„Naši rodiče byli vojáci. Sloužili v Ostravě zřejmě hned po válce a já se tady narodil. Ovšem moc dlouho jsme v Ostravě nepobyli. Matčin otec totiž pocházel z Moravské Chrastové, takže jsme se brzy stěhovali za ním. Teprve až o něco později jsme bydleli v Praze. V Ostravě jsem se tak paradoxně pořádně ocitl až ve svých patnácti letech, kdy jsem se zúčastnil žákovského mistrovství republiky v atletice. Tehdy jsem vlastně spatřil své rodné město vůbec poprvé. Od té doby však jezdíme do Ostravy hrát s Yo Yo Bandem pravidelně,“ vysvětluje Tesařík a dodává, že rodiče mu vlastně nikdy neprozradili, jak se do Ostravy dostali.
Richard Tesařík
|
„Přestože je jako místo mého rodiště v křestním listu uvedena Moravská Ostrava, moc jsme se o tom nebavili. Vím jen, že jsme tady měli známé. Ostrava se mi dostala do povědomí, až když jsme v ní začali hrát. Tehdy nebyla ještě ani populární Stodolní ulice, oblíbené byly hotely jako Imperial, Palace nebo Chemik…,“ vyjmenovává.
Do Ostravy však nejezdí pouze koncertovat. Naposledy ji navštívil díky pozvání vítkovického rodáka Michala Vavrečky, který ho společně s herci divadla Kalich pozval do Gongu s jejich muzikálem Robin Hood. Tesařík, stejně jako mnozí jeho kolegové, přitom viděl současnou podobu industriálních Vítkovic vůbec poprvé.
Ostrava žila i atletikou
„S kapelou jsme nikdy nehráli na Colours of Ostrava, tak si celý areál užívám až dnes. Sice jsme dřív párkrát vjeli do nějaké fabriky, ale v těchto končinách jsem opravdu nikdy nebyl. Teď už je to sice prázdná továrna, ale když vidíte nad hlavou všechny ty roury, které nikam nevedou, tak stále čekáte, že se z nich začne linout dým a chrlit kouř.“
A jaké vlastně bylo město v době jeho dospívání, tedy na začátku 60. let? „Kromě průmyslu Ostrava nepochybně žila také sportem, zvláště atletikou. My jsme ale vždy přijeli akorát na stadion a po výkonu jsme odjížděli zase zpátky do Prahy, takže nebyl čas se rozkoukat. Když jsme přijížděli, tak jsme často měli problémy s orientací a občas jsme také zabloudili,“ odpovídá zpěvák.
Karviná vyhrála, je zpěvnější
K Ostravě se ovšem váže vznik jejich známého hitu o Karviné. „Co si pamatuju, tak ve mně nechala stopu právě ta umouněná černá Ostrava, která byla plná horníků. Nikdy nezapomenu na jejich podmalované oči... Z toho jsme vycházeli i v té písni, která úzce souvisí s Ostravou. Háček byl ale v tom, že slovo Karviná se mnohem líp zazpívá. Ostrava, to jsou jen tři krátké slabiky, ovšem Karviná, to už je něco daleko zpěvnějšího. Takže jen z toho důvodu to vyhrála Karviná, jinak by se píseň zcela určitě jmenovala Ostrava. V zásadě se však jedná o celou zdejší oblast,“ prozrazuje Tesařík.
„Co se týče umění, měl jsem vždycky rád zdejší muzikanty, například Ivo Pavlíka nebo Marušku Rottrovou, která ale už také není Ostravačka, protože bydlí v Praze. Její vnuk Quido chodí na konzervatoř na bicí a už jsou to Pražáci. Třeba Věra Špinarová byla báječná, nebo kapela Citron... Věru Špinarovou pamatuji jako mladou, stejně tak Heidi Janků, která ovšem už taky zůstala v Praze. Její manžel Ivo Pavlík bohužel zemřel, což je mi nesmírně líto, protože jsme se často setkávali. Vždycky Heidi hlídal jak pes Kerberos, neustále byl s ní a držel se ve formě,“ popisuje Tesařík.
Cesta plná spirituálů
V muzikálu, ve kterém v ostravském Gongu vystupoval, má Richard Tesařík roli jednoho z lesních skřetů. „Jsme tam dva, Bukvice a Žalud. Děláme zábavné přestřelky a nastavujeme tak čas, aby se dala provést přestavba scény. Jinak pořád hraju s Yo Yo Bandem a občas i jazz s menšími partami. Kromě toho vystupuju v Robinovi nebo v Tajemství, a to si myslím, že už mi stačí,“ přibližuje své aktivity.
Dodal, že do Ostravy se vždy těší. „Je to velké město, což je dobře, a to mám rád. Hodně lidí pohromadě je vždycky lepší. Ostravské publikum je více heavy metalové. Ten těžký průmysl je tady zkrátka stále cítit. Sice se už netěží, ale ta tradice je všudypřítomná. Když jsem nedávno zpíval v ostravském divadle během charitativního večera, tak se mi vybavilo, jak jsem v roce 1977 dělal kulisáka v Národním divadle a jeli jsme do Ostravy. Tehdy to trvalo přes pět a půl hodiny a režisér Macháček mě celou dobu nutil ve vlaku zpívat spirituály. Neodvážil jsem se mu odporovat,“ usmívá se na závěr povídání zpěvák a herec.
