V dětství četla vše, co jí přišlo pod ruku. Rychlé šípy, staré romány, časopisy… Fascinovala ji jakákoliv podoba psaného slova. Kdysi se sama charakterizovala coby „literární vysavač“.
„Skutečný vysavač jsem musela aspoň jednou rukou držet. Na některých místech nezůstalo ani smítko, když jsem si u toho četla,“ směje se dodnes. V současnosti už zdolává domácí práce sofistikovaněji. „Ježíšek mi přinesl takový vysavač, že si mohu číst a on pracuje.“
Dětství Ivy Málkové je rozprostřeno mezi ostravské části Hrabůvku a Mariánské Hory.
Iva Málková
|
„Prarodiče zakládali Sokol v Ostravě-Hrabůvce. Měli domek vedle sokolského hřiště, dokonce i branka byla společná. Z vyprávění vím, že dědeček a pradědeček určovali tamní dění. Když byly sokolské průvody, šli v čele. V zahradě plné vzpomínek jsem se cítila jako součást dávných příběhů. Oba mí rodiče byli gymnasté, v éře Evy Bosákové, Věry Čáslavské, Adolfíny Tačové. S nimi jsem poznávala zázemí gymnastů Baníku Ostrava. Tatínek byl ještě v 55 letech mistrem Evropy veteránů,“ vzpomíná na dětství oblíbená vysokoškolská profesorka.
Kamarádka Kocembová
„Já jsem šla na atletiku. Běhala jsem za Vítkovice. Mám i pár úspěchů, třeba československý dorostenecký rekord na 4 × 100 m, nebo tituly z akademických mistrovství. V mé atletické éře byla na vrcholu Táňa Kocembová, na ni jsem neměla, ale dodnes je mou vzácnou přítelkyní,“ zmiňuje známou ostravskou atletickou závodnici i trenérku.
Sport Ivu Málkovou naučil jen tak se nevzdávat. „Byl mi dobrou přípravou na život, pro vědomí, že kolem vás mohou být výkonem lepší lidé, ale to neznamená, že váš význam je vedle nich umenšen. To mě naučily soutěže družstev. Bylo období, kdy jsem znala z měst jen stadiony,“ usmívá se.
Literární bádání jde podle ní se sportem ruku v ruce. I v něm se člověk musí dlouhodobě a intenzivně připravovat a znát své schopnosti.
Na otázku, zda je spojena Ostrava se sportem v literatuře s nějakými ikonami, odpovídá: „Cokoliv bude v literatuře spojeno s Emilem Zátopkem, tak bude spojeno i s jeho světovým rekordem, který běžel tehdy ještě na škvárovém hřišti ve Vítkovicích. Pak určitě SK Slezská, když si vezmeme Otu Filipa a jeho román.“
Literatura a sport je pro ni dodnes silné téma. „Ani dnes si jako divák nikdy nenechám ujít Zlatou tretru. Mám tam přesně svoje místo, nad třístovkou, protože tam nejlépe vidím náběhy prvních překážek na 400 m a seběhy na patnáctistovce,“ popisuje své zážitky.
Moravskoslezská metropole podle ní nabízí do života několik zásadních zkušeností.
„Ostrava je jeden z časoprostorů, kde se musíte naučit prohrávat nebo dostávat na budku, a kde taky pochopíte pravidla zarputilosti, a to nejen sportovní. Poznáte, kdy vás hřeje vědomí, že odcházíte zpříma, protože víte, že jste udělal pro věc vše, co jste mohl, a když i tak prohrajete, je to fér. Oklepete se a jdete dál, buď začnete více trénovat, pracovat, anebo změníte přístup. Dodneška věřím, že musíte mít silné tělo i silného ducha zároveň, prostě kalokagathia. Dokud to jde. Stárnutí ukazuje, že to může být souboj s tělem, ale když máte prokrvený mozek a dobře dýcháte, tak se věci kolem vás daří, nebo je lépe ustojíte.“
Ostrava Ivu Málkovou stvořila se vším všudy, dodnes na ni nedá dopustit.„Myslím si, že bez Ostravy bych nebyla tím, kým jsem. Vím, že to byl vždycky prostor nějak přezíraný. Takže odtud mám vědomí, že jste sice na okraji, ale že jej můžete změnit na centrum. Kousek jsou Beskydy, které nabízejí rovnováhu. Ostrava pro mě zůstává místem, kde jsme se sestrou vyrůstaly v bytě, ve kterém se celou dobu topilo uhlím. Někdo musel nosit uhlí po schodech ze sklepa. Černé uhlí více hřálo, brikety déle vydržely, takže když jste v pět pořádně zatopili, tak odpoledne se dalo ještě pokračovat, nemusel jste zatápět znovu. Všichni nájemníci měli uhlí ve sklepě, a na podzim se do něj musely ‚fůry‘ složit přes sklepní okýnko, byla to forma posilování,“ líčí vědkyně dobové zvyklosti.
S městem ji pojí dobová dynamika a nepřetržitý pohyb. „Jsem typ člověka, který má rád všechno v pohybu. Pro každou životní etapu mám nějaké určující místo. Jedinečná pro mě byla zahrada od babičky v Hrabůvce, která už není. Celý domek i zahrada zmizely, ustoupily sídlišti,“ přidává další vzpomínku na zmizelou Ostravu svého dětství.
Rodinná příhoda s Laurelem a Hardym
A je jich víc. „Pamatuji si třeba Kino Edison, protože patřilo nejlepší kamarádce mojí babičky. Poblíž bydlela další kamarádka, paní Čepková, což byla maminka obou bratří Čepků. Kousek dál bydlel spisovatel Vojtěch Martínek, jeho chůzi a chování si pamatovala maminka,“ vypočítala galerii osobností někdejší Hrabůvky.
Rodinné příběhy jsou podle ní základem. „Babička se znala s majitelkou Kina Edison, s paní Lepkovou. Jedno představení s groteskami Laurela a Hardyho se stalo legendárním. Maminka se smála v kině tak intenzivně, až se zaklapla do sedadla a nemohla se vyprostit. A všichni kolem se smáli také, nikdo si nevšimnul, že se vedle nich třepou jenom nožičky. A když pak běžel někdy v televizi Laurel a Hardy, vyprávěním se celá situace vždy znovu opakovala,“ vypravuje Iva Málková.
A přidává: „I proto mám ráda literaturu, protože cesta k ní vede skrze příběh a příběh zachovává paměť i poté, co původní realita zmizí a není.“
Definice literatury je podle ní jasná. „Pro mě je literaturou vše, co nese nějaký obraz, mám ráda poezii. Pravdivé metafory o povaze Ostravy jsou ve sbírkách Viléma Závady. Za mimořádnou považuji jeho předposlední Na prahu a často si opakuji jedno dvojverší: Nemáš strach z toho, co jim nahání bázeň / Děsíš se však toho, z čeho nemají strach,“ dodává vědkyně.
