„V Ostravě jsem byla na praxi v novinách už v rámci střední školy. Když jsem totiž studovala na gymnáziu v Opavě, velice brzy jsem začala toužit po tom stát se novinářem. Byla jsem takové to šťastné dítě, které vždy vědělo, čím chce být,“ vzpomíná Urbišová.
Praxi si chtěla najít co nejdříve, aby se pak mohla lépe uplatnit na vysoké škole. „Učitelé nás navíc hrozně strašili tím, že se do novin nikdo nedostaneme. Dodneška nezapomenu, když jsem přišla ráno do školy a viděla před sebou typickou nástěnku, kde bylo zveřejněno suplování a podobně. A mezi tím vyvěšen letáček, že jedna z ostravských redakcí nabízí středoškolákům praxi,“ usmívá se.
Z Ostravy jí v paměti uvízly určité střípky. „Pamatuji si na to, když jsem jela vlakem z Opavy do Ostravy. Jelo nás několik a dělali jsme test, podle kterého si nás do novin vybírali. Už tehdy jsem psala ankety do opavských novin a v Ostravě najednou byla větší redakce, jiné podmínky. Poté jsem šla studovat do Prahy a do Ostravy jsem se pak opět dostala oklikou. Pracovala jsem i pro televizi a točila například o Češích, kteří žili v New Yorku,“ popisuje svou kariéru.
Julie Urbišová
|
Ostrava na začínající reportérku na přelomu tisíciletí působila zpočátku jako velké, nedosažitelné město. „Ostrava pro mě byla vždycky městem, kam se jezdilo za kulturou, zároveň za většími nákupy, protože v Opavě některé věci nebyly k sehnání. Dodneška si pamatuji, jak jsme jezdily s maminkou do obchodního domu Ostravica na jahody se šlehačkou, které byly k dostání v tamním bufetu. Ještě dnes si podrobně vybavuji, jak nahoru vedly dřevěné schody a vedle nich se nacházel onen bufet s cukrárnou,“ pamatuje si Julie Urbišová.
Moc jiných míst však v moravskoslezské metropoli tenkrát nenavštěvovala.
„Ostravu znám jen okolo hlavního náměstí a trochu v Přívoze, protože tam jsem jezdila na nádraží, když jsem se chtěla dopravit směrem k nám na Hlučínsko. Vlakem jsem však jezdívala jen do Opavy, do Kobeřic už pak jede jenom autobus,“ dodává k místu, odkud pochází.
Dnes si nemůže nevšimnout, jak velkou proměnou Ostrava prošla. „Za posledních pár let mám z Ostravy docela dobrý pocit. Moc se mi líbí, jak se Ostrava otevírá mladým lidem, že v ní vzniká hodně zajímavých nejen míst, hubů, projektů, ale také prostorů pro mladé aktivisty, které udržují společnými silami. Díky nim víte, jak a kde vyrazit do ulic a mít z toho zároveň zážitek. V Praze a ve velkých evropských městech jsme na to zvyklí, v krajských byste to nečekali,“ uvažuje.
Proměna Vítkovic a místo pro kreativní lidi
„Třeba nedávno jsem křtila svou knihu v jednom klubu u řeky Ostravice a bylo to úžasné, hodně se mi tam líbilo, zvláště ta poloha v centru u Sýkorova mostu, který je v noci nasvícený. Dříve byla Ostrava místem, kam se přijelo a zase se odtamtud zanedlouho odjelo. Když se dnes ale podíváte, co se děje třeba ve Vítkovicích, tak je to úžasné. Že se daří spojovat staré s novým a vzniká tam tolik prostoru pro kreativní lidi. Ostrava tak už není jenom staré město horníků, ale mohou v ní žít i mladé generace. Snad se nevylidní,“ přeje si novinářka Urbišová.
Ostrava se podle ní rychle rozvíjí a mění. „Překvapilo mě, jak se všude píše, že je Ostrava v centru mrtvá. Jistě, nejsou v něm davy, z mé letošní návštěvy mám ale pocit, že to, co se o centru Ostravy traduje, není pravda. A vidím tady tolik obchodů, až nechápu, jak se mohou uživit, je tady jedna kavárna za druhou,“ líčí své dojmy.
Stejně pozitivně na ni působí i zdejší velké festivaly. „Co se týče paralely mezi Ostravou a New Orleans, tak ji vidím v tom, že tady máte velký hudební festival Colours of Ostrava a u nás je obrovský jazzový festival. Existuje už padesát let. Trvá po dva víkendy a přijede na něj kolem půl milionu lidí. Všichni tím žijeme. Colours of Ostrava je pro moravskoslezský region také obrovským symbolem, i pro zbytek republiky, a Ostrava tím velice získala na pověsti,“ míní Urbišová.
