„Bylo to s mojí první bývalou, bydleli jsme v bytovkách u ÚANu (ústředního autobusového nádraží – pozn. red.). Bylo to v letech 1988 a 1989. Hodně jsem tehdy hrával v Žaláku, také v porubské Deltě a pak taky v těch místních známých klubech, takže Ostravu docela znám. Zvracel jsem na mnoha místech,“ směje se známý zpěvák.
Posledně do Ostravy zavítal na populární klubovou akci Pendl, kde s kapelou roztančil sál v klubu Cooltour na Černé louce.
Petr Fiala Kytarista, zpěvák, textař, spisovatel a frontman valašskomeziříčské skupiny Mňága & Žďorp se narodil 20. března 1964. Ostravu zná Fiala poměrně dobře, protože tu trávil léta na studiích i v osobním životě, často zajížděl do Havířova za svými kamarády. V poslední době jezdí Fiala do Ostravy a okolí už jen koncertovat, nedávno například s kapelou zaplnil klub Cooltour, v létě hrál na Slavnostech pivovaru Ostravar a podobně. Jeho kapela si drží neopakovatelný projev, zvláště díky osobitosti svého lídra. |
V 80. letech utrácel Petr Fiala všechny peníze v místním antikvariátu. „Na hlavním náměstí (tehdy náměstí Lidových milicí, dnes Masarykovo náměstí – pozn. red.) byl můj oblíbený antikvariát. Už tam dávno není. Když jsi znal prodavače, tak i něco schoval, třeba zakázaného Škvoreckého,“ vzpomíná Fiala. „Chvilku to sice trvalo, ale dostal ses k tomu.“
Stará Ostrava mizí pomalu
Od rodičů tehdy dostával čtyři stovky na měsíc. „Dnes je to řežba, za čtyři stovky moc nekoupíš. Já tehdy hned první den v Ostravě všechno utratil v tom antikvariátu. Existoval jen ten jeden, až po revoluci jsem začal chodit do dalšího, Fiducia se jmenuje,“ vypráví Fiala.
Pokaždé tehdy vystupoval z vlaku na zastávce Ostrava-střed. „Vlak mi jezdil přímo z Valmezu. Obcházel jsem Karolinu po Frýdlantských mostech. Ještě dnes, když jedu po nadjezdu do Ostravy, tak jsou vidět některé staré vítkovické baráky. A je to fakt šílené. Stará Ostrava mizí pomalu, ještě to potrvá,“ míní zpěvák.
Ostrava jej pohltila svou ponurostí. „Ostrava pro mě byla jako Glasgow, což je také takové drsné město, kde věčně prší a lidé jsou takoví, že když jdeš do hospody, tak jsi rád, že nedostaneš nabito,“ líčí zpěvák.
Zaplaťte a běžte, varoval číšník
V době jeho studií vládli Ostravě horníci a při setkání s nimi šlo často do tuhého. „Bydlel jsem na Hladnově na kolejích a na pivo jsme chodili na Plivanec, do hospody naproti. Jednou jsme šli omylem do hornické, která stála poblíž. Ve tři čtvrtě na deset přišel číšník a říká: ‚Zaplaťte a běžte.‘ A my: ‚Ne, my si ještě dáme.‘ On říká: ‚Kluci, běžte.‘ Byl totiž čas, kdy se vynořili borci z díry, a my jsme zrovna seděli na jejich místech. Nejdříve jsme sice říkali, že nikam nejdeme, pak se otevřely dveře a my moc rádi zaplatili a rychle zmizeli.“
Horníci tehdy ovládali i blízké okolí, třeba Havířov. „Dříve jsme jezdili nahrávat písničky sami pro sebe za kámoši do Havířova. A tam jsme vždycky dostali od horníků naloženo. Hodinu jsme čekali, než přijede náš autobus, a během té doby si nás vždycky někdo vyhlídnul. Jeli jsme tam třeba šestkrát a šestkrát jsme to od nich inkasovali,“ popisuje Fiala.
„Vypadali jsme jinak, taky jsme nebyli moc silní. Byli jsme velcí pacifisti a štvali nás komouši. Jednou jsme z nahrávání šli spát ke kámošovi do jednoho z těch paneláků, kterých je tam miliarda. Ve dvě ráno jsme vešli do vchodu, tam stál ožralý horník a hned na nás vyjel: ‚Vy pí...!‘ Přitom k tomu neměl žádný důvod, prostě se jenom musel furt do někoho navážet. Jak to řekl, tak aniž bychom byli domluveni, oba dva jsme mu vyťali strašnou bombu a on sletěl po zádech do sklepa. Dopadl a v tu chvíli se zhaslo,“ vzpomíná Fiala. „Nebylo nám z toho moc dobře, protože někoho praštit, to není jen tak. Mysleli jsme si, že se snad zabil, tak jsme k němu došli, ale normálně dýchal a chrápal, hňup jeden.“
Mezi spřízněné kapely patřily například havířovské formace Radegast, Masomlejn, IQ 60, Černobílá televize a také chlapík, kterému se říkalo Klec.
„Hrál pomalou temnou hudbu jako Joy Division. Nejlepší, co měl, bylo: ‚Už aby byla tma, už aby byla tma, už abychom na sebe neviděli…‘ Jednou za dva měsíce byly koncerty, většinou někde na tajňačku v hospodě,“ připomíná své hudební začátky lídr Mňágy.
Nepovolená kapela
Ostravu tehdy ovládala kromě horníků hlavně totalita a tuhý režim zakazující vše odlišné.
„Byli jsme kapela, která nebyla doporučovaná, byla vlastně nepovolená. Párkrát nám zrušili nějaké koncerty, byl jsem i na výslechu. Šel jsem rovnou na krajský výbor KSČ zeptat se, proč nás pořád otravují, proč nemůžeme hrát. Ale vládla tady drsná totalita. Nejsem rodilý Ostravák, takže ani nevím, koho se tehdy přesně kdo bál, ale přišlo mi to tu vždy fakt drsné,“ popisuje Fiala dobové poměry.
Po revoluci se valašskomeziříčská kapela usadila v nahrávacím studiu C v Plesné. „V Céčku v Plesné jsme nahráli osm nebo devět desek. Bylo to tam skvělé, nádherná zahrada. Radim Pařízek to tam má vymakané, perfektní studio. Inspiroval se studiem v Hamburku, takže luxus,“ líčí Fiala.
„V 90. letech tam točila Lucie nebo třeba Wanastowi Vjecy. Dlouhou dobu to bylo vyhlášené doupě. Časem šlo trochu dolů, nebo možná ostatní studia nahoru. Céčko už sice takovou prestiž nemá, ale furt je to výborné studio, kde jde nahrávat živě,“ oceňuje zpěvák. „Má velkou místnost, kde dobře zní bubny. Když sečtu všechny ty desky, tak jsem v něm strávil rok života, ty dlouhé měsíce natáčení s Mňágou a taky s Fixou.“
Colours jsou výjimečná věc
Při spojení Ostravy s hudbou napadá Fialu pár jmen. „Třeba Pepa Štreichl, Buty, Marie Rottrová. U ní bylo vždycky jasné, že není z Prahy. Jako člověk, ale i svým repertoárem, který si vybírala. Nikdy nezpívala úplný šunt. Vždy byla nad věcí, prostě jiná než Vondra (Helena Vondráčková – pozn. aut.).“
Fiala nezapomíná ani na festival Colours of Ostrava, kde párkrát s kapelou hrál. „Je to velice výjimečná věc. Festival vyšel z toho, co dříve dělali manželé Holušovi, kteří začínali v Dolní Lhotě s menšími koncerty. Po revoluci prostě začali jenom naplno dělat to, co je baví.“
A jak vidí Petr Fiala dnešní Ostravu? „Vývoj jako všude, nové baráky, stará Karolina fuč. Čas nezastavíš, lidé to chtějí. Takže to tak je. Hornictví skončilo, město se s tím musí nějak poprat.“
