Polikliniku v Hrabůvce stavěli vězni, kolem byly hlídkové věže se střelci. Na Dubině se hrálo na schovku a za ní se chodilo na pole péct brambory nebo pouštět draky. Takové má vzpomínky na Ostravu 70. let známý herec, skvělý komik a dadaista Jiří Sedláček.
"Když toho má člověk hodně, rád se procházím, jdu na houby do lesa, ani mi nevadí, že nic nenajdu. Nerad chodím do schodů, ale v přírodě mě baví i prudký kopec. Koupil jsem si kolo. Jsem na jízdy na něm zvědav, protože v autě jsem zavřen jako v bublině," říká tvůrce bezprostředně ve své herecké šatně.
Profil: Jiří SedláčekVšestranně talentovaný herec se narodil 22. května 1964 v Ostravě. Po absolutoriu studia herectví v Brně na JAMU (1987) se vrátil do rodné Ostravy, kde získal angažmá v Divadle Petra Bezruče. Tady stihl nastudovat jen jedno představení (Pahorek) a na základě svého vystoupení byl vzápětí angažován do Státního divadla (dnešní Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě). Jeviště Národního divadla moravskoslezského poskytlo Jiřímu Sedláčkovi řadu titulních a hlavních rolí, například ztvárnil Raskolnikova ve Zločinu a trestu, hlavní roli v inscenaci Ježíš nebo Šakalí léta, pohostinsky účinkoval také na scéně Těšínského divadla v Českém Těšíně (Pygmalion, Prodaný dědeček). S oblibou se věnuje také aktivitám v Divadle loutek v Ostravě, k jeho úspěchům patřilo představení Čert a Káča, za něž byl oceněn na mezinárodním divadelním festivalu Spectaculo interese v Ostravě. Televizní diváci jej znají z magazínu o zdravé výživě Pod pokličkou, kde namluvil postavy neandrtálců a hospodyňky Maruš. Podobným typem pořadu je cyklus Zahrada je hra, kde pro změnu ztvárňuje průvodce. |
Nejstarší vzpomínky z Ostravy? "Pro mě haldy a staveniště, hráli jsme na schovku v domech, kde se dnes bydlí. To pro nás bylo eldorádo. A to co už dneska není, co mi chybí, tak třeba pouštění draků," vzpomíná Jiří Sedláček.
Na Dubině jsme pekli brambory
Chvilku bydleli v Karviné, pak se přestěhovali do Hrabůvky.
"Vím, že tam byl kovový čáp na střeše, že jsme rozbíjeli žárovky, byli jsme unešeni tím zvukem. Hráli jsme na vojáky u Venuše. Na Dubině jsme hráli na schovku, za ní bylo pole, tam jsme opékali brambory, chodili na kukuřici. V neděli pak procházkou na výstavy na Černé louce. To se mi strašně líbilo. Že to bylo socialistické prostředí, to mi jako děcku nevadilo. A nad tím vším byly lanovky, padalo uhlí, saze."
Nejhorší trest pro dítě v 70. letech byl prý zákaz televize. "Ten jsem dostával často, i když jak se ukazuje, zbytečně, ale to se tehdy taky orodovalo. Paní Sedláčková, pusťte Jirku ven. Pak volání z okna, z desátého poschodí."
Když dělali na základní škole scénky, tak vždycky hrál a těšil se na to. "Na škole byla vánoční besídka. Ujal jsem se jí, psal jsem scénáře, miloval jsem i pionýrské tábory. Strašně rád jsem na ně jezdil. Dnes jsem mnohem stydlivější než kdysi. Ještě na gymplu jsem dělal takové věci, že jsem do tramvaje vzal kus, ale obrovský kus stromu, v zadní části asi od prostředních dveří do ní nikdo nemohl. Když se někdo zeptal: Mladíku, co to tady táhnete? Tak jsem odpověděl: Víte, to je sukulent, do akvária. A to stačilo. A nikomu nedošlo, že takové akvárium neexistuje."
Dubina je ale už zastavěná, pole není, ani sady, kam chodili na jablka. "Dnes vidím, jak ty stromy vyrostly, jak kopec, kam jsme chodili sáňkovat, je menší."
Hrušovská chemička byla vyhlášená jedovatostí
S divadlem jej spojuje i smysl pro nespoutaný humor. Jako malý si četl například knížku O chcíplé vodě, Kašpárek a Spejbl, chodil na filmy s Pierem Richardem. "Nebo Funěs, že jo (směje se). Dodneška mám schovanou Dadakroniku. Prapodstata Tristan Tzara, umění beze smyslu, tak jsme to nebrali, aby to byly jen blázniviny. Nás bavily nečekané pointy, jako byla Bar-Bora tak byla Snack-Bora, Mrkev, Mžikev, pak jsem to našel u Morgensterna a říkal jsem si, to není možný..."
Co je dadaismusDadaismus, též Dada, byl avantgardní umělecký směr vzniklý ve Švýcarsku. Mezi roky 1916-1923 byl velmi populární. Vznikl jako revolta skupiny umělců různých národností proti válečným hrůzám. Zároveň však toto hnutí nehledalo žádná východiska (východiskem byl nesmysl), a tak dada sklouzl až k nihilismu. Pro jeho díla je charakteristická úmyslná nerozumnost a odmítnutí převažujících standardů umění, propagovali totální anarchii v životě i v kultuře, absolutní svobodu tvorby a umění zbavené sociální funkce. |
Ostrava a dada? "Krása, která dusí. Průmysl k ní patří, kvůli němu vznikla. Třeba hrušovská chemička, vyhlášená tím, jak byla jedovatá, jak smrdí, hraje barvami. Možná je to jen historka, ale když tady přejeli Japonci, podívat se na tu, linku 'anilinku', tak čekali, že pojedou někam daleko autem a užasli, že je to tady. Tak to je dada."
Naopak nyní se podle něj do Ostravy vrací vzdělávání, kultura tady byla vždycky, Německý dům, Polský dům, Český dům, ale teď se tady nachází mnohem více studentů.
"Uhlí už tu není, taky dada. Ostrava už není černá. Doly jsou zavřené, vysoké pece skončily. Takové ty jistoty, na věčné časy se Sovětským svazem, kdy si lidé mysleli, že to už jinak nebude, to už je taky pryč."
Tisíce fotografií proměny města
Jiří Sedláček velmi rád fotografuje a sbírá dobové snímky města. "Mám rád stará místa, když se opraví, mám své album v počítači, tisíce fotek z historické Ostravy. Je zajímavé vidět, jak se ta místa mění, třeba Radvanice, kde je Penny market, tak tam byl slavný lihovar, a není tam nic, co by jej připomínalo, žádné obvodové zdi, to je dada."
Léta chodil fotit do hrušovské chemičky. "Mám krásné historky s ochrankou, s vlčáky, pak jsem si vyřídil povolení. Tam odtud mám tak nádherné fotografie, prožívám vymyšlené příběhy těch pracujících, bludiště, když se začalo stmívat a továrna začala žít, tak to mi cvakalo, jak se říká. Je dobře, že to tady už není, ale chybí mně Černá louka, kam jsem chodil jako kluk na autíčka, autodrom za divadlem. U vysokých pecích mě bolelo srdíčko, co všechno zmizelo, ale pak jsem si říkal, že je to jako když má noha sněť, aby se zbytek zachoval, tak musela část, někdy i podstatná, zmizet."
