Pro ostravský Pant Petruška Šustrová přeložila několik publikací, které pojednávají o totalitních režimech. Přestože podle ní nejde jednoznačně o uměleckou tvorbu, i tato má své zákonitosti.
„Záleží na tom, co překládáte. Třeba na Máchu bych si netroufla, ani na překlad někoho podobného do češtiny nebo jiného jazyka. Jednou jsem překládala do češtiny polský film o povstání na pobřeží, jehož součástí byla také Kaczmarského básnička. Snažila jsem se, jak nejvíc jsem mohla. Byla tak dokonale skloubená s filmem, že to šlo nakonec samo. Překládám také knihy o historii a musím říct, že občas je to otrava, jak se v nich pořád opakuje to samé. Prohlášení byla často psána v šíleném jazyce, s čímž ale už nemůžete nic dělat. V tom případě je to spíše o umění pokory,“ vyprávěla překladatelka při své nedávné návštěvě Centra Pant v ostravské ulici Čs. legií.
Právě díky Pantu i přednáškám lidí, jako je Petruška Šustrová, se moderní historie stává tématem Ostravy 21. století. Nedávno například přednášela o filmu a propagandě.
„U velkých historiků se knihy čtou jako román. Moc přímé řeči či poetiky v nich nenajdete. Jsem toho názoru, že člověk má překládat do toho jazyka, se kterým žije. Když jsem byla v Náhorním Karabachu, v Jerevanu mají soudního znalce, který překládá do dvanácti jazyků, podle toho to taky vypadá,“ popisuje s úsměvem.
Jezdila do Ostravy na soudní proces tzv. rumové aféry
„S Ostravou jsem se seznámila dvakrát. A to si myslím, že je dobře, protože člověk získá odstup. Jezdila jsem sem na začátku 90. let, kdy probíhal soudní proces okolo takzvané rumové aféry. Psala jsem o tom a byla jsem i důvěrnicí jednoho z obžalovaných. Pamatuju si na soudce, který si obviněné ještě před začátkem jednání sezval a vysvětloval, co mají říkat. V životě jsem u soudu nic takového nezažila. Abychom byli přesní, tak rumová aféra taky nebyla nikdy dořešena. Tuto příhodu ale říkám kvůli Ostravě, protože můj známý tady měl byt a každý den jsme jezdili městem. Bylo to ocelové srdce republiky, přesně jak jsem si ho představovala. Děkuji, ale nemám zájem a nashledanou,“ vzpomíná známá disidentka a dodává, že na Ostravu časem málem zapomněla. Znovu se do ní vrátila až o deset let později, kdy už to podle ní bylo úplně jiné město.
„Někdy v té době jsem se seznámila s lidmi okolo Pantu. Tady se ukazuje, jak dané místo, nebo v tomto případě město, vidíte očima přes události, které vás v něm potkají. Soud byl strašný a Ostrava té doby patřičně hnusná. Ale když mě pozvali ‚Panti‘, najednou byla Ostrava plná parků a krásná. Ono se to tady sice jmenuje Důl Jindřich, ale vůbec to nevypadá jako důl,“ vysvětluje žena, kterou všudypřítomné pozůstatky průmyslu spíše odpuzují.
„Když jsem poprvé vkročila na Colours of Ostrava, tak jsem tam šla opravdu tak, jako bych měla na každé noze přivázanou kouli. Říkala jsem si, že zítra mě sem už nikdo nedostane. Nějak se to ale vstřebalo a začalo mi to připadat krásné. Nemám ráda průmyslovou zástavbu, ale pod vlivem diskuse s lidmi jsem se nad to všechno povznesla.“
Ostrava se podle Šustrové skutečně hodně změnila. Můžou za to podle ní zejména lidé, kteří jsou někdy i zdrojem nechtěné komiky.
„Je to také tím, že se na město díváte prizmatem zdejších lidí. Několikrát jsem byla na besedách ve Fiducii, kam pravidelně chodí jeden pán, který se sice na nic nechce ptát, ale má své názory. Ať je mu přáno, zřejmě je nemá kde jinde uplatnit. Během diskusí však nevíte, co mu máte říct, a je to často vleklé a absurdní.“
V současnosti nemá na ostravské umění příliš času
Petruška Šustrová samozřejmě uznává, že k podobným situacím dochází na besedách i v jiných městech, přesto však zdejší atmosféru považuje v mnohém za jedinečnou.
Petruška Šustrová* Disidentka, publicistka a překladatelka z angličtiny a polštiny se narodila 18. května 1947 v Praze. * Z politických důvodů nedokončila studium oborů dějepis a čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V prosinci 1969 byla zatčena a poté odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v Hnutí revoluční mládeže. Po pobytu ve vazební věznici Praha-Ruzyně strávila výkon trestu ve věznicích ve Všehrdech a Opavě. * Podepsala Prohlášení Charty 77 a v roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. * Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. * V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra. * Za rok 2009 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. |
„Ve Fiducii po mně chtěli, ať něco napíšu do jejich časopisu pro okrašlovací spolek. Byla jsem zvědavá, co to je zač, takový spolek, co vlastně dělá? Kdybych nebyla už zajetá ve svých kolejích, tak v Praze taky něco takového jako okrašlovací spolek založím. Je to přece nádherné, jak lezou na nervy zaběhnutému vkusu. Ostrava je něco jako živý organismus. Ne ovšem takový hnusný, co se válí někde pod kamenem, ale pěkný, kdy je radost jim pomoct.“
Přestože Šustrová do Ostravy jezdí vyprávět především o totalitním režimu a politice, původně ji přivedlo divadlo.
„Někdo mi říkal, ať se s lidmi kolem Pantu seznámím, že jsou prima. No jasně, učitelé, to zas bude, říkala jsem si. Přesto jsem však slíbila, že se přijedu podívat. Měla jsem lístky na jedno z ostravských divadel, ale šla jsem tam hlavně ze zvědavosti, protože nemám ráda moderní divadlo, kde pořád skáčou a řvou jako opice,“ popisuje s tím, že dávali Z deníku Ostravaka.
„Říkala jsem si, jak z toho chce někdo udělat divadlo, to je přece nesmysl. Na webu se mi to nářečí docela líbilo, ale tady se mi poprvé podařilo pochopit, proč skáčou a řvou – no protože Radovan Lipus je geniální režisér. Bylo nádherně vidět, jak se střídají jednotlivé postavy, a celé divadlo bylo o tom, že být Ostravákem něco znamená, že to má nějakou podobu, ale že to taky každý dělá jinak. Něco jako lokál patriotismus. Na schůzku s Pantem jsem pak vyrazila proostravsky naladěná a dodneška mě to nepřešlo.“
V současnosti už Petruška Šustrová na ostravské umění nemá příliš času, protože se vždy večer vrací zpět do Prahy. „Smůla je, že poslední rozumný vlak odjíždí o půl osmé večer, takže na divadlo to není.“
