Básník přijal pozvání od vydavatelství Protimluv a přijel pohovořit o tom, jak vznikala jeho frenetická epopej Vyprávění nočních hubeňourů, výbor povídek Augusta Derletha nebo co jej pojí k industriální secesi.
„Ostrava mě fascinuje svým industriálním složením prolínajícím se s rakousko-uherskou elegancí. Připomíná mi tak Teplice a Duchcov v severních Čechách, odkud pocházím. Vnímám tady vzájemnou severskou blízkost. Možná se to u vás také tak říká jako u nás: Na severu je jih málo,“ směje se básník Linhart v okamžiku, kdy se zamýšlí nad svým vztahem k Ostravě.
Patrik Linhart Svérázný český spisovatel, esejista, performer a výtvarník se narodil v roce 1975 v severočeském Duchcově. Kromě osobitých textů se věnuje oslavě dekadence, punku a nespoutaného básnění. Jeho častým inspiračním zdrojem je klasický horor, kdy vystupuje také jako překladatel. Vystudoval ekonomii a pracoval jako učitel, sociální pracovník a novinář. V návaznosti na dekadenci a frenetismus je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, členem radikálního baletu Vyžvejklá Bambule a souboru Kundí frky. Pracuje jako editor, publicista a korektor. Publikuje v časopisech Tvar a Host. Používá i zástupná jména, například Pavel Jazyk, Patrik Vetrugin či Lux von Dux. Jeho povídkové sbírky Šílený Trist, Napsáno v trenýrkách nebo Jáma a rypadlo citují také příhody z Ostravy. |
„Na Ostravu mám krásné vzpomínky, protože se v ní událo mé první autorské čtení mimo Teplice. Před více jak dvaceti léty mě do ní pozvali místní začínající básníci a přinutili mě koupit si novodobé ostravské klasiky. Bylo to autorské čtení v klubu Atlantik v roce 1996. Po mnoha letech jsem byl v Atlantiku znovu hostem v rámci Měsíce autorského čtení, to ale až v roce 2014. Tehdy ještě napadlo ostravského básníka Ivana Motýla pozvat mě na čtení v přívozské galerii Rubrum. Honorář mi uhradil klobásami, ony i čtení byly výborné,“ vypráví Linhart.
Hruška hlídá, aby se neopil
Mezi prvními, kdo Ostravu v devadesátých letech seznamoval s drsnou poetikou severských Čech, byl literát, vědec i autor Oskar Mainx.
„Tehdy vydával časopis Pagát, ještě než se spojil s revue Landek. Nechyběl přirozeně básník Petr Hruška, který se o mne obvykle v Ostravě stará a hlídá, abych se příliš neopil. Zároveň je mým průvodcem po městě, díky němu jsem navštívil ostravské koupaliště, takže vím, kde se místní koupou. Oprám, tak by se mu řeklo u nás, protože tak se přezdívá místu, které vzniklo zatopením bývalého lomu během povrchové těžby,“ líčí Linhart.
Popsal také, jak ho Hruška zavedl na hořící haldu Ema. „Hořící haldy máme i u nás, tam se o ně starají zmahači ohňů, což je oficiální povolání,“ vysvětlil. On, Hruška i Mainx se setkali před Velikonocemi u Domu umění.
Ostrava v Linhartově díle rezonuje, což dokládá i jeho čerstvě vydaná Jáma a rypadlo. „Aktuální povídku o Ostravě mám v této novince, ale Ostravu vzpomínám i v předchozí sbírce Napsáno v trenýrkách. Tam líčím mé setkání ve chvíli, kdy mi kamarád poradil, jak se dostanu na ostravské koupaliště tramvají. Jeho rada byla přímočará, pojedu prý čtyři kiláky rovně, a k tomu dodal, až zatočí, tak vystup,“ směje se literát.
Novější povídka líčí chvíle, kdy byl v Ostravě na čtení a pořadatel ztratil klíče od bytu, kde měli být ubytováni. „Vše se odehrává před novodobým sídlištěm, kde jsme leželi na trávníku a on pořád hledal ty klíče. Vyšla na nás ostraha a domovník, kteří zavolali policii. Já zatím usnul a má žena, ne nepodobná severské valkýře, se s nimi začala bavit. Říkala něco ve smyslu: To je pěkná drzost, chtít po básnících doklady. Policie ji napomenula, že nemá sedět, když s nimi mluví. Tak se zvedla a začala chodit v kruhu. „Benga“ spokojeně odešla pryč, aniž by jim vadilo, že my u toho ležíme.“
Povídka zazněla i na čtení v Domě umění. Ještě předtím se básník vyznal ze svého obdivu ke klasickým tvůrcům světového kalibru, jako je třeba H. P. Lovecraft nebo Arthur Machen, jehož další knihu překladů připravuje.
Ve svých ostravských začátcích četl nebo vystavoval v podzemí klubu a kavárny Fiducia.
Ostrava? Surrealismus, kam se podíváš
„Má výstava ve Fiducii byla spojená se čtením s Radkem Fridrichem, děčínským básníkem. Omylem na nás přišlo do sklepa, kde se konalo čtení, asi padesát rockerů. Úplně ožralých z nějakého koncertu. Zoufale jsme se na sebe s Radkem dívali, co budeme dělat, a kupodivu jsme je utáhli. Byli tak nadšení, že nás poslouchali. Podobně surrealistický zjev nás čekal na hotelu, ponurý temný týpek. V noci jdeme opilí na cimru a na vrátnici sedí on. Výstředně jsme si u něj objednali šampaňské na pokoj. Přinesl jej on sám, v bílé košilce, ráno nám udělal snídani a předstoupil k nám v kuchařské čepici. Prostě one man show,“ vzpomíná Patrik Linhart na pobyt v Ostravě.
Tehdy jej neminula ani typická místní restaurace: „Kluci nás zatáhli do klasické ostravské harendy. Mirek Zelinský, který tehdy Fiducii vedl, nás seznámil s místní poetikou. Klasická havířská hospoda, kde když jdeš na záchod, tak musíš zazvonit. Zvoneček jsem ale minul, Mirek mě omlouval. On to neví, je z Teplic. Ani napodruhé se to moc nepovedlo, tak Fridrich mi pak říká, že musíme utíkat, protože ti chlapi po nás půjdou. Ostrava je mi blízká a cítím se v ní téměř jako doma, samozřejmě že v ní zní jiný jazyk, ale ten pak odvezu s sebou a zavádím jej u nás. Třeba čtyři pět dní mluvím s ostravským akcentem. Má žena ostravštinu toleruje, brněnština jí vadí mnohem více.“
