Když se počátkem července Jan Štolba objevil na Měsíci autorského čtení v Ostravě, byla to výtečná příležitost jej vyzpovídat ohledně dnes už velmi zasutých vzpomínek na předválečnou scénu, ale i na jeho osobní zkušenost s dávnější Ostravou.
„Děda Jan Handzel, ročník 1903, měl ještě dva bratry, Frantíka a Karla, který byl o deset let starší a psal naturalisticko-romantické povídky s mravoličným posláním. Hutně v nich líčil svět ostravské chudiny. Děda Jan působil jako novinář, po válce se s rodinou přestěhovali do Prahy, většinou editoval technické články. Dokázal přitom doma recitovat zpaměti Bezručovy Slezské písně, rád zpíval ostravské písničky a kuplety, chrlil ze sebe různé legendy, co kdy kde kdo vyvedl. Měl v sobě velice výřečného ducha, poznal se s řadou zajímavých osobností, třeba s Edvardem Valentou, který byl ovlivněn baťovskou realitou a napsal román Jdi za zeleným světlem,“ vzpomíná Jan Štolba.
Mezi literáty pronikla i Štolbova maminka Eva Štolbová, jíž vyšly po revoluci knihy Přetlak (1991), Scény (1992) či později memoár o matce Pravá žena (2017). Dědova rodina po přestěhování z Ostravy dlouho pobývala v baťovském Zlíně, teprve po válce přišla Praha.
Literát Jan Štolba hrál také v řadě jazzových či rockových souborů.
Jan Štolba se do Ostravy vydal ale až v počátku 80. let, kdy hrával na saxofon v Originálním pražském synkopickém orchestru anebo s Oldřichem Janotou ve folkové skupině Mozart K. Jeli tehdy hrát do vítkovického kulturního domu.
„Pamatuji si na to velmi dobře, protože to nepřímo souviselo i s další příhodou. Tehdy se od nás nesmělo do Polska, protože tam byl výjimečný stav a komunisté uzavřeli hranice. Přátelé mě však vyprovokovali k jízdě na známý festival Jazz Jamboree, Polsko bylo v tomto ohledu progresivnější než u nás. Někdo přišel na to, že se tam dá jet přes východní Německo, odkud pak byla možnost bez problému překročit hranice s Polskem,“ vypráví Jan Štolba. „Ještě v noci jsem pak z Varšavy vyrazil na vlastní pěst do Ostravy a dostal na hranici pokutu za utracenou hotovost. Nikoho naštěstí nezajímalo, jak jsem se ocitl v Polsku. Do Ostravy jsem přijel ve tři hodiny ráno, saxofon mi vezla kapela. Šel jsem pěšky od nádraží v Přívoze, všechno vypadalo tolik ošuntělé. Naštěstí jsem hned natrefil na hotel, který tam ještě stále stojí. Zazvonil jsem a dostal malinký pokoj. Tehdy to stálo dvacet korun. Na druhý den jsem se snažil hledat Šalamounovu kolonii, ale nedařilo se mi ničeho dopídit. Až na samotném konci hledání za mnou vyběhla parta kluků a říká, počkejte, to je tady: a ukazovali na haldy zarostlé hlíny uprostřed ošuntělého sídliště.“
Jan ŠtolbaBásník, prozaik a literární a filmový kritik pocházející z literárně založené rodiny z Ostravska. Odešel ze studií Univerzity Karlovy, posléze pracoval jako skladník, ošetřovatel, sanitář, opisovač not, topič, listonoš, učitel ve zvláštní škole a hlídač. V 80. a 90. letech hrál na saxofon v řadě pražských jazzových, folkových a rockových souborů (Krásné nové stroje, Jazzfonický orchestr, Polydor Jazz Quartet ad.) Dva roky žil s vystěhovaleckým pasem v New Yorku. Je držitelem Ceny F. X. Šaldy, jeho nový román nese název Nezastavitelný den. |
Na ostravském koncertě pak zazněly písně ze třicátých let, které ale v sobě mnohdy skrývaly i utajené poselství, kterým lidé moc dobře rozuměli.
„Hrávali jsme například píseň R. A. Dvorského Je na západ cesta dlouhá, což byl vyloženě jinotaj. Starý jazz nebyl nijak zakázaný, ale díky ironickému komentáři Ondřeje Havelky muzika dostávala i kritický rozměr, v němž nechyběly jisté provokace, ke kterým patřily i prvorepublikové šlágry. Lidé na tyto koncerty chodili nasávat určitou volnější atmosféru. Praha se zdála být víc pod tlakem, proto se vyjíždělo hodně na Moravu. Tam panovala v dobrém slova smyslu provinční svoboda. Zatímco Praha byla trochu macešská, Morava vždycky znamenala nadechnutí. Stejný pocit jsme měli tehdy také z Ostravy, že jsme sice v drsném velkém městě, ale panuje v něm přívětivá atmosféra,“ líčí spisovatel.
Jan Štolba pak zavítal například na pověstný Folkový kolotoč v Ostravě-Porubě, vzpomíná také na Folkový festival na Hukvaldech anebo relativně nedávno, v roce 2013, vystupoval na Černé louce s Vlastou Třešňákem. Z porevolučních let mu pak v paměti utkvěla oblíbená místní specialita: „Básník Petr Hruška nám ukázal takzvané ostravské čepičky, což byl panák, nejspíš rum, zakrytý kolečkem citronu s malou kupkou mletého kafe nahoře.“
