Své zážitky popisuje v nyní vydaném románu Z podzemí ke slunci. „Je to příběh chlapce, který z Valašska přišel na Ostravsko, protože jeho otec byl v nelásce komunistického režimu, neboť za války navázal kontakty se západním odbojem. To znamenalo, že po roce 1948 musel odejít z armády a byl mu vyměřen důchod asi 350 korun měsíčně. Zůstal mu jeden syn, kterého nemohl uživit. Ten jednou přišel domů a řekl, že podepsal smlouvu s OKD na deset let výměnou za oblečení a stravu,“ přibližuje děj Vrchovský, který se sám jako mladík z Ostravy toužil dostat pryč.
„Chtěl jsem studovat učitelství nebo teorii literatury, případně něco, co souvisí s divadlem. Když jsem veřejně prohlásil, že vstup vojsk Varšavské smlouvy je svinstvo, mohl jsem se s touto představou rozloučit. Následovalo dvacet let v dole,“ vzpomíná na osudový moment, ke kterému došlo, když byl na vojně v Prachaticích.
Profil: Ladislav Vrchovský
|
„Nad kasárnami stály tanky. Velitel řekl, že napadli naši zemi. Na protest proti nim nás z roty vystoupilo dvanáct. Nechtěl jsem se už vracet na Ostravsko, ale osud rozhodl jinak. Dostal jsem přidělený byt v Karviné a sfáral jsem do Dolu Antonín Zápotocký. Má první směna byla taková, že jsem se bál, že ji nepřežiju,“ usmívá se muž, který postupně prošel všemi profesemi - od raziče přes práce v rubání až po práce v mechanizaci.
„Poslední léta už to bylo lehčí, pracoval jsem v dílně na automatizaci provozu. Ve volném čase jsem se realizoval v amatérském divadle. Zakládal jsem Divadélko poezie v Havířově, pro Divadlo Aureko v Ostravě jsem psal scénáře, režíroval a zahrál jsem si i několik hezkých rolí. U mě na půdě v bytě na Hulvákách se konaly výstavy výtvarníků, kteří nesměli vystavovat. Někteří z nich emigrovali, to pak následoval výslech za napomáhání útěku z republiky.“
Na stejném dole pracoval i Landsmann
Na Dole Antonín Zápotocký se Vrchovský potkával s jiným slavným kolegou, se spisovatelem Ivanem Landsmannem. „Neměl jsem možnost se s ním potkat v nynější době, ale na směně jsme se zcela určitě potkávali. Je to zajímavé, protože jak on, tak já píšeme o stejných lidech, kteří na Dole Antonín Zápotocký pracovali. Třeba o bezpečnostním techniku Dugasovi. Bál jsem se jej i respektoval, dokázal nás zachránit před důlním otřesem. Dívali jsme se Landsmannem na stejná místa, procházeli stejnými chodbami, takže jeho pohled je pro mě obohacující.“
Vrchovský svůj románový debut napsal pod vlivem knihy Vzpomínky z podzemí od Rogera Scrutona, který píše o pražském disentu v 70. letech. „Mladá studentka v této knize zbavuje disidenty nálepky filozofujících buřičů a dělá z nich normální lidi. Já si uvědomil, že mám rozepsanou knížku o lidech, kteří žili na Ostravsku a polidšťovali si svět tím, že dělali divadlo, vystavovali a já se s nimi potkával. Ve své druhé knize, kterou mám ze dvou třetin hotovou, píšu například o signatáři Charty 77 který pracoval v dole, i o tom, co se dělo, když byl někdo s Chartou přistižen v podzemí.“
Bylo opravdu nutné strávit celých dvacet let v dole? „Nebylo jiné východisko, potřeboval jsem bydlení. Měli jsme dva měsíce před svatbou. O byt v Prachaticích jsem za trest přišel, i o přislíbené zaměstnání na okresním osvětovém středisku. Ale práce v dole mi po čase přestala vadit, seznámil jsem se tam s fantastickými lidmi.“
Oblíbené místo v Ostravě? Halda Ema
A jaká jsou oblíbená místa Ladislava Vrchovského v Ostravě? „Vrcholek haldy Ema. Když tam vylezu, vidím před sebou město, které se mně líbí. Je to paradoxní, ale opravdu se mi Ostrava líbí, protože když se podívám doprava, vidím nádherný park Komenského sady a vrcholek Landeku. Když se podívám na druhou stranu, za jasného počasí vidím Jeseníky. No a když se podívám pod nohy, vidím svoji historii, svůj život. Cítím horko, které jsem zažíval, když jsem sfáral do dolu. Když tady vedu své přátele ze zahraničí, tak si dělám srandu, že je vedu na ostravskou sopku, někteří vůbec netuší, že si dělám srandu, když je přivedu k průduchům, ze kterých vyvěrají plyny, oxidy dusíku a síry. Opravdu si myslí, že jsou na sopce,“ popisuje.
„Na to, že Ostravu nemůžu opustit, jsem přišel v okamžiku, když mně byla nabídnuta emigrace. Mohl jsem vycestovat do Austrálie, ale měl jsem tady hrob svých rodičů a přátelské vazby i vztahy. Lidé, se kterými jsme se stýkali, věřili, že to tady takové nemůže zůstat na věky. Bavil jsem se i na účet totalitního režimu. Na výstavy k nám chodili estébáci, kteří vůbec netušili, jak jsou organizovány. Všichni přátelé byli dopředu ohlášeni na vernisáž a napsáni na seznamu. Když někdo zazvonil u dveří, odkázal se na toho, kdo jej posílá. Zkontroloval jsem si, zda je na seznamu. Když přišli neznámí lidé, bylo jasné, o koho jde. Třeba v případě výstavy Danky Orlické, která vystavovala objekt vyrobený ze dvou divadelních rámů, mezi nimiž byly nataženy ostnaté dráty a v jejich průsečíku kus červeného hadru. Co to je? ptali se pánové. A já jim vysvětlil, že podle katalogu se jedná o spoutanou krev dělnické třídy. Přál bych každému vidět v tu chvíli ty jejich vytřeštěné ksichty,“ dodává s úsměvem.
