„V Ostravě jsem byl poprvé ve svém životě v roce 1978. Přijel jsem do ní jako asistent západoněmecké koprodukce na Barrandově. Film se jmenoval Die erste Polka a odehrával se na začátku 2. světové války. Nikdy jsem jej neviděl, ale věděl jsem, že se odehrává na pozadí válečných událostí,“ zavzpomínal Václav Marhoul.
Václav MarhoulFilmový režisér, scenárista, herec a producent se narodil v roce 1960 v Praze. V roce 1984 absolvoval FAMU. Pět let předtím asistoval při natáčení snímku První polka (Die erste Polka, 1979), a dostal se tak i do Ostravy. Posléze se v ní účastnil natáčení kultovního snímku Tomáše Vorla Kouř (1990). Václav Marhoul je členem Divadla Sklep a divadelního uskupení Pražská pětka. Jako manažer působil v 90. letech coby ředitel Filmového studia Barrandov. Natočil například filmy Mazaný Filip (2003), válečné drama Tobruk (2007) a nejnověji podobenství ze 2. světové války Nabarvené ptáče (2019), který mu otevřel cestu do Hollywoodu. Letos byl hostem festivalu Kino na hranici. |
Zahraniční koprodukce z konce 70. let mohla podvědomě režiséra Nabarveného ptáčete ovlivnit. Film v režii Klause Emmericha vznikl podle románu Horsta Bieneka, spisovatele, jenž se narodil ve Východním Německu, ale roku 1956 emigroval na Západ.
Jeho příběh se odehrává v Hlivicích, polsky Gliwicích, na přelomu 31. srpna a 1. září 1939. Během příprav na svatební oslavu se stanou její účastníci svědky přepadení vysílače v Hlivicích, který vyvolal druhou světovou válku.
Jako v Ocelovém městě
V příběhu nechybí žárlivost nebo vražda, ale také úmrtí otce rodiny a útěk dospívajícího dítěte do Berlína. Na Marhoula ale mnohem více než filmová válka zapůsobila skutečná Ostrava.
„V té době jsem si uvědomil, jak je Ostrava neuvěřitelně špinavé město. Ale opravdu strašlivě, plná kouře, takže jsem si v ní připadal jako v nějakém apokalyptickém ocelovém městě od Julese Verna. Takto na mě Ostrava zapůsobila na první dojem. Na dlouho jsem se do ní nevrátil, až za dlouhou dobu mě do ní přivedl film Tomáše Vorla Kouř. To bylo na přelomu roků 1989 a 1990,“ říká Václav Marhoul.
Komediální muzikál se pak stal kultovní záležitostí a uvedl na scénu řadu klasických hlášek. Ostrava mu posloužila jako vhodná exteriérová kulisa a nechybí v něm ani záběry na různobarevné čmoudy, které vycházely z továren.
Gottwald se změnil, průvodce nikoliv
„Přijeli jsme na obhlídky do huti NHKG. Před fabrikou stála obrovská socha Klementa Gottwalda. Vešli jsme dovnitř do průmyslového areálu a já jsem nikdy neviděl tak obrovské město ve městě. Byly tam například linkové autobusy, ty měly v areálu zastávky. Přidělili nám průvodce, který se nám věnoval a tehdy nám říkal: ‚Tady, soudruzi, vpravo vidíte… to je vysoká pec, kterou zapaloval v roce 1952 soudruh Antonín Zápotocký.‘ Z toho, jak to tam vypadá, jsem byl úplně v šoku a říkal jsem si: To je neuvěřitelný. Přišel listopad, přijeli jsme znovu na obhlídky. Klement Gottwald měl v ruce sekeru, kterou mu tam někdo dal a namaloval mu krev okolo huby. A byl od krve celý pocákaný, což mi udělalo velikou radost. Všechno kolem se všude měnilo a ten samý průvodce nás vzal a říkal ty samé věci. On snad vůbec nezaznamenal, že nastala nějaká revoluce,“ popisuje režisér tehdejší absurdní dobu.
Václav Marhoul, který Nabarvené ptáče, své velice expresivní protiválečné dílo podle románové předlohy Jerzyho Kosinského, uváděl v těšínském kině Central, po uvedení snímku nešetřil ani výjevy z totalitní Ostravy.
„Bydleli jsme v hotelu Imperial, ale celou dobu jsme strávili v železárnách. Obklopila nás neuvěřitelná deprese. Spousta lidí se chovala tak, jako kdyby jim vůbec nezáleželo na životě. Například tam byly dopravní značky, že náklaďáky tam mohou jezdit jen rychlostí 30 kilometrů za hodinu, ale jezdily klidně třeba i 70 kilometrů. Bylo jim jedno, jestli někoho porazí, nebo ne,“ uvádí Marhoul.
Město se neuvěřitelně proměnilo
„To všechno bolševik v lidech zanechal, tu neúctu k životu, ke zdraví. Nějaká ochrana zdraví tady nehrála roli, ve vzduchu se vznášel dehet, lidé neměli žádné masky, nic takového neexistovalo. Natáčeli jsme v provozu, kde létaly vzduchem neviditelné kapénky dehtu a každý večer jsme byli úplně černí. Museli jsme ten dehet smývat pomocí benzinu, takže to pro nás bylo pět děsivých týdnů,“ vzpomínal.
Pak nastala změna, město se neuvěřitelně proměnilo. „Přijel jsem do Ostravy na premiéru svého válečného filmu Tobruk. Na Masarykově náměstí jsme vystavovali dobovou vojenskou techniku. Kolem se vyjímaly všechny ty restaurace a nové kavárny. Bylo vidět, jak město neuvěřitelně ožilo,“ vypráví Marhoul.
„Nechci hovořit o Stodolní, což je kategorie sama o sobě. Jednou jsem ji ale zažil v její rané fázi, kdy to skutečně byla ta Stodolní. Teď by mě tam asi nedostali, je to už jenom komerce. Tehdy to byl jiný svět, jak na ni začínaly žít nezávislé kluby a hospody, to se mně vrylo do paměti a bylo to fantastické. Třikrát jsme pak byli s dětmi na Dole Hlubina, prolézali jsme všechny památky, fárali jsme. Taky jsme třikrát navštívili v Mošnově Dny NATO. Takže pro mě osobně Ostrava prošla neuvěřitelnou, obrovskou změnou k dobrému. Nové zážitky překryly ty staré. Navíc je to skvělé, že si v Praze sednete do pendolina a za tři hodiny jste tady, to je prostě úžasné,“ zakončil vyprávění.
