Těžko bychom asi našli v současné výtvarné tvorbě někoho, kdo se soustavně zaměřuje na nelichotivou či odvrácenou tvář Ostravy.
„V šestnácti letech jsem odešla na studia do Brna, zpět jsem se vrátila až kolem třiceti ze studií z Prahy. V současnosti vnímám Ostravu mnohem intenzivněji než v dětství. Více se mnou cloumá a nutí mě zpracovávat ostravská témata, která nevidím jen tady, ale i když jedu někam do zahraničí. I tam hledám nějaké ostravské motivy nebo detaily,“ vysvětluje ostravská rodačka.
Ostravské motivy jsou podle jejího vidění dost temné. „Je to vidět zejména na lidech, které já sice nemaluju, ale jsou tady po nich stopy. Auta, baráky, věžáky nebo koleje. Někdo může říct, že jsou mé obrazy depresivní, ale já bych je nazvala spíše jako hodně osobní. Jsou mou vnitřní krajinou,“ uvádí Kolářová, která právě vystavuje v ostravském Domě umění.
Ostrava malířku formovala už od narození, ovlivňovala její první životní kroky. „Vyrůstala jsem přímo v centru. Dětství bylo fajn, s rodiči jsme si chodívali hrát do blízkého okolí. Dětské oči vidí svět jinak, ne tak smutně a přísně, jak Ostravu vidím dnes jako dospělá. Navštěvovali jsme například Komenského sady, které tenkrát připomínaly spíše prales. Dnes jsou tam stromy dost vykácené. Tehdy to byla taková džungle,“ usmívá se výtvarnice.
Inspirace u rodičů
K jejím prvním inspiracím ovšem také patřila tvorba rodičů – významného fotografa Viktora Koláře a známé scénografky Marty Roszkopfové. „Maluji od útlého dětství. Je to dáno asi i tím, že rodiče jsou oba umělci, ale nenutili mě do ničeho. Sama jsem najednou přišla na to, že mě to naplňuje a že se této formě chci věnovat i nadále v životě,“ líčí výtvarnice.
Marta KolářováVýznamná ostravská malířka se narodila v roce 1976. Je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru Michaela Rittsteina (2005). K jejím pedagogům patřili také Antonín Střížek a Jiří Lindovský. V Brně vystudovala Střední školu uměleckých řemesel. Dcera významného fotografa Viktora Koláře a scénografky Marty Roszkopfové pracuje kombinovanou technikou. „Všechny mé obrazy i objekty jsou vytvořeny kombinovanou technikou. Používám vše kromě oleje, tedy akryl, balakryl, latex, primalex, tempery, fixy, uhly,“ vyjmenovává. Má ráda absurdní dramatiky či drsné povídky od Charlese Bukowského, relaxuje u thrillerů či na horách. |
„Tehdy jsem si ale ještě vymýšlela komiksy o upírech. Tatínek měl totiž zálibu vykládat mně a sestře před spaním vždy nějaké strašidelné pohádky. Většinou v půlce usnul a my jsme jej potom budily, ať ještě pokračuje. Pak jsem o těch upírech mívala dost hrozné sny,“ prozrazuje malířka.
Na její aktuální a zatím největší výstavě v Domě umění nechybí vedle velkých obrazů také komornější fotografie – starý dům, rozbité okno, odraz ve skle, noční pohled z okna, strom vyfocený přes zapršené sklo.
Kaluž jako zrcadlo světa
„Vždy se snažím ‚fotit‘ očima přímo do hlavy. Je sice pravda, že hodně i fotím, ale nikdy neomalovávám fotografie. S tátou máme dost podobné vidění. Já se ale nepovažuju za fotografku,“ říká Marta Kolářová. „Když se ale jdeme s tátou někam projít, všímáme si stejných věcí. Někdy si tím i trošku lezeme na nervy.“
Přesto fotografie hrají v jejich postupech nepostradatelnou úlohu. „Nechávám si je jen pro přiblížení pocitu, který jsem tenkrát někde zažila. Místa mě musí zaujmout, zejména svými detaily, které třeba prostý člověk normálně přejde s tím, že nejsou zajímavé – ať je to třeba kaluž, nebo krajina po dešti. Mám ráda, když se na hladině kaluží objevují odlesky okolního světa jako v zrcadle. Haldy mě třeba už tak neberou, protože je zpracovává už hodně umělců,“ vysvětluje malířka.
Tvorba nad ránem
Ostrava může mnoha svým návštěvníkům připomínat jedno velké staveniště. V případě Kolářové je to ovšem přidaná hodnota.
„Mým častým motivem jsou například staveniště, zvláště to v blízkosti mého bydlení. Poblíž právě staví nový most, ten chaos kolem něj také hodně inspiruje. Často maluji nad ránem nebo v noci, když nespím. Přechod z noci na ráno, který může být pro většinu lidí asi nejtěžší,“ prozrazuje malířka. Na nynější výstavě jsou k vidění také pomalované objekty, rezavé plechy nebo železné součástky strojů nalezené při procházkách.
„Nejraději mám, když někde u kontejneru najdu nepotřebné železo, plechy, odsmýkám je domů, pomaluju a vracím je do života. Na rzi barva výborně drží, i když objekt samozřejmě pracuje a opadává. Pravda, v Ostravě mám v tomto směru jistou výhodu, pokud mě nepředběhnout sběrači kovů nebo bezdomovci,“ vtipkuje výtvarnice.
„Ostrava se mění, ale umím si najít svá místa“
Pro mnohé pozorovatele už není Ostrava tím, čím bývala, a ztrácí svou dávnější identitu. Pro Kolářovou to díky podrobnějšímu zkoumání tak není.
„Inspirací mi je třeba zrezivělá kolej nebo kousek plechu. Hodně mi pomáhá má zvýšená senzitivita, která je pro kumšt dobrá, ale pro normální život příliš nepoužitelná. Někdo si řekne, že to už přece není zajímavé, kdežto já to vždy zkoumám. Ostrava se mění, ale pořád si umím najít svá místa,“ tvrdí malířka.
„Někde se sice natřou baráky hezkými barvičkami, ale jádro Ostravy se nedá zatřít žádnou růžovou nebo žlutou. Například můj velký modrý obraz ze série Špitál je inspirován nemocnicí na Fifejdách, kam jsem chodila navštěvovat jednoho z nejbližších lidí, když byl nemocný. Modrá je má nejoblíbenější barva, ráda s ní maluju, ráda si ji oblíkám. Nikdy jsem nemalovala moc barevně, sice jsem to zkoušela, ale zjistila jsem záhy, že to nejsem já,“ dodává malířka
