Když se řekne Ostrava, vybaví se Lednické především Černá louka.
„Černá louka se stala v době komunistického Československa vyhledávaným místem. Já tehdy ještě bydlela v Havířově, ale mí ostravští přátelé mají v rodinných fotoalbech snímky v bílých podkolenkách, když se chystali s rodiči třeba na hornický den,“ vzpomíná Lednická na dobu ještě předrevoluční.
„Součástí areálu Černé louky byla tenkrát i vinárna, která se jmenovala Věchýtek. Nacházela se kousek od letního kina a byla to dřevěná přízemní stavba. V té době jsem tam nikdy nebyla, ale myslím, že Věchýtek se opravdu otevíral jen při slavnostních příležitostech, koneckonců nebyl v něm ani záchod.“
Do Ostravy Lednická přišla až na střední školu, a to ne zrovna s vydařeným závěrem. Pokřivená doba začínající redaktorce školního časopisu ublížila.
„Střední škola bohužel moje formální vzdělání ukončila. Ne proto, že bych už nechtěla studovat, ale proto, že mi to znemožnila ideově zásadová učitelka, která ve mně viděla parazita, jenž na jedné straně hanobí socialistické školství, ale na druhou stranu ho chce využívat,“ říká dnes už známá spisovatelka.
Dobový názor komunistické kantorky přitom poznamenala naprosto banální příhoda. „Vydávali jsme školní časopis Výkřik. Tehdy jsme na tom pracovali společně s Petrem Žižkou a dalšími lidmi. Vycházely v něm původní rozhovory s tehdejší hudební špičkou, protože spolužaččina maminka pracovala v kulturáku a uměla to zařídit. Byly tam básně, povídky, publicistika,“ vzpomíná autorka.
„ Zabavila mi cyklostyl a bylo vymalováno. Nebo spíš dostudováno.“
Všechny texty se tehdy ale musely předkládat k cenzuře. „No a já jednou napsala fejeton, který byl z mého pohledu úplně nezávadný, taková středoškolsky kvazi vtipná poznámka o rozdílné úrovni některých učebnic. Soudružka zástupkyně měla bohužel jiný názor a v mém textu viděla útok na socialistické školství. Zabavila mi cyklostyl a bylo vymalováno. Nebo spíš dostudováno,“ dodává.
Karin Lednická
|
Školní kariéra sice vzala za své, nicméně pověstný Věchýtek přežil revoluci a změnil se ze symbolu totalitní kratochvíle v jedno z nejsvobodnějších míst města.
„Více než ke škole se raději vrátím k Věchýtku, to je veselejší téma. V temném interiéru se sedělo na rozřezaných sudech, do kterých bylo vsazeno polstrování. Všechno bylo z tmavého dřeva, i stoly a zdi. Na začátku 90. let si tento objekt pronajal kamarád, aby v něm provozoval hospodu. Dnes už by neuspěl, protože Věchýtek měl nulové hygienické zázemí. Tekla tam ale studená voda, takže nejvěrnější štamgasti dostali od pana vedoucího darem zubní kartáčky,“ usmívá se autorka.
Zlaté časy bývalé vinárny měly svůj nezapomenutelný svéráz. „Myslím si, že to bylo jedno z nejsvobodnějších míst Ostravy na začátku 90. let. Když to zlehčím, tak do Pavouka chodila bohéma nebo underground, ale tady to byl punk. Každopádně jsme v něm byli s přáteli skoro denně, a byla to úplně jiná skupina lidí, než která navštěvovala Stodolní. Na začátku devadesátek bylo možné úplně všechno. A většina z toho se děla,“ pokračuje Lednická.
Tradiční osazenstvo lokálu sestávalo z místní bohémy, zejména hudební nebo výtvarné scény. „Do Věchýtku chodil kdekdo, vzpomínám si třeba na to, jak se stavil Radek Pastrňák a z toho vznikl koncert Butů. Pravidelným hostem byl Filip Čeporan, jeden z největších ostravských pábitelů, samozřejmě nechyběl ani Rosťa Petřík, kluci tam spolu často hráli. Mimochodem, já jsem tehdy s Rosťou tvořila zprávařskou dvojici v Rádiu Sprint,“ vypráví Lednická.
Když se vrátila z Anglie, Věchýtek už nestál
Nechyběla ani výtvarná scéna. „Tu ve Věchýtku zastupovala škála od Standy Cigoše až po Dominika Mareše, ta hudební měla snad ještě širší záběr. Byl to naprosto nesourodý mišmaš svobodných lidí, každý si dělal, co chtěl,“ přibližuje začátek 90. let na jednom z míst Ostravy spisovatelka.
Místo účtenek sloužil fix na zdi u výdejního okénka, Věchýtek byl totální oázou svobody. Draze nabytá volnost ovšem netrvala ve své spontánnosti příliš dlouho, jednoho dne bohémská hospůdka vzala za své.
„Prožila jsem tam jedno šílené léto. A pak jsem odjela studovat do Anglie. Když jsem se vrátila, Věchýtek už nestál. Možná je to dobře. Legendy nemají přežívat moc dlouho,“ dodává Karin Lednická.
