„Z vnějšku to vypadá, že jsme pořád jenom černá Ostrava, nekulturní město, nevím proč. Pražáci se diví, že už nemáme ty černé oči, a ptají se, kde máme ty doly. Asi nás vnímají jako velký venkov, ale ve skutečnosti je zdejší kulturní scéna od začátku 20. století v plném rozkvětu. V Ostravě se vždy hrálo skvělé divadlo, vyrostla v něm velká síť kin a naše konzervatoř vznikla už v roce 1953,“ připomíná Soňa Javůrková v seriálu MF DNES a iDNES.cz Ostravské stopy.
Hudba v její rodině vždy hrála významnou roli. „Můj dědeček Leopold Kadala (1903–1979) patřil k průkopníkům ostravských kinoprojekcí. Oficiálně pracoval jako technik ve Vítkovických železárnách, po večerech pak otáčel klikou od projektoru a synchronizoval němé filmové projekce s gramofonovými nahrávkami operních skladeb. Byl velký milovník opery a znal ji překvapivě z kina. Bral mě jako malou také na promenádní koncerty do parku Jožky Jabůrkové ve Vítkovicích,“ vzpomíná ředitelka školy.
Jak se k hudbě dostávala jinak? „Získat dobrou desku s kvalitní hudbou bylo dříve umění, v nabídce obchodů byli především sovětští interpreti, byť vynikající úrovně, pak polští nebo z NDR, neexistovala možnost sehnat americkou tvorbu,“ říká Javůrková. „V dolní části Leninovy třídy v Ostravě- Porubě sídlila prodejna Supraphonu, tatínek byl členem jejich klubu, měl možnost kupovat jazzové interprety a některé desky nám ochotné prodavačky i odkládaly takzvaně pod pult. Někdo měl známosti v masně, my zase v gramodeskách. Pamatuji si i dědečkův gramofon s rádiem, na kterém bylo ještě možno přehrávat desky staršího typu, měl tam zastoupeného třeba Enrica Carusa nebo Emu Destinnovou.“
Zásadní roli pro její umělecké směřování sehrála lidová škola umění, kterou navštěvovala, a fakt, že doma měli klavír. „Každý tam stát nemůže a něco pro to musíš udělat, takové je heslo pro další kroky v případě koncertní činnosti. Paní učitelka byla přesvědčena o mém talentu a přiměla mě, ať jdu studovat dál. Měla jsem štěstí na vynikající pedagogy. Formovali mě klavíristé jako profesor Zdeněk Duchoslav na ostravské konzervatoři a profesorka Eva Fišerová na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Vštípili mi, jak inspirující může být skloubení umělecké činnosti s pedagogickou,“ dodává k faktu, že jednu dobu si musela vybrat mezi koncertní kariérou a dráhou ředitelky konzervatoře.
Ostrava dříve byla skutečně černá, i když ne všechny její části. „Třeba Poruba, kde jsme bydleli, měla už tehdy velký zelený bulvár a my vždycky říkali, že se z ní jedeme podívat do centra. To bylo něco, protože v centru bylo divadlo, kam se jezdilo v neděli na předplatné,“ uvádí Soňa Javůrková. „Žila jsem ale více hudbou. První vystoupení se konala třeba i v rámci kulturních aktivit na schůzích ROH. Takže soudružské schůze nebyly jen ty schůze, i tam se kultura dala propašovat. Pak existovaly kulturní brigády a samozřejmě i různé ‚koncertíky‘. Ti nejlepší měli možnost vystoupit v malém sále na konzervatoři, ale také v sále na jazykové škole, dnes se tam nachází obchodní akademie.“
Proměna doby
Nyní už to podle pamětníků nemá takovou váhu, ale když se dříve řeklo, že někdo studuje konzervatoř, tak to bylo něco. V současnosti uchazeče o studium čekají jen talentové zkoušky, dříve k tomu patřila i čeština a matematika.
Soňa JavůrkováOstravská klavíristka, od roku 1985 absolventka Ostravské konzervatoře (dnešní Janáčkova konzervatoř v Ostravě), kde od roku 2004 působí jako ředitelka. Konzervatoř začala navštěvovat od svých dvanácti let, a to ještě v původním sídle v Hrabákově ulici. „Našimi absolventy jsou například pěvkyně Janková, basista Martiník, klavíristé Kasík, Kahánek, dirigenti Altrichter, Bogunia, herečky Chýlková, Žáčková, zpěvák a herec Krajčo, režisér Moša, houslistka Kotková či v oboru tanec Novotná, Kročil…“ říká Soňa Javůrková. |
Tou nejvýznamnější změnou je ale jiná budova školy. „Jsou lidé, kteří nám pořád říkají, že máme novou budovu, ale byla postavena už v roce 1996. Původní sídlo školy nevypadalo vůbec jako škola, v dřívější době sloužilo jako klášter v Hrabákově ulici. Šatna se nacházela dole ve sklepě, ve sklepě měli učebny i bicisté a celkově atmosféra v budově byla úplně jiná,“ porovnává Soňa Javůrková.
„Ale je pravda, že i dnes tady máme pojmenovány třídy podle některých skladatelů. Tehdy ale byl k dispozici třeba jen jeden baletní sál, využívali jej tanečnice i herci. Část výuky se také odehrávala ještě v další školní budově v Kostelní ulici. Dnes mají baletky čtyři velké taneční sály a jeden menší, také herci mají samostatné prostory. Dříve byly děti více samostatné, nikdo je nikam nedoprovázel, musely se naučit protloukat samy, a byl větší respekt k učitelům.“
Ostrava byla kdysi podle ní více kompaktní. „Lidé měli kolem čeho se semknout, ať už to třeba byly obchodní domy v centru. Bývalý obchodní dům Ostravica Textilia, svého času výkladní skříň celé republiky. Na druhou stranu se podařilo vytvořit studentský kampus na Smetanově náměstí, který je moc fajn. Stálicí je podle mě třeba městská doprava, fungující stejně dobře dnes jako tehdy. Škoda, že Ostrava postrádá dostatek parkovacích míst, což je velké minus. Ale máme co nabídnout, město podle mě jednoznačně vzkvétá. Řada budov ve své funkci zanikla, například jednosálová kina, ale třeba Kino Mír ve Vítkovicích nezmizelo, naopak se z něj stalo unikátní Divadlo Mír, a to zásluhou absolventů Janáčkovy konzervatoře, jsem na ně za to hrdá. I na to, že se neztratili za hranicemi města a dokázali se prosadit i v Praze,“ upozorňuje ředitelka školy.
