Jiřina Kábrtová na Ostravu nedá dopustit. Je to znát z jejího vyprávění, názorů...

Jiřina Kábrtová na Ostravu nedá dopustit. Je to znát z jejího vyprávění, názorů i pohledu na město. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Ostravské stopy: Svinov jsme vnímali jako samostatný, vzpomíná Kábrtová

  • 1
Svinov je pro ni alfa a omega, celý život v něm žije, a dokonce se chlubí, že tato část města je založením starší než samotná Ostrava. Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová je Ostravačkou srdcem i duší a podle ní neexistuje krásnější místo.

„Ostravu mám hodně ráda. Žádné jiné město nebo místo nemám radši. Ostrava se mně vždy moc líbila. Měla a má svůj kolorit, který i v minulosti prostě patřil k ocelovému srdci republiky. Fakt je, že se do dnešních dnů Ostrava velice změnila. A díky lidem, kteří v ní žijí, se změnila k lepšímu,“ shrnuje svůj vztah k městu.

„Zajímavé je, a už jako dítě jsem si to uvědomovala, že nikdy nejezdíme ze Svinova do centra. Nikdy. Vždy jsme jezdili do Ostravy. Svinov jsme tak vnímali jako samostatný, kdežto mé děti už to vidí jinak. Když se jich zeptám, kam jedou, odpoví mi: ‚Pojedeme asi do centra.‘ V průběhu třiceti let nastala takováto změna. Co se týče krajních částí, tak se na ně za tu dobu změnil pohled.“ 

Centrum Ostravy začala poznávat až kolem svých patnácti. „Jezdila jsem tam s babičkou, která byla švadlena a vždy po výplatě mě vzala s sebou. Naším cílem se stal místní obchodní dům Textilie. Vždy jsme si v místním bistru v prvním patře daly chlebíček a k němu limonádu. Bistro mi svým umístěním připomínalo loďku, protože se k němu muselo sestoupit po schodišti z obou stran. Babička neopomenula nikdy dodat, že se Ostrava může pochlubit tím, že se jedná o top textilní dům v celé republice.“ 

Z Textilie pak zpravidla zavítaly na hlavní náměstí. „Místo obchodního domu Laso se nacházela řada domů a také vyhlášená cukrárna U Rokytů. Babička mi v ní vždy koupila deset deka zlomkové čokolády, takové, která dnes připomíná Studentskou pečeť, s oříšky a rozinkami,“ vzpomíná ředitelka muzea.

Do školy začala chodit na tehdejší „Šmeralku“, dnes Matiční gymnázium. „Bratranec mně tehdy vysvětloval, že je to nejlepší škola svého druhu a že se na ni hned tak někdo nedostane. To mě motivovalo a podařilo se mi na ni nastoupit. Po čtyři roky jsem začala objevovat starou Ostravu,“ říká Jiřina Kábrtová.

„Nejraději mám vzpomínku na své první setkání s andělem u restaurace U Köhlera v Janáčkově ulici. Nachází se po levé straně na fasádě domu. Je obrovský, ale dlouho si jej nikdo nevšímal, stejně tak dnes, zaregistruje jej málokdo. Vždy jsem před ním stála a prohlížela si jej. Myslím, že kdybychom Ostravu prošli, uvidíme těchto andělů, zajímavých míst, daleko více. Například na fasádě u Vysoké školy báňské stojí socha připomínající dalšího anděla s kahanem. (Světlonoš od sochaře Marka Pražáka, pozn. red.) Také na jiných výzdobách domů se občas najdou další andělé,“ vypravuje Jiřina Kábrtová.

Na Palacha všichni v černém

Ostravu podle ní dělají zvláštní detaily, třeba památník na mlýn v Mlýnské ulici. „Ten v ní za mých mladých let ještě nebyl, ale název ulice mi přesto připomněl mého pradědu, který přišel do Ostravy jako technický údržbář mlýnu. Ve Svinově byl obrovský parní mlýn a tento pro mě tehdy nově objevený detail z centra mi pomohl vnímat Ostravu o to přátelštěji. Přirozeně mě začalo už tehdy zajímat místní muzeum na náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo náměstí, pozn. red.),“ říká ředitelka.

Jiřina Kábrtová

Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová je místní patriot. Maturovala v roce 1972. Původně chtěla studovat češtinu a ruštinu, ale kádrový profil jí předurčil obor geologie–mineralogie. V Ostravském muzeu působí více než 44 let. Po revoluci se stala z řadové zaměstnankyně ředitelkou. Podílela se na řadě významných výstav, jako je například Král, který létal, Jantarová stezka či Nejkrásnější královské a císařské koruny.

Na gymnázium nastupovala v roce 1968 a v lednu následujícího roku se upálil Jan Palach. „Do jednoho jsme se semkli a jeden den jsme přišli opravdu v černém se svíčkami v ruce. Hrozilo, že nás všechny vyhodí. Jenže by neměli koho učit, tak jsme dostali jen důtku a museli jsme si vyslechnout, že to nebylo správné. Byla taková doba, která v nás nechala hodně emocí, mladí už to tak nevnímají. Je to podobné, jako když já bych chtěla vědět, jaká byla 2. světová válka. Lidé, co ji prožili, se na ni zákonitě dívají jinak,“ vysvětluje Jiřina Kábrtová. 

Češtinu ji učil profesor Paleček. „Oproti jménu měl opravdu velkou mohutnou postavu, vysoký s knírkem. Učil jej známý ostravský spisovatel Vojtěch Martínek. Nenápadně nám o něm povídal a od těchto okamžiků se začal formovat můj obrovský obdiv a přízeň. Ráda připomínám Martínkovu osobnost jako prvního redaktora Českého rozhlasu v Ostravě a miluju jeho pohádky, i když jsou hodně naturalistické a bála jsem se u nich,“ usmívá se ředitelka muzea.

Nejvíce na ni zapůsobilo setkání se známým hercem Janem Kačerem. „Setkali jsme se na vystoupení Jana Třísky v Evangelickém kostele. Když Tříska recitoval Máj, Kačer stál celou dobu vedle mě. Když vystoupení skončilo, strčila jsem do něj a řekla mu, že ho nemám ráda, protože škaredě mluvil o Ostravě, přitom mu Ostrava dala velký prostor, když nikde nemohl vystupovat. A on mi odpověděl: ‚Možná mě začnete mít ráda.‘ Jeho pohled na Ostravu se totiž změnil. Seděl ten den v Husově sadu a lidé jej poznávali a zdravili. ‚Najednou jsem začal vidět Ostravu úplně jinýma očima,‘ přiznal.“