„Byl jsem tady několikrát, ale nemůžu říct, že bych Ostravu znal důkladně. Miluju industriální památky, takže Dolní Vítkovice. Tam mě fascinuje verneovské ocelové město. Jet skipovým výtahem nahoru na vysokou pec, to byl pro mě silný zážitek. Ostrava má velkou energii. Měl jsem tady několik besed a vždycky to bylo moc příjemné,“ začíná popisovat své spojitosti s městem.
Ostravu v první verzi svého vyprávění podrobněji poznal až v novém tisíciletí. „Poprvé jsem tady byl kolem roku 2014, zrovna mi vyšel můj nejznámější román Mlýn na mumie. Překvapilo mě, kolik přišlo lidí, více než v Brně. Bylo tam hodně členů z místního okrašlovacího spolku, kteří mě pak vzali na procházku,“ líčí spisovatel.
Dodává, že to už byla Ostrava o hodně jiná, než když ji navštívil zamlada a údajně poznal její pověstný nedýchatelný vzduch.
„Tenkrát měla Ostrava ještě jinou energii, město plné horníků. Teď se mi ta Ostrava ale líbí víc,“ překvapí milovník průmyslu Petr Stančík.
Petr Stančík
|
Jenže vše vysvětlí další povídání z historie spisovatelovy rodiny.
„Abych to upřesnil, tak po otcovské linii pocházím ze starobylého polského rodu Stanczyku. Náš slavný předek byl dvorním šaškem tří polských králů a v Polsku je to stále dosti známá postava. Z této šlechtické rodiny se jeden člen někdy na začátku 17. století zapletl do jednoho z mnoha polských povstání a musel uprchnout,“ začíná vyprávění.
Janáčkova sestřenice
Onen předek uprchl z Polska do vesnice Bílany, což byla tenkrát samostatná obec, dnes součást Kroměříže, a dodneška tam Stančíkovi příbuzní žijí.
Až člen jedné z dalších generací se vydal na cesty, a když v Bohumíně otevřeli drátovnu, zamířil zrovna tam.
„Pracoval tam i praděda Leopold a dědeček Bohumír, ty si už pamatuji. Má prabába Žofie se zase narodila v Brušperku, mimochodem to byla sestřenice Leoše Janáčka. Kdybych měl ještě své vlasy, tak by to byly takové ty janáčkovské,“ usmívá se při dalším popisu rodové kroniky.
Celá rodina žila v Bohumíně až do roku 1938. Když Poláci zabrali Těšínsko a řekli pradědovi, že když podepíše, že je Polák a pošle děti do polských škol, tak může zůstat.
Vražda spícího manžela hřebíkem do hlavy dříve ženám často prošla, líčí spisovatel |
„Jenže v pradědovi chytly saze, protože on Polák sice byl a polsky samozřejmě uměl, ale nesnášel stejně jako já, když nás někdo do něčeho nutí. Takže je nějak nevybíravě poslal do ř..i a musel jít,“ přibližuje pohnuté události v předvečer 2. světové války.
Jenže jak se ukázalo, při tehdy obvyklém notném popíjení alkoholu v místních nálevnách se seznámil s jiným pijákem, ze kterého se však „vyklubal“ technický ředitel drátoven.
Slezsko zanechalo stopy na chodbě i v kuchyni
A když se přiblížil den odsunu, domluvili se, velkou část drátovny prý rozebrali na kousky, nechali naložit do vlaku a odvezli do Vamberka, nyní v Královéhradeckém kraji.
„A tam drátovna stojí a je funkční dodnes! Navíc mu tento nadřízený a kamarád v jednom vyhověl a nechal místo ve vagonu pro celou naši rodinu: sedm synů a jednu dceru. Pak také pro postel a dvě peřiny, to bylo všechno, co měli. Dostali se do Vamberka. Tím pádem jsme se ze Severní Moravy a Slezska dostali do východních Čech,“ pokračuje literát popis dramatického stěhování do vnitrozemí.
Stančíkův otec se už narodil ve Vamberku a samotný spisovatel v Rychnově nad Kněžnou. „Když jsme do Vamberku za dědou jezdili, tak na chodbě měli zarámovaný barvotisk s nápisem: Slezská půdo máti svatá. Komplexní obraz, nahoře se vznášeli andělé, dole kutající permoníci, těžní věže i oráč. Prostě krásný nezapomenutelný kýč,“ popisuje Petr Stančík.
Jsme skutečně svobodní? Máte-li správné názory, daří se vám dnes líp, líčí spisovatel |
Slezský původ se výrazně propisoval i do rodinné gastronomie. „Například proslulá kašovitá fazolová polévka nebo brambory s kyselým mlékem, které se smíchají s mlékem či s kyškou přímo v ústech, takže z toho vznikne správná hmota těsně před spolknutím. Tyto gastronomické speciality jsme my, Stančíkové, přivezli do Čech,“ zdůrazňuje.
Hned dodává, že toto chuťové zalíbení v původní rodinné domovině se mu zatím nepodařilo předat svým dětem, byť ještě má čas.
Klidně by mohl přihodit k dobru i nějakou další příhodu z Ostravy, protože v ní prožil i jiné nezapomenutelné příhody.
„Jsou však poměrně obtížně sdělitelné. Například jak nás se slavným režisérem Jiřím Pokorným probudili ve skladu kulis v Divadle Jiřího Myrona, kam jsme zavítali už během předchozího večera,“ usmívá se při vzpomínce na tehdejší prožitky.
Nakonec dokonce přiznává, že do Ostravy měl i výjezd jako student z DAMU v roce 1990 nebo 1991. „Ale to už je jiná kapitola,“ nechává téma na případné další vyprávění.
