„Mých existenčních spojení s Ostravou je hodně. Byl jsem na brigádě v Nové huti Klementa Gottwalda. Dokonce jsem byl půl roku ostravským havířem na Dole Alexandr na Zárubku. Pochopitelně k mým ostravským vazbám patří i akademické a pedagogické prostředí,“ vzpomíná Josef Jařab.
V paměti se vrací do roku 1968, kdy učil na Vysoké škole pedagogické. „Poslední den na Silvestra 1968 jsem odjížděl na stipendium do Ameriky, a to i s rodinou. Umožnil mi to pan děkan Sivek. Jeho laskavostí jsem mohl přejít z Prešova do Ostravy, kde jsem učil do roku 1972. Katedra v Ostravě sídlila na Dvořákově ulici a koleje, kde jsem bydlel, byly za rohem. Následně jsem přešel do Olomouce,“ popisuje.
Ostrava mu umožnila nejen první pracovní příležitosti, ale ovlivnila jej i na sportovním duchu. „Samozřejmě, že jsem vždycky fandil Slezské. To i ještě předtím, než se z ní stal Baník. Chodil jsem na Bazaly a obdivoval ostravské fandy. Takoví ti chlapi přímo od práce. Havíři tehdy chodili na fotbal po těžké šichtě, aby si tam odpočinuli,“ poznamenává první polistopadový rektor a významný amerikanista. „Šálu Baníku má doma furt,“ poznamenává jeho přítelkyně Ingeborg Fialová.
Tanky proti názorům?
Jak se ocitl na šachtě? Podle profesora to souviselo s potlačeným maďarským povstáním. „Když v Maďarsku došlo k tragickým událostem v roce 1956, proděkan na filozofické fakultě nás provokoval, jestli máme na to téma nějaké otázky. Naivní Jařab zvedl ruku a zeptal se: Když si někdo myslí něco jiného, tak na něho střílíme z tanků? To si proděkan zapamatoval... Navíc na mě přišlo anonymní udání z Kravař, že jsem v osmnácti letech ministroval a že můj tatínek je poslední, kdo nevstoupil do JZD. Stačilo to na vyhození ze školy. Situace se ale kupodivu ujal kádrovák a místo vyhození mě poslali na brigádu do dolu. Takže Jařab šel na brigádu, aby smazal tuto šmouhu,“ usmívá se uznávaný profesor.
Josef JařabUniverzitní profesor, významný český amerikanista, literární historik či překladatel se narodil v roce 1937 v Kravařích. Ve druhé polovině 60. let působil na ostravské jazykové škole a Vysoké škole báňské, od roku 1972 na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1989 se stal jednou z vůdčích postav sametové revoluce. 19. ledna 1990 byl zvolen rektorem Univerzity Palackého, jímž zůstal do roku 1997. |
Pobyt na dole si dokonce prodloužil a kupodivu byl spokojený. „Rodinná kasa byla prázdná, protože rodiče nebyli pojištěni a onemocněli, na což padly všechny úspory. Jako dojíždějící z Kravař do Olomouce jsem měl 120 korun na měsíc. Když jsem zjistil, kolik se mi podařilo vydělat za stejnou dobu na dole, tak přišla úvaha: Josefe, konečně jsi zachránce rodiny,“ doplňuje Jařab.
Proto se rozhodl zůstat ve fáračkách déle. „Navíc kolegové, co mě měli ‚na předku‘, říkali: ‚K..va, jsi malý, tak tam vlezeš, ne?‘ Tak sem tam k..va vlez. Za necelý půlrok se má finanční situace zlepšila natolik, že jsem vydělal více než kdykoliv jindy. Nelituju toho, chlapské spoléhání jeden na druhého mezi horníky bylo nesmírně důležité, protože udělat chybu znamenalo buď: Jseš mrtvý, anebo způsobíš velikou újmu některému z kamarádů.“
Kulturní večery
Se svou tehdejší paní, která učila na ostravské konzervatoři, pořádal Josef Jařab památné kulturní večery. Těšily se hojnému zájmu mladých lidí a znamenaly kontakt s osobnostmi divadelní a hudební scény.
„Večerům se říkalo Studentské pátky a měly svou proslulost, navštěvovaly je stovky lidí. První byl na téma Jazz náš vezdejší, druhý večer byl za účasti Ljuby Hermanové, třetí byl věnován Divadlu Pod okapem s Luďkem Nekudou a Zuzkou Majvaldovou, což byli mí kamarádi a kolegové. Večery se konaly vedle divadla ve veliké ratejně, myslím, že se jmenovala Studentský klub. Patronát nad tím tehdy měla i Vysoká škola báňská, kde jsem také učil. Učil jsem na katedře jazyků, němčinu a ruštinu. Studenti mi psali dlouhé děkovné dopisy,“ usmívá se bývalý rektor.
Pochází z Hlučínska, kde s rodinou bydleli. „V mládí jsem potom dojížděl domů do Koutů u Opavy, kde jsem vyrůstal a kde žili mí rodiče,“ poznamenává.
Rychlíkem s ruskými vojáky radši ne
K jeho původu se vážou i další úsměvné historky. „My Hlučíňáci jsme centrem různých pomluv, například že jsme jako aristokrati, protože si přece nebudeme nikdy brát nikoho, kdo není z Hlučínska. Moje maminka říkala: ‚To je pěkna děvucha, podoba sie ci?‘ Říkám: ‚Ta ne, ale tam ta.‘ ‚To ale je cudza, ze Ščepankovic.‘“
Posléze se přestěhoval do ostravských Mariánských Hor, do podnájmu. „To už jsem chodil se svou budoucí ženou. Náš byt byla taková ‚kuča‘. Vešla se tam akorát jedna postel pro dva. V dospělosti jsme si pak koupili družstevní byt v Ostravě-Porubě. Ten se i stal předmětem vydírání ze strany socialistického režimu, že když se okamžitě nevrátím v šedesátém devátém, tak ztrácím místo a ztrácím byt,“ líčí bývalý rektor patálie s komunistickým režimem.
„Když jsem v 1972 nastoupil do Olomouce, čekalo mě dvacetileté dojíždění. Každý týden Poruba–Olomouc. Měl jsem možnost jezdit v době, kdy byl vlak skoro prázdný, čímž jsem se stal jedním z nejsečtělejších amerikanistů. Cestování jsem hodně využíval na čtení, protože osobákem to trvalo skoro tři hodiny. Ze dvou důvodů mě nelákalo ježdění rychlíkem. Na olomouckém nádraží v tu dobu bylo vždy plno ruských vojáků a sedět s nimi nebylo příjemné,“ připomíná Josef Jařab.
