisuje.
Přidává, že právě tam tehdy stálo bývalé ústřední autobusové nádraží. „Jinak jsem ale vyrůstal v Porubě u vozovny. Do centra jsme jezdili jen výjimečně. Ostrava tehdy měla úplně jinou atmosféru než dnes. Mraky stlačené páry v ní chrlily železniční lokomotivy s ohlušujícím pískotem. Ty ještě tenkrát vozily vlaky, bylo jich hodně ještě i v polovině sedmdesátých let. Vždy, když přišla zatáčka, tak jsme se z vozu dívali na lokomotivu, jak se z ní kouří a lítají jiskry,“ barvitě popisuje Zdeněk Janošec zaniklou dobu.
