Historie animovaného filmu v Ostravě sahá až do roku 1967. V té době bylo Vladimíru Mrázovi teprve šest let a ještě netušil, jaké profesi se jednou bude věnovat. Právě tehdy bylo ovšem založeno později velmi slavné studio Prométheus, které se animaci věnovalo.
„Jsem dítě doby, kdy se zapalovaly ostravské pece. Otec tady dostal zaměstnání, přijel ze Šumavy. Přišel pozměnit image naší rodiny, protože děda byl lidovec a komunisti jej perzekvovali. Do půl roku, co jsem se narodil, tak děda umřel. Přitom byl špičkový policista, ale soudruzi mu nedali příležitost pracovat,“ vypráví Mráz, který vyrůstal mezi paneláky a dýchal ovzduší, jež patřilo k nejhorším v celém tehdejším Československu.
Vladimír Mráz
|
„Jsem panelákové děcko z Ostravy-Zábřehu, posléze z Hrabůvky. Všichni vždycky říkají, že Ostrava strašně smrděla, ale mně voněla. Všechny ty její vůně mi dnes chybí. Vzpomínám si, jak jsem s tátou šel do továrny a říkal jsem, taťko, tady to ale smrdí. Dělník, co šel s ním, mi řekl: ‚Ale prachy odsud ti nesmrdí, že?‘ Pamatuji si taky na naše dobrodružné cesty z Hrabůvky na hlavní nádraží, bylo to jak z knihy od Julese Vernea,“ líčí režisér své dojmy z Ostravy 60. let.
Komunista Sequens zasáhl
Až o něco později podlehl desáté múze, a to i díky zájmovým kroužkům. Na profesionální tvorbu to sice ještě nebylo, ovšem i amatér tehdy dostal v Ostravě šanci.
„Natáčel jsem amatérské filmy, podobně jako Tomáš Vorel či Ondřej Soukup. V Domě kultury VŽKG existoval amatérský klub, který nás podporoval dodáváním suroviny a vyvoláváním materiálu. Prvotní byl 16mm formát, až posléze 8mm. Byl jsem zaměřen na ekologii a jakožto těžký ochránce přírody jsem natočil i jeden film, ve kterém hraje hlavní roli divadelní kritik a spisovatel Láďa Vrchovský. U nás v Hrabůvce představoval pračlověka, který se probral do dnešní doby a bojoval s jejími vymoženostmi, třeba s konzervami. S amatérskými filmy točenými v Ostravě jsem se účastnil různých akcí, a dokonce jsem vyhrával celostátní soutěže,“ vzpomíná Mráz a dodává, že odtud už byl krůček k profesionalizaci.
„Přihlásil jsem se na FAMU, obor dokument. Byl tam se mnou například Jan Svěrák a mnoho dalších, kteří nemohli studovat hranou režii. Učili mě Olga Sommerová a Jan Špáta, který si mě přímo vybral, abych pracoval na určitých dokumentech. Paradoxní ovšem je, že mě na hranou režii přitom vzali, skončil jsem na přijímacích zkouškách jako první. Když však zjistili, že pocházím z ideologicky nevhodné rodiny, tak mě odsunuli na další rok. Jiří Sequens, těžký komunista, ten mě přijmout nechtěl. Pak mě tedy vyrozuměli, že jsem antikomunista, a přesunuli mě do Krátkého filmu na převýchovu, kde bylo obecně známé útočiště méně přizpůsobivých umělců,“ popisuje uznávaný tvůrce animovaných snímků.
Velká hala či malý klub? Nohavica zvládá vše
Z Ostravy se mu už dnes nechce, dříve to pak nebylo pro antiideologický původ rodiny možné. „Má oblíbená místa jsou všude, kde jsem vyrůstal. Stále je navštěvuji, i třeba pod průhlednou záminkou, že jsem v Zábřehu u Kotvy za barákem jako dítě zatlačil do země kaštan, aby vyrostl. Jezdím se tam dívat, jestli náhodou neroste. Pak Základní škola A. Kučery v Hrabůvce, kde jsem se byl také podívat. S kapelou Foton jsme hrávali v hospodě Metropol naproti Bazalů. V pátek a sobotu se v ní mohlo tančit na parketu. My hráli a uvnitř seděli tři naštvaní havíři. Náš basista měl dlouhé vlasy, tak jej vyzvali k tanci. Co jim řekl, to se nedá publikovat, jak to bylo drsné. Pak se ale tančení ujalo a hospoda byla narvaná,“ popisuje Mráz některé ze svých ostravských zážitků, mezi něž patří i setkání s písničkářem Jaromírem Nohavicou.
Vladimír Mráz v roce 2002.
„Občas jsme mu ve studiu pomáhali s korekcí videoklipů. Nechápu, jak to dělá. Je totiž jedno, jestli hraje někde v klubu či na velkém pódiu, ale pokaždé dokáže publikum strhnout. Ať je to 25 tisíc lidí nebo jen chodí s heligonkou kolem stolů v hospodě, všichni se cítí dobře. Vždy se říkalo, že někdo je na velký sál a někdo na malý. Nohavica je ale na všechno. Myslím si, že jakékoliv ocenění je příjemné, hlavně když si někdo všimne vaší práce. Lidé ho mají rádi. A nejen proto, že to dělá dobře, dělá to hlavně smysluplně. Už proto bylo na čase, aby si ho všimli i jinde. Navíc je spjatý s regionem – je to člověk, který odtud vzešel a reprezentuje ducha zdejší kultury,“ shrnuje ostravský filmař své čerstvé pocity.
Kouzlo Ostravy podle Vladimíra Mráze představuje také specifický ruch zdejších ulic. „Honza Balabán to charakterizoval jako zvonění a řinčení tramvají a já si myslím, že je to přesné. I když měly tramvaje svou rovnou trasu, tak vždy vydávaly své charakteristické zvuky. Ostrava, to jsou pro mě tramvaje. Když jsem ji opouštěl při odchodu na vojnu, tak jsem popisoval, jak odjíždím z města. Komunisté mi tu povídku neotiskli, protože to na ně bylo moc depresivní. Podle nich jsem měl vylíčit, jak na vojnu odjíždím radostně,“ dodává na závěr s hořkým úsměvem.
