Karel Čepek se narodil v Ostravě, jeho bohužel už zesnulý starší bratr Petr v Praze. Záhy po válce se celá rodina přestěhovala do Hrabůvky. V rámci režijní přípravy se herci v Divadle Petra Bezruče museli podívat i na Herzův opus.
Karel ČepekNarodil se 19. 11. 1942. Ostravský herec a rodák z Hrabůvky, hostuje v připravované inscenaci Divadla Petra Bezruče Petrolejové lampy. Jeho hostování je jistým "rodinným" návratem, jeho starší bratr Petr Čepek v Divadle Petra Bezruče jako herec začínal a ztvárnil také roli Pavla ve filmové podobě Petrolejových lamp režiséra Juraje Herze. Premiéra Petrolejových lamp se chystá na 28. února. Kromě toho Karel Čepek hraje v Těšínském divadle, diváci jej mohou vidět ale také jako hosta v inscenaci Veřejné blaho v Národním divadle moravskoslezském. |
"Film jsem neviděl od doby, kdy měl premiéru, a tak jsem si teď po tak dlouhé době říkal, přece něco vydržíš, ne? Ale seděl jsem a zíral, a byl jsem napadrť," říká mladší bratr slavného herce, kterého objevil František Vláčil pro historické drama Údolí včel.
Filmový zážitek vidět bratra v roli syfilitika je i po letech nesmírně intenzivní. Jeho poslední magnum opus herecké kariéry byla famózní Lekce Faust, už během postsynchronů krutě trpěl nevyléčitelnou nemocí a záhy umřel.
"V září to bude 20 roků a pořád se mi to zdá jako něco nepatřičného, zvláště když ho začali konečně brát, začal učit na DAMU, studenti jej měli strašně rádi, protože byl normální. Což se málokdy stane," usmívá se Karel Čepek.
Taky má za sebou učitelskou zkušenost, ale z Ostravy.
"Učil jsem na konzervatoři jevištní mluvu, jak říká Jan Werich, a já si to taky tak říkal: Já bych neučil, já bych odnaučoval. Když jezdím tramvají, kterou mám teď zadarmo, tak poslouchám tu slečnu, co hlásí zastávky po celé Ostravě. Nechápu, že mohou udělat takovou prasárnu. Je tady tolik nádherných hlasů, tolik spíkrů, je toho tolik na výběr. Město se řídí podivnými pravidly, kdy kultura je pořád na konci. Nedávno jsem si četl vzpomínky starosty z Litomyšle, který byl architektem, a taky je to na tom městě vidět," přenáší se Karel Čepek od minulosti k současné problematice.
Táta mu umřel, když měl rok
Ostrava se hodně proměnila a jeho oblíbená místa tak jsou nenávratně v propadlišti dějin. "Brácha se narodil v Praze, nebyl odtud. V Hrabůvce jsme bydleli od roku 1945. Přistěhovali jsme se z Prahy. Táta ve 43 umřel, já měl rok, a v Ostravě byla celá rodina, babička s dědečkem, takže mámu přesvědčili. Z tátovy strany byla jenom jeho sestra, byla sama, měla dost dětí ve škole," popisuje herec.
Hned po válce se proto stěhovali. "Narodil jsem se už u babičky, proto jsem Ostravák. Na konci Hrabůvky, na hranici s Hrabovou, tam stála hospoda u Haladějů, což byl dědeček z matčiny strany. Jednoposchoďový barák s nájemními byty, s vodovodem na chodbě. Pak tam byla sběrna Obnovy, babička tam obsluhovala, ale pak dům zbořili, protože stavěli výpadovku na Místek. Otec mámy byl největší sedlák v Hrabůvce – Choleva, leží na hřbitově u dřevěného kostelíka sv. Kateřiny. Celá Jubilejní kolonie, to byla Cholevovic pole, čtyři páry koní měli na statku," vypráví Karel Čepek.
Vzpomíná na to, že ještě jako děti v Hrabové chodili do dřevěnice, dřevěné přístavby kamenné školy, aby se tam vešlo více dětí.
"Můj praděd byl velký mlynář z Podřípska, když jsme tam byli, tak ještě pořád je to tam samý Čepek. Děd byl v Ostravě šéfredaktorem Ducha času, což byl sociálnědemokratický plátek. Když se nepohodl se svými kolegy, tak ve 30. letech byl krátce nájemcem kavárny Elektra, i kina, baru. Byl velmi společenský, měl strašně rád divadlo, herci tam měli automaticky slevu a chodili tam Voskovec s Werichem."
Na rozdíl od svého bratra Petra nešel studovat do Prahy.
"Studoval jsem konzervatoř na Hrabákově ulici, skoro na břehu Ostravice, teď je tam nějaká pojišťovna. Byl tam sociální dům U Ludmily, dvouposchoďový barák. Studoval jsem od roku 1959. Mezitím jsem byl na dva roky na vojně. V AUSu (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého) v Praze na Pohořelci," říká herec a vzpomíná, že v témže souboru působil i jeho brácha.
Jejich osudy byly rozdílné. Petr šel zpátky do Prahy, Karel zůstal věrný regionu.
"Jaká byla šedesátá léta? Četli jsme Literární noviny, v divadle v šatně, to bylo skoro povinné. V roce 1968 je zrušili, pak byly Literární listy a pak už jenom Listy. Člověk nasával, až do toho srpna. Chodili jsme do Bělského lesa na procházku s babičkou a dědečkem, teď tam stojí baráky, kolem letiště. U Plzeňské byla ještě v 50. letech cukrárna v nádherné secesní vile. Pak jsem tam jel později a najednou tam byla krychle. To je ale normální. Takový je můj rodný kraj," dodává s ani ne přílišnou nostalgií Karel Čepek.
