Ve svých pěti letech se Grossmann s rodiči přistěhoval do Ostravy-Zábřehu na sídliště Stalingrad. „Tatínek dostal práci u drah, tam měli tehdy polovojenský režim. Také se vědělo, že v každém činžáku, v každém vchodě bydlí minimálně jeden donašeč,“ vysvětluje skladatel.
„Tatínek měl obrovské politické problémy. Byl sice proslulý svou poctivostí v plnění služebních povinností, ale odmítl vstoupit do KSČ. To se odrazilo i v mém životě. Nedostal jsem se na humanistickou větev dvanáctiletky – bavily mě jazyky, ruština, francouzština, toužil jsem se stát překladatelem. Kvůli otci mi soudruzi dovolili studium jen na matematicko-fyzikální větvi. Tyto předměty mi nikdy nešly a propadl jsem,“ vzpomíná.
„Vozíky by se nad turistickou Ostravu měly vrátit“
Naštěstí jej přijali na konzervatoř. V době Grossmannových studií byla Ostrava nechvalně proslulá svým zápachem. „Vzpomínám si, jak vždy v pátek odpoledne začal z hrušovské chemičky proudit Sokolskou třídou, jak nějakým dobře táhnoucím komínem, strašný zápach. Nebyla možnost si nikde stěžovat, protože od pátku odpoledne nebyl nikdo k sehnání a v pondělí už měli všichni jiné starosti. Když jste přijížděli vlakem do Ostravy, první, co bylo, že se každý chytl za nos. Domy byly smutné, šedivé, nebyly peníze, ale ani zájem udělat zdejší prostředí pro život lepší. Teprve po revoluci se najednou začaly věci měnit a dnes je Ostrava úplně jiné město,“ porovnává skladatel minulost se současností.
Jan Grossmann Skladatel, pedagog a hudební publicista se narodil 4. ledna 1949 v Prostřední Suché. Vystudoval hru na harfu a skladbu na ostravské konzervatoři, poté skladbu na AMU v Praze a JAMU v Brně. Do roku 1989 působil na ostravských lidových školách umění, poté se uplatnil na katedře hudební výchovy a na umělecko-pedagogické katedře Pedagogické fakulty dnešní Ostravské univerzity, na Institutu pro umělecká studia OU a spoluzaložil Fakultu umění OU, kde byl prvním vedoucím katedry teorie a dějin umění. Dvanáct let vyučoval rovněž na Žilinské univerzitě, v roce 2004 tam založil katedru hudby. Nyní je v důchodu. K jeho nejznámějším dílům patří například kantáta Lava me pro soprán a smyčcové kvarteto, Missa mussitata I a II či dvě Žalmové kantáty. Řada jeho skladeb byla oceněna na domácích kompozičních soutěžích, jeho tvorba pravidelně zaznívá na hudebních přehlídkách a festivalech. Od počátku je členem umělecké rady mezinárodního hudebního festivalu Stonavská Barborka. |
Dodnes nezapomene na některé charakteristické výjevy z minulosti. „Dolní část Vítkovic si pamatuji jako místo, kde jsem z tramvaje viděl ohnivé jazyky a jak v přízračném filmu se pohybující postavy tavičů. Jako dítě jsem byl fascinován lanovkou nad Slezskou Ostravou s vozíky s uhlím nebo hlušinou. Jsem rád, že pan primátor usiluje o jejich obnovu a využití pro turistické účely a zatraktivnění bývalého ocelového srdce republiky, jak se mu říkalo,“ usmívá se skladatel.
Vzpomíná na starou budovu konzervatoře, kde byl původně klášter, ale zažil i pověstný Dům potravin. „Tam jsme jako studenti konzervatoře chodívali do prvního patra na smažený sýr. O pár ulic dál bylo knihkupectví s populárním prodavačem. Říká vám něco jméno Neliba? Mezi hudebníky a námi, studenty konzervatoře, to byl populární knihkupec na rohu Nádražní, blízko dnešní Fiducie. Těžce napadal na jednu nohu, ale vždy nás ochotně obsloužil. Kolik ten objednával not, partitur, knih o hudbě, odborné hudební literatury! Jen co jsem vešel, už mi ukázal, ať jdu do skladu a tam že si mohu prohlížet, co budu chtít,“ líčí Grossmann.
V paměti si uchoval i tehdy ještě dřevěné hlavní nádraží. „Všichni si z něho dělali legraci, že sice Ostrava je ocelové srdce republiky, a přitom má dřevěné hlavní nádraží. Těch absurdit bylo v Ostravě více. Ale pořád to bylo moje město,“ usmívá se Jan.
Podezřelý vegetarián
S životem v totalitě se každopádně neslučovalo Grossmannovo vegetariánství, ani jeho duchovní zakotvení. „Čtvrtou generací jsem vegetarián a odpovídá to i mému životnímu přesvědčení. Já jsem byl například ‚odejit‘ ze zaměstnání v Janáčkově filharmonii Ostrava z politických důvodů, a když jsem se hlásil do trvalého zaměstnání na Pedagogické fakultě Ostrava, ředitel mi v posudku napsal, že jsem politicky nespolehlivý a mám anarchistické a subjektivistické sklony,“ líčí skladatel dobové kádrování.
Opakuje, že opět bylo příčinou to, že otec odmítl vstoupit do KSČ a byl věřící. „A také kvůli vegetariánství. Po pravdě jsem vůbec nechápal, co je antisocialistického na tom, že nejím maso. Jeden skladatel, komunistický kádr, mi to ale vysvětlil: Divíš se? Kdo nejí maso, není schopen třídního boje. A tak jsem pochopil, proč mě vyhodili nebo nepřijali do více zaměstnání: chyběl mi ten správný revoluční duch.“
